Karolina – z jámy a koksovny (skoro) aneb rovnou do stavby roku 2012
Ostrava - Nová Karolina – 30. 8. 2015
Nikdy jsem nebyl v dole. Já bych se možná ještě nechal přesvědčit, ale má žena ani náhodou. Nenasimuluje to ani fiktivní důl v Národně technickém muzeu v Praze. Tam jsem byl a opakovaně, neboť tam ve své době strašíval náš syn – fotograf. Konal totiž v NTM – v oddělení tiskařských strojů – náhradní vojenskou službu, coby ´restaurátor´ tamních strojů. Pro zpestření služby odskakoval do dolu dělat důlní strašidlo a děsit tam návštěvníky (-ce!).
Nenavštívili jsme ani důl v Ostravě, což je - uznávám – až trestuhodné, a to ani tehdy, když mě (nás) na Landeku přemlouval tamní havíř ve výslužbě. Ne, raději jsme s ním pokecali na světle božím a půdou pod nohama, ne nad hlavou…
Horníky jsem obdivoval odedávna, ovšem jenom z povzdálí, přiznávám…
První setkání s živým horníkem jsem zažil v roce 1966. To k nám do 9. třidy zavítal pravý horník, v parádní hornické uniformě, a přesvědčoval nás, že máme jít do učení na horníky. (Jsem horník, kdo je víc…!).
Líbil se mi, slušelo mu to, stříbřitý lesk prýmek na noblesní černé uniformě, no - paráda! Ale neukecal mě. A pokud vím, tak ani nikoho ze spolužáků.
A pak jsem objevil pana Kobra. Je to sice trochu skok, ale má logiku. Josef Kobr, úžasný všestranný herec, sice pocházel z Kladna, ale celý život spojil s ostravským divadlem a celý běh času pro mne představoval romantický symbol horníka. Hrál o nich, mluvil o nich a zpíval o nich. Ale co? On zpíval o jednom konkrétním dole, o jámě zvané - Karolina.
A já, tak získal k téhle slavné, známé a proslulé ostravské šachtě skoro až familiární vztah. Karolina…
Vidět Ostravu a nevidět Karolinu? Vyloučeno…
A tak Ostrava pro mne byla – mimo pana Kobra - spojena i s Karolinou. A čím dál víc. Když Jaroslav Dietl připravil v roce 1971 pro ČT devítidílný seriál Dispečer, kde právě Josef Kobr (kdo také jiný, že) v hlavní roli ztvárnil svébytného kapelníka hornické dechovky, byl jsem ztracen.
A to se ještě ke všemu 1. díl jmenoval Dispečer a Děvčátko z kolonie. Kdo neví, tak to je taková lehká opereta z krásných dob klasické havířiny a života kolem ní. A právě pan Kobr, a právě v Ostravě tuhle operetu oprášil, moderně inscenoval a režíroval. Jako lajtmotiv v ní zní mimo jiné i přeslavná havířská píseň „Kamarádi, dolů sfárejme“. Už tím bylo dáno, že alespoň jednou za život se musím na tu ´mou´ Karolinu podívat.
Přijeli jsme ale až o 30 let později…
Areál bývalé jámy a koksovny s malebným názvem Karolina – pro Ostravany dodnes symbol a pořádný kus ostravské historie - ukončil provoz v roce 1985. Už jsem to tedy nestihl. Já se do Ostravy poprvé v životě dostal až v roce 2015 a na pár dní. Samozřejmě, že jsme věděli, že ono bájnou „jámu a koksovnu“ už dávno neuvidím, že tam místo ní stojí tzv. Nová Karolina, ultramoderní stavba, oceněná titulem Stavba roku 2012, ale to víte…
Naše první cesta, jen jsme v poledne dorazili vlakem z Prahy, ubytovali se, už jsme mířili na Karolinu. Vzpomenout a poklonit se symbolu minula a pokochat symbolem současna.
Co už jsme neviděli…
Psal se rok 1837, když začala - jihozápadně od dnešní ulice Na Karolině - Moravsko-ostravská uhelná společnost kopat „Jámu“. V roce 1843 těžbu převzal majitel nedalekých Vítkovických dolů a hutí, Salomon Meyer Rotschild. (Viz. náš článek na jiném místě:
On to byl, kdo pojmenoval tenhle důl něžně – Karolina. Bylo to jméno jeho milované vnučky. Jáma Karolina pak dosáhla časem až do požehnané hloubi 550 m a zaznamenala řadu rekordů. Například tam fungoval v rámci všech dolů na moravském území 1. parní stroj a s ním i první větrací pec. Rotschild si to prostě mohl dovolit a investoval. Věděl, že se mu to vrátí. Další novum – jak se píše v historických materiálech - bylo vůbec první využití drátěného těžebního lana, či vodovzdorné jámové roubení tzv. belgického typu. Prostě Karolina byla špica a kolem ní se nabalovalo ve 2. polovině 19. stol. nové průmyslové centrum, patřící sice ´Vítkovickému hornímu a hutnímu těžířstvu´, které z valné části patřilo opět Rotschildům.
V roce 1858 byla vedle jámy založena i koksovna Karolina. V roce 1865 už dýmala 56 pecemi (do roku 1931 jich bylo 216!). V roce 1890 tuhle koksovnu spojili vůbec první uhelnou lanovkou a také řetězové mosty s Doly Trojice a Terezie na poměrně docela vzdálené Slezské Ostravě.
Impozantní – v té době už funkcionalistická - budova „prádla“ koksovny vznikla roku 1927.(v 80. letech 20. století byla jako v podstatě vše ostatní zbořena, což byl a je barbarský čin, v těch letech, stejně jako dnes ale nic výjimečného). Východně od areálu jámy Karolina byla v letech 1872-73 také zbudována „První rakousko-uherskou vysokopecní společností“ ještě Žofínská huť s vysokou pecí skotského typu.
V roce 1880 byla dokonce postavena další. V roce 1888 i Žofínská huť přešla do majetku Vítkovických železáren (Rotschildů). Na plné obrátky celé soukolí jelo po celou první republiku, za II. světové války, a po válce snad ještě víc. Až do konce zdrojů a své životnosti.
Provoz Žofínské huti byl ukončen až v roce 1972 a za dva roky byla zbořena. Jediným pozůstatkem na ni je tzv. Dvojhalí – někdejší Energetická ústředna III s velínem v těsném sousedství Staré elektrárny koksovny. (Dnes, spolu s ní známé ostravské Trojhalí).
Útlum ale pokračoval. V roce 1970 ale nastalo postupné odstavování celého areálu (koksovna, jáma Karolina, Žofínská huť i důl Šalamoun). Definitivní konec celého areálu byl završen odstávkou koksových baterií v červnu 1985 a uhelného prádla v prosinci 1986.
Pak už na místě Karoliny a všeho, co k ní patřilo, zůstala jen rozlehlá plocha po demolicích budov a zařízení rozpínající se mezi ulicí 28. října (vede po jižním okraji historického jádra Moravské Ostravy z východu na západ), Frýdlantskou (spolu s železniční tratí lemuje areál na západě), řekou Ostravicí (tvoří hranici areálu na východě a jihovýchodě) a historickým areálem někdejších Vítkovických železáren a jámy Hlubina. V 90. letech probíhaly na ploše areálu mimořádně náročné a pořádně drahé dekontaminační práce půdy.
Z ničeho nic - a je tu Nová Karolina
Plánů bylo plno, obav ještě víc a diskuzí odborných, veřejných i hospodských nepočítaně. Ale nakonec vzniklo něco, co bouře obav utišilo a Ostravu povzneslo. Nová Karolina.
My na www.www-kulturaok-eu.cz rozhodně o nových nákupních centrech ´bez ducha a atmosféry´ psát nemusíme. Jsou podobná jak vejce vejci, skleněné krabice s umělým klimatem, svatostánky konzumu a kšeftu, oblbující přívalem zboží a nutící nás trávit tu volný čas bohapustým šopováním.
Nemusíme. Ale Karolina je Karolina. A zejména je-li ta Nová Karolina stavbou roku.
S obavou jsme se vynořili zpoza klasické ostravské zástavby z ulice 28. Října a strnuli. Před námi se otevřela, má už jen platonicky citová Karolina. Nová Karolina.
Půl kilometru od historického centra města. V místě bez výrazných prostorových omezení. Na křižovatce hlavních ostravských ulic. Nepřehlédnutelná. Jako val. Ať už k ní míříte od Frýdlantských mostů, ulicí 28. října či z okolí. A aby ne. 32 ha stavební plochy dnes od severu uzavírá již zmíněná ulice 28. října, Místecká ulice a železniční trať, od jihu Frýdecká a řeka Ostravice a na východě hraniční areál s výstavištěm Černá louka
(viz. náš článek
Městská doprava, tramvaje, autobusy i trolejbusy se tomu – alespoň domnívajíc se podle nás - dostatečně přizpůsobily. A navíc je tu i přímá cesta přes lávku od asi 300 m vzdáleného nádraží Ostrava – střed (kde staví i rychlíky z Prahy) a přilehlého Ústředního autobusového nádraží.
Vznosná lávka pro pěší se elegantně pne nad ulicí Místecká a železnicí (do provozu byla uvedena v roce 2011). Je z ní skvělý výhled na ruch dole pod vámi. Vyzkoušeli jsme ji ale až později, při naší cestě z DOV. Při první návštěvě Nové Karoliny jsme přišli od centra. Uvítal nás ozeleněný, vodou oživený (byli jsme tam 30. 8. 2015, kdy teplota vzduchu byla 35 stupňů Celsia) pěší – přímo bychom řekli - bulvár vedoucí od rušného městského centra, podél administrativních a rezidenčních objektů až k polyfunkčnímu objektu. Obrazně i doslova odtud procházíte jakousi branou téhle Nové Karoliny k někdejšímu dnes neexistujícímu historickému srdci Ostravy. Nová Karolina byla dokončena ve stávající podobě v roce 2012.
Stavba roku 2012
Když se v roce 2013 v ostravské Janáčkově konzervatoři vyhlašovaly výsledky 7. ročníku soutěže Stavba Moravskoslezského kraje za rok 2012, hlavní cenu „Stavba občanské vybavenosti – novostavba“ získala Nová Karolina Park (developer Passerinvest Group a.s.).
Vyhlašovateli soutěže jsou Svaz podnikatelů ve Stavebnictví, Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků, Obec architektů a Moravskoslezský kraj. Generálním dodavatel stavby Nová Karolina byla společnost Gemo Olomouc, spol. s r.o. A zdůvodnění odborníků?
„Za symbolický architektonický výraz objektu, který podtrhuje vstup do komplexu budov a sleduje vstupní linii včetně oddychového využití vnitřního atria s odvětrávací šachtou, odkazující na historii města Ostravy…Projekt Nová Karolina tvoří v centru Ostravy pomyslnou bránu do tohoto území.“
Nová Karolina má certifikaci britské metodiky pro zelené budovy (Breeam). Architektonický návrh stvořili architekti Vít Máslo a David R. Chisholm z ateliéru CMC architects.
Karolina nás okouzlila
Starou Karolinu už tu prakticky nic nepřipomíná. Jen pár artefaktů rozmístěných na ploše – dávný důlní vozík a tak - a vtipně zdobené vnitřní stěny chodeb interiéru, na nichž jsou instalovány velkoplošné staré záběry přesných lokací někdejšího areálu z dob jeho největší slávy, doplněné popiskami. A pak ještě ta v úvodu zmíněná píseň.
Znaveni, ohromeni a okouzleni jsme usedli na vyhlídkové střešní terase areálu. S pohledem na kulturní centrum Trojhalí, na horizontu Ostravské Hradčany, areál Dolní Vítkovice.
A v tom to přišlo. Hlavou, sama od sebe zněla, snad jako ozvěna dávna, ozvuk nekonečné lidské dřiny, kdesi pod námi a všude kolem nás, která tu panovala ještě za mého mládí, má oblíbená melodie a její slova. Kamarádi, dolů sfárejme…
Kdysi dávno ji napsal jistý A. Minský, slova složil R. Kubín. Prvně zněla v operetě (operetce, jako to autoři skromně nazvali) Děvčátko z kolonie. A do povznášejícího ticha toho krásného výhledu mi zněla v uších – samozřejmě - v podání mého milovaného Josefa Kobra…
Kamarádi, dolů sfárejme
Vzpomínám si na ten krásný den,
když jsem vyšel prvně z dolu ven,
šlapal si to po pěšině,
zadem k jámě Karolíně, sám nesměle.
Máma mě naposled objala, po tváři jí slza skanula,
šel jsem prvně do roboty
a zpíval si podle noty dál vesele.
Ref.:
Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás,
kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas.
Pod zemí já svého druha mám,
za toho snad život svůj i dám,
sfárali jsme kdysi spolu
v těžní kleci prvně dolů, já kamarád.
Na pozdrav mi za něj odpoví v dáli v šachtě jeho podkovy,
vůz když táhne po pěšině
dole v jámě Karolíně můj kamarád.
Refrén.
Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás,
kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas.
Až se jednou ráno rozední,
nevyfárám šichtu poslední.
Budu někde s němou tváří,
tam, kde slunko nezazáří, já kamarád.
Pomocnou ruku mi podejte, kamarádi, ihned sfárejte.
Doma čeká synek, máma,
rád bych byl zas mezi váma, kamarádi
Refrén.
Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme,
kamarádi, kamarádi, bázeň nemějme.
Vyfáráme opět za svítání vzhůru každý z nás,
kamarádi, kamarádi, ke své mámě zas.
Použito i v úspěšném seriálu České televize Dispečer:
https://www.youtube.com/watch?v=PVvl5BjE7wA
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, připojené historické obrázky z www.Hrady.cz