Kam z Volar? No přece do Boubínského pralesa! aneb splnili jsme si celoživotní přání - vidět Boubínský prales
Volary – jar
o 2016
Asi každý už slyšel o Boubínském pralese. Většina neznalých, a to jsme byli ve Volarech i my, o něm ale hovoří jako o – Boubínu. A stane-li se tak, nastává zmatek. Každý vám poradí ve Volarech rád. Ale každý jinak. Jak se ukázalo. Jak jsme později pochopili, chyba byla v nás. V naší terminologii. Boubín totiž není Boubínský prales. Boubín je hora a na ní rozhledna. Boubínský prales je malý český prales a v něm stromy co si rostou už čtyři staletí jako – no - jako dříví v lese. Řeknete-li tedy ve Volarech slovo Boubín, směrují vás na onu rozhlednu. A řeknete-li Boubín, ale nějak dáte najevo, že myslíte prales, nasměrují vás také na vlak, autobus či pěší túru, ale úplně jinak a jinudy. A dokud nepochopíte, že Boubín není prales a Boubínský prales není ta hora s tou rozhlednou, budete v tom mít takový zmatek, jako jsme měli my. A protože návody se různily, ale oba – podle nás neznalců – mířily přece tamtéž, zvolili jsme prostě jeden z nich. A vydali se podle něj. Podle nás do Boubínského pralesa. A dorazili jsme - Bingo!!! - opravdu k Boubínskému pralesu. Heureka!
Boubínský prales je vlastně takový hodně moc (a schválně) zanedbaný les
Známe lesy na mnoha místech republiky. Dlužno říci, že zanedbané jsou skoro všechny. A sejdete-li - kdekoli - z cesty a vezmete to jen tak přes les, zjistíte, že skoro každý les u nás je prales. Ale není.
Ten pravý, oficiální a schválně ponechaný zubu času, tak jak je a chce, je jen ten Boubínský. Unikátní rezervace skrytá v centru Šumavy. Poslední zbytek čehosi, co tu bylo odjakživa, dávno před námi a dá-li osud a hlavně člověk, tak to to tu bude i dávno po nás.
Mnohé stromy v Boubínském pralese žijí už 400 let! A ukazují nám, jak by si příroda žila, umírala a poradila klidně a lépe – bez nás. Bez té naší tzv. péče.
Díky téhle naší – péči – máme totiž vydrancované lesy, nepřirozené, odpovídající nenasytné ekonomice a hrabivosti lidí, lesy kácené – tak zvaně těžené – obnovované – takzvaně kultivované – a hlavně zanedbané a zhuntované. Máme z nich lidské pralesy.
Boubínský opravdický prales má ale štěstí. Žije si sám a podle svého. Na koukání je tím pádem zajímavější, před velikostí a stářím stromů jen ignorant nesmekne či nespustí údivem čelist. Boubínský prales je sice zdánlivě chaotický, vidíte padlé kmeny, jeden přes druhý, projít by nešlo či - po dobrém – nešlo. Proto nás také moudří ochránci tohoto posledního zázraku raději vedou cestou a od pralesa dělí plotem z klád. Jako v ZOO u výběhu dravých šelem. Akorát, že tady jsme ty šelmy - my.
Prales má totiž své vlastní zákonitosti. A ty jsou tak dobré, že žije a je zdravější než les pěstěný a opatrovaný dravou rukou člověka. Je prostě svobodný, moudrý a svůj. Z padlých jedinců zbývají pařezy i zpuchřelé kmeny a z nich, světe div se, rostou noví jedinci. A když ten jejich padlý předchůdce zanikne svým poločasem tlení, zbydou po něm tak zvané chůdové kořeny. Že nevíte, co to je? Ani my jsme nevěděli, až názorný vhled do pralesa a podrobný popisek u něj nám to prozradil. Smrkovému semínku se nejlépe daří a rádo roste na tlejícím kmeni svého předchůdce. Má víc tepla, víc živin, a rychleji se dere ke slunci a lépe chrání před proudy vod při tání, takže ho nesmetou. A jak se strom pod ním rozpadá, kořeny nového stromu prorůstají až do země. A když předchůdce zmizí docela, je tu nový ztepilý strom, který ale stojí na chůdových kořenech, jejichž horní část se proplétá pod kmenem nad zemí. A klidně si na těch chůdových kořenech ční do výše třeba 50 metrů.
To ale není jediná zajímavost, kterou nabízí prales. Je totiž přímo galerií přírodních pozoruhodností. Od tvarování kmenů přes propletence kořenů sousedících jedinců, až po neuvěřitelná zákoutí a kombinace. K tomu padlé kmeny, tlející kmeny, i rozklad je jak vidno krásný. Anebo třeba dobře vypozorovatelné cesty po dopadu nějakého velikánana konci jeho bytí. Proklestí totiž průsek ostatními stromy. A trvá drahný čas, než se prales zase zacelí. Ale zacelí. A o četnosti živočichů, co v tomto přirozeném prostředí mohou přirozeně přebývat, vegetovat a prospívat, ani nemluvě. My neviděli sice nic živého běhat ani létat, což musíme s politováním konstatovat, ale slyšeli jsme zato celé orchestry ptactva. A je nám jasné, že naopak všichni živočichové, co jsou v pralese doma, viděli nás. Od těch zpívajících ptáků, přes spící netopýry, schované veverky až po dravce a predátory. Kteří ale mají míru a ostatní lesní tvory jen regulují, ale neničí. Nejsou to totiž páni tvorstva. Přesněji, netvrdí to, na rozdíl od nás, o sobě.
Chtělo by to delší čas
My byli v pralese, přesněji n
a vyhlídkové cestě pár hodin. Ujel by nám vlak. Ale ubytovat se tu kolem a míst k ubytování je víc…Cestou k pralesu jsme míjeli třeba malebný a přírodu nerušící penzion Idu s papouškem v otevřené venkovní voliéře, nebo kemp u stanice autobusu s dlouhým, leč vysvětlujícím názvem: Lenora – Kaplice, Park pod Boubínem. Tak tam se ubytovat, šlo by zhlédnout v klidu a zevrubně víc zajímavostí než jen Boubínský prales.
Díky tomu, že celá oblast je tak zvaným ´pásmem se zákazem těžby a ostatní lidské péče´, tak se vlastně ten původní Boubínský prales nenápadně rozšiřuje dál, mimo své vlastní pralesní jádro. Však už lze nedaleko objevit třeba prales Milešovický.
A ať už se odtud vydáte, kam chcete, objevíte vždy nějakou přírodní zvláštnost. A navíc je tu k dispozici i řada starých kulturních památek, od zřícenin a šumavských mini vesniček, přes opuštěné zapomenuté sklárny a zajímavá muzea, až po půvabné kapličky, kostely a dokonce i zámek. Vede tudy i několik cyklistických a samozřejmě i pěších turistických - ne pralesních – tras. No, prostě jak říkáme, chtělo by to na pár dní do epicentra. My byli ale ve Volarech, a i když je odtud spojení velmi slušné, je to přece jen trochu z ruky.
Jak jsme se tam tedy dostali?
Už jsme zmínili, že možnosti jsou tři. Vlak, autobus a pěšky. My volili vlak. Pěšky bychom to už neušli. Z Volar je to k Boubínskému jezírku – bráně celého areálu – 15 kilometrů. Tam. Dalších 15 km zpět. Vede tam přehledná spleť značek. Ve sledu modrá, červená, modrá, zelená, modrá, zelená… A terénem. To už je na nás moc.
Jo, kdysi dávno, před těmi čtyřmi desítkami let, co jsme se poznali, bychom neváhali, ale teď už si to ujít, necháme ujít.
Autobus funguje také. Ale ani ten jsme nevolili. Nejede přímo. Z volarského autobusového nádraží je třeba dojet do stanice ´Lenora – železniční stanice´. Tam na druhý autobus, který jede do autobusové zastávky, o níž byla řeč, a která je hned vedle zmíněného kempu a jmenuje se ´Kaplice – Park pod Boubínem´. Dál už se ale musí jít stejně po svých.
My zvolili vlak. Z volarského nádraží do výstupní stanice Zátoň. To Zátoň je důležité, existuje i další stanice ´Zátoň– zastávka´, ale ta je až za Zátoní, a to byste si trošku zajeli. Cesta trvá pár minut po trati Volary – Soumarský most – Lenora zastávka – Lenora – Zátoň. Od stanice Zátoň se pak už jde krásnou mírně stoupavou cestou po svých až k Boubínskému jezírku.
Cesta do pralesa
Výstupní stanice je, tak jako řada dalších už moc nevyužívaných stanic našich železnic, bohem zapomenuta. Při příjezdu to nevadí. Nikde nikdo, dochátrávající staniční budovička a značka kudy k Boubínskému jezírku. Fajn. Ale když se vracíte, utrmáceni, na danou, kdesi vyčtenou chvíli, kdy by měl vlak jet, octnete se tam v té lidmi opuštěné pustině jen s vírou, že snad opravdu vlak pojede a s obavou, co by se dělo kdyby ne. A co kdyby nezastavil, až pojede, stanice je na znamení! A je. Ptali jsme se pak při příjezdu a dokonce přesném příjezdu vlaku - průvodčí. Ano, je na znamení. Jaké? Co když je tma, mlha, neviditelno, jsme přece v horách? Mávat krouživými pohyby zřetelným světlem… A myslela to vážně. Je to tam tak běžné…
Jdeme za svým cílem
Od zastávky vede rovná sjízdná cesta podél kolejí k přechodu trati, kde je zmíněný penzion Ida. Odtud cestou přes louku k můstku přes Kaplický potok, jenž vytéká z Boubínského jezírka, tedy z Boubínského pralesa a provází nás proti jeho proudu až k jezírku. Za Kaplickým potokem a Parkem pod Boubínem se jde po silnici. Ale nic než sem tam nějaký ten dřevařský náklaďák (byli jsme tam poslední týden v březnu, nevíme, jak to vypadá v sezoně), tu nejezdí.
Dojdeme k podjezdu trati a za ním mírně do kopce k Idině pile. Pila už to není, objekt je opraven a slouží Informační službě Šumava. Je tam pamětní deska lesmistra Josefa Johna (1802 – 1871), jenž se zasloužil o vyhlášení lesní rezervace Boubínský prales. Ten byl díky jemu uzákoněn v roce 1858 (deska byla umístěna v roce 1998 u příležitosti 140. výročí založení).
Zde už ale opravdu jsme tam, kam jsme chtěli být, v Národní přírodní rezervaci Boubínský prales. Silnička se vine dál, až ke studánce, jménem Čadova studánka. Jednoduchá, prostinká, v roce 2013 zrekonstruovaná zásluhou J. Slavíka a s pomocí ochránců šumavské přírody. Klid a odlehlost je tu božská. Ač pár kroků od silnice. Tedy v tom konci března, připomínáme.
Od silničky se oddělí lesní značená cesta a po malém stoupání jsme v cíli. Boubínské jezírko.
Odtud už vede cesta kolem pralesa. Jak už bylo řečeno, je od pralesa oddělena dřevěným plotem, doplněna řadou informačních cedulí a nabízí vhledy a průhledy do nitra pralesa.
Do roku 1972 se smělo do hloubi pralesa
Ale, jak nás později, po návratu informoval jeden kolega: „Boubínský prales mi nepřipomínej. To bylo peklo. Nedalo se tam vůbec projít, bylo tam vlhko, dusno, pořád jsme něco přelejzali a já ztratil klíče od bytu. Poslední důvod, proč se se mnou nakonec bejvalka rozvedla. Nenašels je tam…?“
Důvodem uzavření vnitřku pralesa byl právě vstup četných turistů a jejich neukázněnost. Tak raději s námi za plot. A musíme konstatovat, že nám to nikterak nevadilo. Alespoň jsme tam neztratili klíče od našeho milého a pohostinného volarského hotelu Bobík…
Něco o Boubínském pralese
Prales je samorostlé (doslova) přírodní umělecká dílo. Les tu nesmí počastovat lidská ruka, stromy smějí padat, kdy chtějí a kam se jim zamane, staré kmeny nevšímány si trouchniví, nikdo je pořád neprořezává, nikdo tu nic podle svého nesází, a tak to je už skoro 160 let.
Zatím. Snad. Vydržíme-li to a developeři se svou neviditelnou rukou trhu, držící obří pilu, to tam nevykácí a nezastaví, tak za pár století budou odborníci žasnout a laici se divit víc, než my dnes.
Prales je a bude, díky soužití stromů, rostlin, brouků, bakterií, hub a živých organismů vůbec, pokud mu bude přáno uchovávat si svůj řád a své zákonitosti. To mu bude vyhovovat.
A nic – tedy kromě nás – mu vlastně nevadí. Ani vichřice, ani mráz, ani sníh nadbytečný ani nedostatečný, ani ten věčný šumavský problém - kůrovec, ani jiný škůdce. Nic. Ano, padne třeba i část stromů, ale ty ostatní ránu záhy zacelí a za pár desítek let se obnoví prales podle svého. Sám a bez nás. A to ´bez nás´ je rozhodující. On to ustojí, když ho necháme. Není to žádný těžební les, kde se v touze po zisku a výnosu nesmyslně vysazují jenom stejné stromy, v podstatě i stejně staré, či spíše mladé, stejně velké, či spíše malé, které nejsou schopny ustát nic z toho, co prales považuje za běžné a s čím, dá-li se to tak říci, počítá.
Prales vydrží všechno, jen nás lidi ne
Půda v pralese je bohatší na mikroorganismy, a tím pádem je pro stromy a další flóru výživnější. Tvorbě nezbytného humusu prospívá zejména bohatě zastoupený buk.
Prales ví, co potřebuje a co mu prospívá. Proto sestává ze smrků, buků i jedlí. A poměry si reguluje po svém. Přírodním výběrem. Přežívají nejzdravější. Mladé stromky jsou kryty hustou korunou starších jedinců a o přežití musejí bojovat. Což je zocelí. A když padne nějaký z jejich předchůdců, otevře se jim cesta k světlu a podstoupí se svými nejbližšími sousedy boj o to, kdo mezeru zaplní. Nejsilnější vyhrává. A tím se prales stále a stále posiluje.
A kalamity? Ano i kalamity ho postihují. Ale stromy tu mají široce spektrální stáří. Jednak jedinci mezi sebou a jednak celé celky vzniklé po minulých kalamitách. Kalamita tak nikdy nezničí celé pláně, jako se to stane u lesů umělých určených k těžbě.
Učme se a hlavně poučme od pralesa
V Boubínském pralese lze studovat, jak má vypadat optimální složení půdy, mykologie, botanika, entomologie, prostě vše, co bychom měli o lese vědět a lesu v jeho zájmu dopřát. Prales je komplexní ekologický systém a na ten ty naše umělé lesy nemají. Už jen to, že vše, co tu vznikne, tu i zanikne. A poslouží jiným.
Prales nás může učit, jak se vyrovnat s globálními klimatickými změnami, jež nás trápí. On na ně reagovat umí. A srovnáním historických přírodních změn s jejich odrazy na starých stromech je vidět jeho adaptabilita. Dokazuje to samovolná obměna skladby stromů. Pročpak se asi v posledních desetiletích začíná zvyšovat v pralese podíl buků, jež jsou jak známo teplomilné a najdeme je dosud spíš v nižších polohách? Příroda to ví, jenže my potřebujeme ty smrky na žír... Tak ji nenecháme tvořit. Jinak by už v evropských lesích podle znalců dávno buky převažovaly.
Byly šelmy dravé velmi
Kdysi, když ještě mělo všechno svůj – přírodní – řád, žili v našich lesích vlci, medvědi a rysi. Jenže člověk preferoval vysokou, a aby jí bylo víc a víc, vyhubil její predátory. Ale oni vysokou nevybíjeli, oni jen přirozeně redukovali stavy vysoké (jeleni, srnci, daňci a vůbec spárkatá zvěř). A dobře dělali. Přemnožení vysoké znamená okus mladých výhonků a škody na porostech, které by se jinak vyvíjely jinak. Teď už ale máme, co jsme chtěli. Stavy vysoké jsou - podle odborníků - až desetinásobné (!), než les unese. To už nejde o nepříjemné okusy, ale téměř o spásání.
V Boubínském pralese ale nejsou ani šelmy ani vysoká. Je tu plot (už od roku 1972). Není tedy jen ochranou před jeho hlavními predátory, námi - lidmi, ale i před tou přemnoženou vysokou, která by nám Boubínský prales spásala a spásala. Jenže, jak už platí od věků, není plotu, aby se v něm nenašla díra, či jinak překonatelné místo. A pak je zle. Proto, ale ne jen proto, se lidé vrátili k tomu, že v 80. letech na Šumavu vysadili přiměřené množství rysů ostrovidů a ti se tu zdárně množili. Ale v současnoti se jejich stavy snižují a to tak, že se v Šumavských Prášilech museli sejít odborníci od nás, z Německa, Polska a dokonce až z Ruska a řešili co s tím. Přičinou jsme totiž zase my lidé. Lidé jako pytláci a lidé jako řidiči. Ale důvodů je ještě mnohem víc...
V 90. letech 20. století tu byl už také znovu zaznamenán vlk, který migroval ze zahraničí, a jak to tak vypadá /fotopasti jsou důkazem/, i jemu se u nás zase začíná dařit. Tak snad to nedopadne jako s rysem. Ve jménu Boubínského pralesa a zdravého rozumu vůbec.
Nejen přírodovědci velebí Boubínský prales 
Temno, tajemno a neznámo lidi děsí, ale také inspiruje. Kam jinam by lidové povídačky umisťovaly všechny divoženky, hejkaly a jiné pohádkové bytosti. Do lesa. Do pěstěného umělého, to moc nejde, ale do pralesa, jéje.
Jak zdůrazňují příznivci Boubínského pralesa, z jejichž podkladů jsme také čerpali pro tento článek, velkým přítelem Šumavy a Boubínského pralesa jmenovitě, byl třeba Josef Váchal. Ve své tvorbě reflektoval děsivé šumavské močály, lesy i prales. Dokladem jsou jím a jeho ženou vytvářené dřevoryty, včetně toho, jenž připsal právě Boubínskému pralesu. Dalším milovníkem pralesa byl prý básník Adolf Heyduk a Boubínský prales neunikl ani spisovateli, básníku a mistru fejetonů - Janu Nerudovi.
Ale zpět k faktům o Boubínském pralese
Vyhlášen byl 1. 1. 1858.
Iniciátorem byl lesník Josef John
Oficiálním vyhlašovatelem osvícený majitel místního panství, Karel II. Schwarzenberg.
- Prales patří do lokality Horní Vltavice, Včelná pod Boubínem. Nalézá se ve výšce 874 – 1362 m n. m. Jeho rozloha je uváděna jako 685,8713 ha. Zeměpisné souřadnice má 48°58′37,4″ s. š., 13°48′43,4″ v. d.
Boubínský prales je národní přírodní rezervace (ev. č. 24) v okrese Prachatice. Jde o 3. nejstarší českou přírodní rezervaci (po Žofínském pralesu a Hojné vodě).
- Náleží CHKO Šumava a spravuje ji Správa NP a CHKO Šumava. Důvodem ochrany je ´bukosmrkový porost s vtroušeným klenem, nacházející se v okolí 1362 metrů vysokého vrchu Boubín, tvořící jednu z nejvýznamnějších lesnických lokalit v Evropě.´ Nejznámějším zástupcem staletých smrků byl Král smrků. Zdolala ho sněhová vichřice (1970). Dožil se 440 let, měl 57 m na výšku a průměr 160 cm (část kmene je vystavena u Boubínského jezírka).
- Rezervace patří k nejnavštěvovanějším místům Šumavy, vede skrz ni i naučná stezka a několik turistických tras směřujících k rozhledně na vrchu Boubín.
Jihozápadně od rezervace se nachází ještě další přírodní památka, Jilmová skála, s mimořádným výskytem přirozených lesních porostů.
- Přes prales vedly dvě pašerácké stezky. Pašovala se sůl, střelný prach, dobytek a obilí.
- V roce 1933 převzal boubínské lesy stát a potvrdil ochranu pralesa vyhlášením Státní přírodní rezervace Boubínský prales
- V roce 1958 došlo k rozšíření území pralesa na 666 hektarů
- 18. 1. 2007 vrcholové partie kolem vrchu Boubín poničil orkán Kyrill, o rok později vichřice Ema. Obě události umožnily zvýšený výskyt lýkožrouta smrkového na polomech. Podle NP Šumava se tyto události ale nijak nepodepsaly na změně druhové skladby pralesa (!).
- V současnosti se odhaduje zastoupení 74 % živých stromů a 26 % mrtvých.
- Na vrcholu rezervace bylo v roce 2004 evidováno 311 druhů bezobratlých. 6 druhů zvláště chráněných a 24 druhů z Červených seznamů ohrožených druhů České republiky.
Oblast rezervace se navštěvuje hlavně od Kubovy Huti. Začíná tam modrá turistická cesta přes Basumské louky, na Srní vrch a Boubínský prales, až na křižovatku na Křížkách a přes Boubínské jezírko, Amortovku a Lom před Soví skálou, kde oblast rezervace opouští, do obce Zátoň. Tato obec je dalším častým místem, kudy se do oblasti rezervace taktéž hojně vstupuje.
- Naučná stezka má necelé 4 kilometry a je na ní celkem 8 zastávek. Začíná u Boubínského jezírka a vede nás po vyznačených cestách. Jedno ze stanovišť návštěvníky zavede až k pozůstatkům zmíněného Krále smrků. Stezka pokračuje po Lubencké cestě.
- Jednotlivé zastávky informují o květinách a stromech pralesa i Šumavy vůbec, o ptácích a zvířatech, co tu žijí. Lze ale také projít i dalším územím Boubína – z Kubovy Hutě po modré turistické značce k Johnovu kameni, který má jméno po iniciátoru založení rezervace. Kolem Boubínského jezírka vedla i ´naše´ zpáteční cesta do Zátoně, na vlak.
Vraceli jsme se a věděli, že nás další den čeká Boubín. Ne prales, nýbrž rozhledna na stejnojmenném vrchu...
Příště: Rozhledna na vrcholu Boubína
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková