Úvod > Josef Bolf: Melancholie vnějších mezí aneb malý výlet za brány malířovy duše

Josef Bolf: Melancholie vnějších mezí aneb malý výlet za brány malířovy duše

26.11.2024 18:47

Josef Bolf

Melancholie vnějších mezí

6. 9. 2024 – 5. 1. 2025

DOX

Výstavní prostor B2

„Obrazy plné temných postav a zničených městských scenerií, jsou

zrcadlem umělcovy vlastní duše.

Každá postava, kterou namaluje, nese kousek jeho bolesti, a

každé město, které vytvoří na plátně, je připomínkou míst, která navštívil

ve svých nejtemnějších snech.“

Otto M. Urban

„Každý večer se několik miliónů lidí se zájmem dívá, jak

dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto, namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli.

Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba:

malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ.

Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu,

stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací.

Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí.

Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty.“

Citoval v roce 2011 v textu k výstavě Josefa Bolfa Nevyřešené případy, Tomáš Pospiszyl

Jak se má obyčejný divák dívat na obrazy Josefa Bolfa?

Pozorně a pokorně. Alespoń podle nás na www.www-kulturaok-eul.cz. Není snadné se v nich vyznat. Jsou vždy souborem jakéhosi prolínání snu. Snů. Neveselých, zneklidňujících, obavných. Myslím, že je míváme počasně i my všichni. Jenže my, se je snažíme zapudit, zapomenout, zatratit, protože, co není právě pozitivní, to se nám nehodí. Do mysli, do života a dokonce raději ani do snu. To poslední, ale tak moc neovládáme a sny si v nás, s námi, dělají, co chtějí a ne vždy se nám to zrovna líbí. Ale i na to máme obranu. Zapudivou paměť. Pryč s tím, pryč s tím snem - nehodící se, se škrtá. Občas se to sice, ač zapuzené, zkouší vkrádat do mysli opět – třeba ve chvilce zastavení v toku dění – ale pak máme v sobě ještě klávesu Delete. A je to!

Obrazy Josefa Bolfa to ale nedělají. Obrazy – sny – Josefa Bolfa, se jeho přičiněním zhmotňují. Na plátna. A nám se pak jejich prostřednictvím vracejí. Ale teď už máme přece jakousi možnost výmluvy. To ale není přece náš sen. To byl sen malířův, my přece nikdy takové… Že nemáme? Nechceme mít. Je to tak pohodlnější. Úlevné. Chtěli jsme na ně přece zapomenout. A on nám je tu na té své výstavě zase připomíná…

A dobře že tak. A dobře nám tak. Svět není zrovna procházka rájem. A utíkat se jen a jen do virtuálního světa za pomoci všech těch možných prostředků, které nám do rukou klade technický pokrok jménem AI, řešení není. Nejsme snad pštrosi a zastrčení hlavy do písku není řešení. Josef Bolf to ví, a pokud na jeho výstavě odtrhneme oči od displeje čehokoliv a zahledíme se pečlivě do jeho mini obrazů, přivede nás to do reality. A to – zejména v této nelibé době kolem nás – je už zatraceně potřeba.

Takže, jak že, se má obyčejný divák dívat na obrazy Josefa Bolfa? Pozorně a pokorně. Aby ho trochu trklo, že nelze nevidět, co vidět nechceme.

DOX udělal (opět) dobrou věc

Následující řádky z tiskových materiálů potvrzují, že výstavy v Centru současného umění je – pořád důvod pozorně sledovat.

„Výstava Melancholie vnějších mezí poprvé celistvě představuje rozsáhlý soubor maleb, které vznikaly v průběhu posledních více než deseti let. Jejich hlavní spojnicí je podobný formát malých rozměrů. Nebyly tvořeny jako systematická série, ale na výstavách byly většinou instalovány ve větších skupinách, v několika řadách nad sebou. To přirozeně vedlo k jejich vzájemnému dialogu, k jakémusi vyprávění. Přesto se však jedná o solitérní obrazy, o silná díla, jež si zasluhují vlastní pozornost. Té se jim dostalo až v Centru současného umění DOX, který v rozlehlém výstavním prostoru připravil výstavu takřka 70 menších maleb s kresebnými a grafickými prvky.“

Melancholie vnějších mezí podle Otto M. Urbana

„Obrazy Josefa Bolfa, plné temných postav a zničených městských scenerií, jsou zrcadlem jeho vlastní duše. Maluje je s intenzitou, která mu dodává alespoň iluzi, že se jeho vnitřní svět dokáže spojit s tím vnějším. Ale ve skutečnosti mu jeho dílo poskytuje jen dočasný únik od pocitu hluboké existenciální prázdnoty. Bolfovy obrazy jsou odrazem autorova duševního stavu, jeho bojů a nejistot. Každá postava, kterou namaluje, nese kousek jeho bolesti, a každé město, které vytvoří na plátně, je připomínkou míst, která navštívil ve svých nejtemnějších snech. Maluje lidi bez tváří ztracené v ruinách měst, která se rozpadala stejně jako umělcova duše.

Bolfovy nové obrazy jsou nejen svědectvím jeho vlastního boje, ale i reflexí současného světa a jeho chaotické povahy. Nejnovější díla kombinují prvky dystopických krajin s intimními portréty. Tyto obrazy zachycují anonymní postavy v městských ruinách, jejich prázdné oči a bezútěšné výrazy odrážejí hlubokou ztrátu a zoufalství. Jsou to obrazy plné tiché hrůzy, která se pomalu vkrádá pod kůži. Každý detail je pečlivě promyšlený, každá barva nese svůj vlastní příběh. Autor zobrazuje postapokalyptický svět, kde jediným pozůstatkem lidské přítomnosti jsou opuštěné domy a prázdné ulice, dokonale vystihuje pocit ztráty a prázdnoty. Jsou to obrazy, které vyprávějí o konci jednoho světa a začátku nového, neznámého. Obrazy Josefa Bolfa jsou ale především svědectvím o lidské křehkosti, stejně jako o nezlomné síle ducha, který se nevzdává ani v nejtemnějších chvílích. Bolfovy vize se staly odkazem, který přetrvává, dokládají, co znamená být člověkem v moderním světě plném nejistot a zmatku.“