Karel Kuklík: Fotografický dialog s krajinou aneb když také vnímáme, že staré, odložené či nepotřebné věci mohou být také krásné …
Galerie hlavního města Prahy - Dům fotografie - Praha
7. 2. - 14. 5. 2017
Na tiskové konferenci k nové fotografické výstavě, tentokrát výstavě černobílých fotografií Karla Kuklíka, byl autor fotografií osobně přítomen. Autor se fotografií začal zabývat kolem roku 1955. Kurátorka Pavlína Vogelová Kuklíkovu výst
avu uvedla tím, že ve fotografických obrazech (210 fotografií!), instalovaných v obou podlažích Domu fotografie, můžeme vysledovat tendence informelu, abstrakce a surrealismu v existenciálním modu. Instalace je doplněna také několika objektovými artefakty jeho přátel, jako např. od Zbyňka Sekala.
Vystavené fotografie Karla Kuklíka jsou paspartované za sklem, takže na www.www-kulturaok-eu.cz se nám, bohužel, nedařilo kvalitně je ofotografovat. Doporučujeme tedy osobní prohlídku… Zajímavé jsou jeho cykly Krajin naděje, Krajin poznání, Zamořených krajin, Krajin návratů a věcí… Kromě nich si můžeme také prohlédnout portréty některých osobností jako např. Aleše Veselého, Zbyňka Sekala, Evy Kmentové a další… Z let, kdy byli všichni ještě mladí… A jak řekl sám Kuklík, fotografoval také tam, kde neměl… Protože svět byl jeho a když bylo hezky, tak se fotografovalo… A také proto, že svět byl dříve pro spoustu lidí nepochopitelný …
Věci
Věci, které nám sloužily a již přestaly.
Věci odložené, nepotřebné a krásné.
Krásné jako květina vadnoucí na podzim.
Tvar rukojeti dávno ohmataný a džbánek bez vody.
Smutné, opuštěné, a přece stále lidské.
Neboť nikdo neví, kdo je zvedne a uhasí žízeň, hlad nebo jen touhu.
Karel Kuklík 1964
„Karel Kuklík promítá do své fotografické tvorby osobní vztah ke krajině, umění, životu. Vztah transformovaný do metafyzického podobenství fantazijní asociace, zasluhující respekt, soustředění a čas.
Zachycené výseky krajin v Kuklíkových fotografiích a velkoformátových kontaktech vyzařují energií nabité silové pole a vědomí nepřetržité oscilace hmot, odehrávající se zcela mimo lidská snažení. Obrazy, akcentující krajinu věčného neklidu ve své přirozenosti, čistotě a niternosti, právem náleží k důležitým a neodmyslitelným mezníkům české fotografie.
Výstava je cíleně zaměřena na fotografickou tvorbu Karla Kuklíka, výrazně ovlivněnou těsným sepětím s českým výtvarným prostředím 60. let 20. století. Je to ohlédnutí za impulzy nabitým obdobím, kdy Kuklík sám sebe hledá a nachází ve fotografickém světě.
Pohybuje se v okruhu historiků a teoretiků umění Františka Šmejkala (1937–1988), Jiřího Padrty (1929–1978) nebo Miroslava Lamače (1928–1992), stejně tak umělců jako např. Jana Koblasy (*1932), Jiřího Valenty (1936–1991), Aleše Veselého (1935–2015), Čestmíra Kafky (1922–1988), Jiřího Johna (1923–1972), Antonína Tomalíka (1939–1968), Zbyňka Sekala (1923–1998), Evy Kmentové (1928–1980), Františka Hudečka (1909–1990), Emily Medkové (1928–1985), Mikuláše Medka (1926–1974), Dagmar Hochové (1926–2012) a řady dalších.
Pro výtvarníky, ale i pro umělecké časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění fotografuje umělecká díla, portréty i zákoutí ateliérů. Zabývá se fotografickou dokumentací dění na tehdejší výtvarné umělecké scéně. Pro Kuklíka představuje toto období silně koncentrovanou a soustředěnou práci, absolutní ponor do fotografie.
Cestu k fotografii však neměl Karel Kuklík přímou. Podepsal se na tom systém školství 50. let. Karel Kuklík se vyučil automechanikem, ale cestu k fotografii nevzdal.
V roce 1959 se stal členem fotoamatérského klubu ČKD Stalingrad, jehož kořeny vedou k legendárnímu prvnímu Českému klubu fotografů amatérů, založenému 19. srpna 1889, v čele s Jindřichem Eckertem (1833–1905) a Jakubem Husníkem (1837–1916). V 50. letech byl klub přejmenován na Fotoklub Revolučního odborového hnutí ČKD Stalingrad Praha.
Mezi jeho členy najdeme např. Jana Lukase, Miroslava Jodase, Dušana Šimánka nebo Ivo Gila.
V letech 1960–1964 dostal Karel Kuklík příležitost pracovat jako fotolaborant ve Státním ústavu památkové péče a ochrany v Praze, kde mimo jiné kopíroval negativy Karla Plicky (1894–1987) a dalších významných fotografů.
V roce 1964 si Kuklík doplňuje fotografické vzdělání, získává výuční list u družstva Fotografia a začíná vlastní kariéru nezávislého fotografa.
Celoživotně se do hledáčku jeho zájmu paralelně dostává především krajina na Šumavě a na Třeboňsku, ale i městská krajina, hřbitovy, dvory, dvorky a věci transcendentální povahy. Při svobodném povolání fotografa se ovšem nevyhnul ani zakázkové, dokumentační a komerční tvorbě.
Kuklíkův dialog s krajinou můžeme charakterizovat jako záměrný celoživotní dramaturgický koncept fotografického přístupu. V revizi vlastního myšlení modifikuje elementy porozumění v souvztažnostech bytí. Své fotografické krajiny zahaluje tajemstvím, a pozvolna, v náznacích odkrývá a předkládá pozornému divákovi jejich smysl a významy skryté pod povrchem. Směřuje k dialogu mezi fotografickým viděním a náhledem do prostorových i mentálních krajin.
Krajina představuje pro Karla Kuklíka dramaturgickou spirálu v přístupu k celoživotně rozpracovaným fotografickým cyklům. Vnímá je jako otevřený prostor principu bytí, času světa, pravdy a krásy samé o sobě. Jeho fotografie zachycují hledání vnitřní rovnováhy ve vypjatých a zmařených nadějích při pozorování zblízka.
Viz například cykly Zamořená krajina (1959–1964), Krajina naděje (1963–1964), Krajina poznání (1964), Ztroskotání (1964).
Kuklíkova fotografická obrazotvornost krajiny zde dostává filozofický rozměr. Minimum akce, imprese a viděná skutečnost jsou často vykresleny do nejmenšího detailu, kde každý tvar, výjev má svůj specifický význam. Motivy lesů, trávy, polí pojímají intimnost krajiny v měnících se atmosférických podmínkách. Souznějí s psychologizací daného časoprostoru.
Podobné výpravy do krajin Karel Kuklík později podnikal i se svými přáteli z fotoskupiny Český dřevák. Skupinu Český dřevák založili v roce 2000 Karel Kuklík, Jaroslav Beneš, Bohumír Prokůpek a Jan Reich. V roce 2002 se ke skupině připojil Tomáš Rasl a v roce 2003 Petr Helbich.
Paralelně s přírodními tématy se do hledáčku Kuklíkova fotoaparátu dostává i městská krajina a sakrální tematika hřbitovů, náhrobků, opuštěných poničených soch. Až na pár ojedinělých výjimek – viz snímek Na Františku (1955) – Kuklík ve svých fotografiích zcela eliminuje zobrazení člověka.
Fotografický hledáček zaměřuje na městský půvab omšelosti a chátrání, na stavy uvnitř imaginárního času města, dvorů i věcí obyčejných. Úplná absence fabulace, příběhů, které si můžeme jen domýšlet, vyjevuje nové hlubinné vztahy mezi smysly a imaginací.
Důležitou ochranu před duchovním a morálním rozkladem představuje krajina Umění. Prolínání výtvarných tendencí s fotografií, které intenzivněji vnímáme již od avantgardních dvacátých let, modifikoval poválečný časoprostor do strukturálně expresivní fotografie. Generačním součinitelem mladé poválečné generace 50. a 60. let se stala existencionální úzkost a zjevná tendence ke zduchovňování, hledání individuálního výrazu a přesahu sebe samých.
Pro Kuklíka se stává klíčovou linií imaginace v modu přírodního lyrismu. V paralelách fotografického dozrávání a vnímání prolínajících se vztahů fotografie a výtvarného umění 60. let neskrývá obdiv, tvůrčí souznění i inspiraci, jimiž ho naplňují Jan Zrzavý, Robert Piesen či Jiří John. Podobně jako například Jiří John pracuje s matérií stavů duše, je Kuklík fascinován hmotou přírody, fotogenií nuancí tvarů, světel a stínů krajiny v zákonité linii souhry rozumu–řemesla - citu a imaginace, stejně tak i trpělivosti a důkladnosti.
Pražská výtvarná scéna 60. let byla ponořena do surrealismu, abstrakce, metamorfóz hmoty.
Karel Kuklík náležel spíše ke stoupencům strukturální nefigurace, k informelu, imaginativnímu umění. Poučen surrealismem, ale i postsurrealistickými přístupy například Františka Muziky (1900–1974) nebo Zdenka Sklenáře (1910–1986), našel svůj osobitý rejstřík vizuálního sdělení. Zaměřil se na přírodní symboliku, umožňující útěk do fascinace vnitřní svobodou, do vlastních imaginativních krajin. Převádí je však do svého vlastního transcendentního modu, když akcentuje obraz přírody nesoucí v sobě znaky, symboly, stopy posvátna.
Do fotografií otiskuje nejniternější obraz dané reality, například detail vrásnění kamene, stébla trav, odlesk vodní hladiny či tajemné struktury městských zdí a zákoutí; to vše jsou znaky konkrétna, tedy znaky transcendence. Důkazy prožité reality, jíž protéká čas v hmotné i duchovní rovině ve své konkrétnosti, fotografické věrnosti a hloubce výpovědní věcnosti.
Výstava je poctou Karlu Kuklíkovi k jeho 80. narozeninám. Je oslavou života, oslavou přítomnosti, lidskosti a souznění s přírodními zákony. Vypovídá o stálé platnosti nazírání na svět, na prostředí, v němž žijeme, na čas, na nepostradatelnost múzy kolem nás. Vypovídá o světle i tmě člověka v určitém kontrapunktu k civilizaci nových a jiných krajin.“
(text: Pavlína Vogelová)
Karel Kuklík (*7. 3. 1937 - Praha)
1954: vyučen automechanikem
1954 -1959: automechanik / Dopravní úřad spojů
1959: členství ve fotoklubu ČKD Stalingrad
1960 -1964: odborný laborant / Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze
1960 -1969: spolupráce s časopisy Výtvarné umění, Výtvarná práce, s Literárními novinami a dalšími, fotografování plastik, obrazů, výstav, výtvarných ateliérů a portrétů umělců
1962: maturita na večerní jedenáctiletce
1964: výuční list fotografa v družstvu Fotografia
od 1964: fotograf na volné noze
1967: člen Svazu československých výtvarných umělců
70. léta: spolupráce s nakladatelstvími Odeon, Panorama, Pressfoto, Obchodní tiskárny Kolín
1985: výroční cena nakladatelství Panorama, čestné uznání ministerstva kultury
1986: člen Svazu českých výtvarných umělců
1989: člen Aktivu volné fotografie (PHP)
1990: člen Asociace fotografů, v letech 1991–1998 místopředseda správní rady
2000: spoluzakladatel fotografické skupiny Český dřevák (2000–2008)
Zastoupení ve sbírkách
- Museum of Fine Arts, Houston
- The Museum of Modern Art, New York
- Bibliothèque Nationale de France, Paris
- Galerie hlavního města Prahy
- Národní galerie v Praze
- Uměleckoprůmyslové museum v Praze
- Moravská galerie v Brně
- Národní muzeum fotografie, Jindřichův Hradec
- Muzeum Šumavy, Kašperské Hory
Samostatné výstavy (výběr)
1959: Karel Kuklík – Oldřich Tocauer, Praha, Klub fotoamatérů ČKD Stalingrad
1963: Fotografie Karla Kuklíka, Mladá Boleslav, výstavní síň Na Karmeli
1966: Fotografie Karla Kuklíka z let 1958–1965, Praha, Československý spisovatel
1967: Karel Kuklík, Brno, Kabinet fotografie Jaromíra Funkeho
1968: Karel Kuklík, Praha, Mánes – Galerie mladých
1979: Karel Kuklík, Praha, Galerie hlavního města Prahy
1980: Karel Kuklík – Fotografie, Roudnice nad Labem, Oblastní galerie výtvarných umění
1981: Šumava, Kašperské Hory, Muzeum Šumavy
1984: Šumava, Praha, Foma
1987 Karel Kuklík – Fotografie, Brno, Dům pánů z Kunštátu
1991: Krajina, Praha, Foma
1992: Šumavská krajina, Německo, Freyung, Galerie Wolfstein
1996: Šumava, Německo, Esslingenam Neckar
1996: Portréty a ateliéry šedesátých let, Praha, galerie Atrium na Žižkově
1997: Krajina podle Kuklíka, Praha, Pražský dům fotografie
1997: Fotografie z let 1959–1996, Praha, České muzeum výtvarných umění
1997 Karel Kuklík – Grant Prahy 1997, Praha, Komorní galerie Domu fotografie J. Sudka
1997: Karel Kuklík – Bohumír Prokůpek. Krajina intimní prostor, Praha, Pražský dům fotografie
1997: Fotografie Karla Kuklíka z let 1959–1996, Cheb, galerie G4
2004: Karel Kuklík. Krajina návratů, České Budějovice, Alšova jihočeská galerie
2007: Karel Kuklík. Vzpomínka na SSSR, Kladno, Malá galerie České spořitelny
2008: Karel Kuklík, Praha, Klub Koníček Ivana Havla, restaurace Lucerna
2009: Karel Kuklík a Richard Homola, Praha – Město návratů, Cheb, galerie G4
2011: Karel Kuklík. Dvůr I a II, Kladno, Malá galerie České spořitelny
2012: Karel Kuklík, Krajina návratů, Kladno, Malá galerie České spořitelny
Kurátorka a koncepce výstavy: Pavlína Vogelová
Koordinace: Olga Malá
110 00 Praha 1
Revoluční 5
Máme otevřeno:
út–ne 10.00 -18.00 hodin
čt 10.00 -20.00 hodin
Čtvrteční prohlídky s kurátorkou Pavlínou Vogelovou
6. 4. 2017/18.00 hodin
4. 5. 2017/18.00 hodin
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková