Úvod > Karpuchina Gallery: Dva v jedné aneb Michal Gabriel dnes jinak, Margarita Ivy dnes poprvé

Karpuchina Gallery: Dva v jedné aneb Michal Gabriel dnes jinak, Margarita Ivy dnes poprvé

02.12.2022 19:25

Michal Gabriel - Otvírač srdcí (Hearts Opener)

Margarita Ivy - Koťátko v meruňkovém džemu (Kitten in Apricot Jam)

23. 11. 2022 - 29. 01. 2023

Karpuchina Gallery

„Mnohem víc než práce s různými klasickými nebo novými médii mě baví práce s umělci jako takovými.“

Alexandra Karpuchina

Avantgardní pražská galeristka, Alexandra Karpuchina, provozuje skvěle umístěnou a odvážně progresivní galerii nazvanou jednoznačně Karpuchina Gallery.

Místo, kde se může po různých galerijních peripetiích konečně projevit její vize správně fungujícího a divácky zajímavého prostoru v prolínání špičky výtvarné scény s ojediněle novátorskými a výraznými talenty budoucnosti.

Důkazem je i nejnovější dvoj-výstava, kdy vedle sebe, tedy přesněji ve dvou podlažích nad sebou, vystavuje taková osobnost, jakou je Michal Gabriel (1960), sochař a vysokoškolský učitel, někdejší děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a Margarita Ivy (1998), studentka Vysoké školy umělecko průmyslvé v Praze.

Dáma má přednost

aneb

Margarita Ivy - Koťátko v meruňkovém džemu (Kitten in Apricot Jam)

Ve dvoupatrové galerijní prostoře Karpuchina Gallery po vstupu do galerie z uličního parteru se nejprve ocitneme v malé (milé?) a na první pohled krapánek morbidní výstavě. Ideální pro oko otrlého diváka.

Autor těchto řádek si nad tím vším vystaveným vzpomněl na legendy o vzácných nálezech much náhodně zalitých v prehistorii do skanuté krůpěje smůly pravěkých dřevin, jež mouchu obtekla a dnes je to pravzácný nález jantaru v ceně diamantu.

Podrobnější pohled napovídal také na autorem raději obcházené části muzeálních expozic či děs školních přírodovědných kabinetů jeho mládí.

Ale doba jde dál a divácto je dnes opravdu otrlejšího zrna.

Věc se má ale jinak, když se seznámíte s průvodním textem připraveným kurátorkou této úvodní výstavy.

Sama autorka vystavených exponátů nám to při zahájení doporučila.

A měla pravdu.

Dovolíme si tedy seznámit návštěvníky našeho webu - ještě před návštěvou Margaretiny výstavy - s touto ozřejmující kurátorsko-autorskou zprávou.

Proč „Koťátko v meruňkovém džemu“?

„Byla jednou jedna malá myška, která vypadala jako její babička. Babička byla polní myš a město jí způsobilo trauma. Myška byla tak vyděšená, že její babička zemře, rozhodla se, že nemůže zůstat a rozloučit se s domem. Šla do města a potkala kočku. Kočka měla hlad, dostala se do sklenice džemu a utopila se. Myška tedy šla dál a potkala ježka. Ježek měl hlad a šel do misky se smetanou a utopil se. Malá myška se tedy rozhodla vrátit domů, a když se vrátila, babička Myška byla chladná. Nyní se malá myška už neměla čeho bát, zůstala ve svém domě a spala jako nikdy předtím.

Jako mladá dívka vyrůstala Margarita Ivy (1998) v průmyslovém městě Záporoží. Městskou krajinu tvořily průmyslové kulisy z doby rozpadu Sovětského svazu. Až příliš často byla traumatizována nehodami, které stály na pokraji jejího pochopení a přijetí. Díky takové atmosféře si vytvořila vnímání světa, které připomínalo děsivé bajky, které pro ni vymýšlela její drahá babička.

Metamorfóza jejích nejsilnějších vzpomínek z dětství – setkání se smrtí, do něžně posvátných, posmrtných zvířecích příběhů se stala nezbytným prostředkem sebezáchovy, procesem tak přirozeným, jakým se pro ni stala smrt. Zvířata opatrně ponoří do formaldehydové lázně a postupně je ukládá do vzdušného epoxidového prostředí. Právě v tomto toxickém, láskyplném procesu nacházejí útěchu vědomější „velké děti“, které si již kladly otázky o smyslu existence. Moudré bajky byly vždy vodítkem k pochopení dobra a zla. Eufemismus pro protiklady, které mají v tekuté dospělosti sto odstínů šedi. V různé míře se vyskytují téměř u všech lidí. Mají společné rysy zvířat, i když mezi sebou neexistuje vzájemné ovlivňování.

Dobro a zlo se letos opět intenzivně zabarvily ve všech národech světa. Malí i velcí hledají poučný konec, kde zvítězí dobro. Poučení z bajky života, že zlo ničí svět, vždy následuje zničením sebe sama a že ve válce se umírá, aby žil, najdeme v pokoře a naději v nejnovějším díle Margarity - Táně.

"Chovej se, prosím, k Táně s obrovským respektem. Je to bolest, které nemůžeme uvěřit a nemůžeme se s ní vyrovnat. Až poté, co jsem vyšil posmrtnou ozdobu na fotku mrtvé Táničky, abych se mohl s neznámým dítětem rozloučit, že Uvědomil jsem si, co jsem vytvořil. Rozhodnout se to ukázat veřejnosti je těžké. Není to umění. Je to válka. Válka a s ní spojená strašná bolest. Bolest pro každou ukrajinskou rodinu. Táňa a její matka zemřely pod těžkou palbou z ruštiny vojáci na humanitárním koridoru v Mariupolu."

Margarita Ivy

A poučení?

To naše, divácké poučení zní:

Nikdy nehodnoťme viděné jen prvoplánově. Vždy nejprve hledejme souvislosti a smysl námi vidného. Viděné může být totiž zcela něčím jiným, než tím za co je na první pohled považujeme. Týká se to lidí, věcí, myšlenek i … i výstav.

Muž v základech

aneb

Michal Gabriel - Otvírač srdcí (Hearts Opener)

V impozantním, sklepním, prostoru tolik typickým pro zástavbu Starého Města Pražského, prostoru nacházejícím se pod vstupní halou Karpuchina Gallery, je souběžně s horní výstavou, výstava Mistra svého oboru, sochaře Michala Gabriela.

Ale pozor, vůbec ne takového, jakého známe. Ne takového typického. jak ho připomíná jeho – aktuálně instalovaná socha Jezdce – na Jungmannově náměstí vedle „špalíčku“, hned před vchodem do domu Baťa.

BV Karpuchina Gallery Michal Gabriel představuje něco zcela nového, sochařská dioráma v miniaturním provedení. Využití 3D tisku mu umožnilo to, co normálně pracující a tvořící sochař nemá šanci nikdy zrealizovat. Zdařilo se vytvořit ne, jen sochu, ne, jen sousoší, ale rovnou celý zhmotnělý obraz. Krajinu a postavy, vše v jednom. Díla hodna obrazů. A navíc, každé z děl zachycuje jakýsi příběh. Příběh, který divák tuší, vnímá, pociťuje a který je z pohledu autora reálný nebo odrazem nějaké události či legendy. Vše z dodnes poněkud tajůplné, bájné a příběhy těhotné Šumavy. Šumavy, kterou autor dobře zná a k níž má i niterně blízko.

Na naší otázku zda nehodlá v miniaturizaci svým sochařských dioramat ještě pokračovat (použitá technologie by to umožňovala) nás uklidnil, že tohleto měřítko které vidíme, je už limitní. Menší skulptury by už ztrácely na vypovídací hodnotě a stávaly byl se pouhou technickou kuriozitou.

Výstava na míru

Výstava, je autorem vytvořena a uspořádána přesně pro daný prostor. Dokonce ji uvozuje realistické mini dioráma galerijního prostoru s rozvrženou budoucí výstavou.

Jen uprostřed celé haly ční menhir. Kopie originálu slavného šumavského menhiru, jenž dal i název celé výstavě. Otvírače srdcí. Memento snahy autora určené nám divákům nacházejícím se zde, v skrytu před drsnými časy panujícími tam, nahoře, tam, venku, tam, kde jsou vesměs srdce natvrdo zavřena. Před světem i bližními svými. Otvírač srdcí je tu, aby ta srdce těch, kdo vstoupí otvíral. Alespoň tady uprostřed výstavy, v zajetí příběhů koncentrovaných do těch malých velkých dioramat.

A to kolo?

To s tím souvisí. Na kole se dá k pravému Otvírači srdcí kdesi v loubí pravé Šumavy dojet. Zde se to musí odbýt pouze virtuálně. V duši. Tak proto tu je to kolo, aby nám to připomnělo. Škoda, že to není kolo Jana Tleskače, které bylo lítací. Na Šumavu je to z Rybné ulice poněkud z ruky. Ačkoli, ke kostelu sv. Jakuba, do tajemných Stínadel a sídla Vontů je to odtud co by kamenem dohodil. Třeba by se tam ještě někde to Tleskačovo kolo našlo. Pan Foglar nám to už ale neprozradí a Rychlé šípy už tu asi taky nepotkáme…

Co na to kurátor Radek Wohlmuth?

Dosti našich diváckých reminiscencí a asociací. Dejme raději slovo jednomu z - pro laiky -kurátoru z nejsrozumitelnějších, a mezi odborníky, z nejrenomovanějších, Radkovi Wohlmuthovi, který se novátorské výstavy Michala Gabriela ujal.

„Navzdory Ghibertiho brilantním reliéfům na dveřích florentského baptisteria je krajina jako námět pro sochaře stále tak absurdní, že téměř nedává smysl. O to je to náročnější. Michal Gabriel (1960) ji našel vizuálním uvažováním o hybridním formátu sochařského obrazu, který se postupně transformoval do podoby dioramat – „sochařských pohlednic“. Výsledkem jsou díla vytvořená bez zásahu lidské ruky. Nahradila je technologie a unikátní program – skici pro změnu skenování. Nová série 3D pohledů zaměřených na krajinu je zároveň jemným zamyšlením nad dematerializací sochy.

To pokračovalo promyšlenou a časově náročnou konstrukcí ve virtuálním počítačovém prostředí složeném z tvarových mračen složených z milionů bodů zasazených do nekonečna. Bezdotyková realizace proběhla prostřednictvím 3D tisku. Přirozenost výsledku je však stále závislá na fyzické zkušenosti s uchopením a interpretací tvaru a detailní materiální znalosti, i když obsedantní a určující sochařské myšlení o konkrétní látce fakticky zmizelo a nastoupila svoboda nakládání s čistou formou. Kompaktní hmota, ze které se vytratila specifická surovina a její vlastnosti, začala tvořit univerzální polygonovou síť rozprostřenou do požadované podoby, ve které jsou všechny detaily propojeny trojúhelníky vymezujícími subtilní vyprázdněné plochy. Právě střet a zároveň rovnováha a plynulá návaznost velkých polygonů krychlujících prostor s mikropolygony definujícími jemné realistické motivy je jedním z aspektů, které Michala Gabriela na tomto díle nejvíce fascinují. Generované úseky krajiny, primárně odvozené od ústředního motivu, tak vyrostly na horizontu čisté abstrakce. Struktury tisku v nich naznačují hloubky a jemně umocňují modelaci obrysovou mřížkou, měřítko dokumentující postavy.

Syntetická krajina zhroucená do polygonů působí ve všech směrech uměle, ale to nemůže být dále od pravdy. Nejen, že je ukotven ve vlastní mytologii Michala Gabriela a rezonuje s příběhy a vzpomínkami z dětství, ale také je předznamenán přírodními motivy z lesních interiérů - stromy, houby a především šumavské menhiry s po generace tradičními názvy. : Bohyně, mnich, měsíční a větrné kameny a otvírák srdcí. Intimní diorámata, která lze spojit s jakýmsi prostorovým albem poutnických příběhů konkrétních lidí opotřebovaných každodenním životem, volně odkazují na Gabrielovy série malých plexi krabiček z konce 80. a začátku 90. let. Ty odrážely jeho kumulativní zážitky ze Sedmi dní prostřednictvím emotivních mikrosvětů. Pokud by jim šlo především o osobní introspekci, Hearts Opener se naopak zaměřuje na iniciační setkání, které má moc změnit životy. Jeden z nich můžete zažít i vy…“

Karpuchininy dvojvýstavy s přesahy

K nejlepším výstavám pro poučeného diváka se řadí výstavy, které jej nutí zamyslet se. Ne však nad tím, co, že právě vidí, ale nad tím, čím ho to oslovuje, kudy to vede jeho myšlenky a kam to unáší jeho duši. A takové výstavy se Alexandře daří vytvářet.

Vždyť také vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Jiřího Davida a absolvovala s titulem MgA.

Jak sama v jednom rozhovoru na sebe prozradila:

„Už během studií jsem si uvědomila, že mnohem víc než práce s různými klasickými nebo novými médii mě baví práce s umělci jako takovými. Umění je nám mnohem blíž, než si myslíme. Svět, který nás obklopuje, je plný nevyřčených, slovně nedefinovatelných věcí. A umění je právě to, čím se dají vyjádřit. Je to mnohem bohatší, nadčasový jazyk a je mezinárodní, což je vlastnost, na kterou je v dnešní globální a zároveň roztříštěné společnosti velmi důležité pamatovat.“

A v její galerii se jí to vše daří na výbornou.

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček