Úvod > Jiří Stivín slavil 80 aneb co se stane, když se sejdou Telemann a Tatrman v Rudolfinu

Jiří Stivín slavil 80 aneb co se stane, když se sejdou Telemann a Tatrman v Rudolfinu

24.11.2022 18:03

Festival Prague Sounds 22

Jiří Stivín 80

19. 11. 20,00

Rudolfinum

Celkem „nedávno“, právě Rudolfinu, slavil Jiří Stivín své 75. narozeniny svým tradičním koncertem nazvaným k Poctě sv. Cecílii.

V první půli zazněly skladby vrcholného baroka od Vivaldiho, Bacha a Telemanna

a ve druhé, Stivínovy divácky oblíbené, flétnové a saxofonové exhibice ze skladeb různých autorů z různých období, vše

za doprovodu sdružení známého jako Collegium Quodlibet.

NEDÁVNO…

A najednou, tu slaví - tentýž Stivín, v tomtéž Rudolfinu - své už (teprve?) osmdesátiny.

Zatímco my, diváci, jsme za ten čas sešli (a někteří i odešli),

Jiří Stivín se nezměnil.

Živoucí to důkaz vítězství člověka nad přírodou.

Chvála Bohu, že také jednou, na pravém místě…

Jiří Stivín je hráč na všemožné nástroje – i nenástroje – věčný živel, opravdový bonviván a bezbřehý improvizátor ve všem, vždy a všude.

Brilantní interpret - jím oživené - „staré“ hudby, absorbent a transformátor hudby nové a hlavně, hlavně, člověk žijící celý svůj dosavadní život životem plným života. A muziky. Bytostné muziky, kterou trvale udivuje muzikanty, strhává nemuzikanty a baví sebe i své diváky.

Jiří Stivín slavil osmdesátku.

Tedy přesněji, my – diváci – jsme slavili, že nám pořád hraje a pořád probouzí v našich – aktuálně ne příliš na veselo naladěných duších – radost ze života, hudby a naději na lepší příští.

Jak ostatně řekl při své gratulaci jiný Jiří, Jiří Suchý, doyen našeho moderního divadla a hudby, tak, když jemu bylo - teprve – 80, měl pocit, že je - už - starý. Ale teď, stojí a spoluúčinkuje s tímhle – teprve – osmdesátníkem, uvědomuje si, jak byl v té době ještě šíleně mladý…

Ano lázeň omlazení přetekla svěžím proudem z jeviště zaplněného radostí z hudby do diváckých řad.

Díky osudu za chvíle, kdy jsme mohli i my na www.www-kulturaok-eu být při tom.

A nekonečné ovace ve stoje, v do posledního místa nabitém Rudolfinu závěrem – příslovečně namíchaného - 80ti minutového vodopádu muziky, byly současně těšením všech přítomných na příští 85ti minutový, pak 90ti minutový a … a zkrátka, nikdy nekončící koncert mistra, Jiřího Stivína.

Festival Prague Sounds 2022

· Od založení v roce 1996 má festival Prague Sounds (do loňska Struny podzimu) pověst jedné z nejvýznamnějších hudebních událostí České republiky.

· Osvětluje vztahy mezi klasickou a soudobou vážnou hudbou, jazzem, hip hopem a elektronikou.

· Dramaturgie se opírá o impulzy napříč hudebními obdobími a žánry a zprostředkovává svému publiku unikátní, intimní zážitky na různorodých festivalových scénách Prahy.

· Festival za více než 25 let existence uvedl řadu ikonických hudebních osobností, ale představuje systematicky také novou generaci umělců, často v české premiéře.

· Společným jmenovatelem festivalových umělců je to, že jejich tvorba spojuje staré a nové, minulost a současnost, a tím vytváří novou kvalitu.

· Festival se stále vyvíjí, stejně tak jako hudba sama

Osobnosti Prague Sounds 2022

Snarky Puppy – 23. 10 2022 - Velký sál Lucerny
Chris Thile – 24. 10. 2022 - La Fabrika

Brandt Brauer Frick Ensemble – 1. 11. 2022 – DOX+

Joshua Redman, Brad Mehldau, Christian McBride, Brian Blade – 2. 11. – Lucerna

Makaya McCraven – 13. 11. 2022 – La Fabrika

Laura Mvula – 16. 11. 2022 – Roxy

Jiří Stivín – 19. 11. 2022 - Rudolfinum

Nils Frahm – 24. 11. 2022 - Forum Karlín

Proč jsme si vybrali právě koncert Jiřího Stivína?

Malou osobní vsuvkou si autor těchto řádek, jsa osloven vedením festivalu s otázkou, který z koncertů by rád zprostředkoval návštěvníkům www.www-kulturaok-eu.cz, dovoluje ozřejmit důvody, jež ho vedly k volbě (z hvězdného nebe účastníků) navštívit právě koncert Jiřího Stivína.

Jiřího Stivína zná nesporně snad každý vnímavý občan tohoto státu. Napříč generacemi. Avšak není asi mnoho těch, kteří se s ním měli to štěstí setkat osobně. Takříkajíc face to face. My na www.www-kulturaok-eu.cz ano. Ne snad soukromně, ale osobně a setkávání se s osobami výjimečnými lze považovat za mimořádný bonus novinářské práce. Jiří Stivín mezi nimi nechyběl a to dokonce mnohokrát. Nestalo se tak ale na, před, či po koncertě. Stávalo se tak, a stává nadále, při zahajování výstav výtvarníků. Ať už to bylo kupříkladu v renomovaném Topičově salonu, nebo na slovutné Staroměstské radnici, případně v Museu Kampa či jen tak úplně natěsno v maličké Galerii Fotografic. Tam a na mnohé dalších míst jej totiž rádi zvou tvůrci, jeho přátelé či zkušení a nadšení galeristé. Namátkou si vybavujeme Jindru Vikovou, Zdenka Kischnera, Josefa Hníka a zase další. Ale s Jiřím Stivínem jsme setkali i na akcích Jazzové sekce. Ostaně, jak také jinak a jinde, že.

Nezmiňujeme to ale proto, aby snad střípek jeho věhlasu padl také na nás, zmiňujeme to proto, že všude kde je, je bezprostřední, rozdává dobrou náladu, vytváří obdivuhodnou atmosféru, že až se chce říci, šíří tam auru pohody a co je na tom to nejdůležitější, zahraje. Zaimprovizuje. Jak je ostatně jeho zvykem od počátku. A rázem, jako by oživil znavené, utrápené, smutné i nesoustředěné duše kolem sebe - ne živou vodou - ale ji zastupujícími tóny, vyloděnými na vše co má zrovna po ruce.

Člověk pak odchází a je mu po duši i po těle dobře. Nejméně tak dlouho, než zabředne zase do tenat svých šedých starostí.

Oslava 80. narozenin české jazzové (ale i nejazzové) legendy

Ale dost, osobních slov, dejme slovo slovům povolaných, která přinesl festivalový katalog v části věnované hlavní hvězdě letošního ročníku Prague Sounds - Jiřímu Stivínovi.

„Jiří Stivín se narodil 23. Listopadu, před osmdesáti lety.

Hudbou se zabýval už v dětství, ale jeho první velkou láskou byl film.

Začal jako rekvizitář ve filmovém studiu Barrandov. Okouzlen atmosférou filmového světa se vrátil do školy a vystudoval obor filmový a televizní obraz na pražské FAMU.

Hudba mu ale pokoj nedala a po marné epizodě s houslemi v raném věku se dostal k zobcové flétně, na kterou se naučil více méně sám. Pro flétnové rozumy si později chodil ke kapacitám Milanu Munclingerovi a Jiřímu Válkovi. Záhy si přibral saxofon, na kterém je totálním autodidaktem.

Dnes hráč snad na všechny druhy dechových nástrojů, od flétny po saxofon, Jiří Stivín je a vždy byl nespoutaným muzikantem milujícím improvizace a míchání stylů. Hudebníkem snad všech možných tváří a nálad, avšak nikdy neklesajícím k laciné líbivosti

Prvně se prosadil v rockové kapele Sputnici.

Jeho další cesta vedla k jazzu. S Martinem Kratochvílem založil a vedl skupinu Jazz Q, byl členem SHQ Karla Velebného, následovaly vlastní kapely Stivín & Co, Jazz System a System Tandem s kytaristou Rudolfem Daškem. Zvláště duo s Daškem patří do klenotnice zdejšího jazzu. Dvojice hráče na dechové nástroje Jiřího Stivína a kytaristy Rudolfa Daška zvaná Tandem patří k nejvýznamnějším a v zahraničí nejznámějším sdružením českého jazzu sedmdesátých a osmdesátých let.

Později spolupracoval i s Michaelem Kocábem, Ondřejem Soukupem, Gabrielem Jonášem, Kühnovým smíšeným sborem nebo Talichovým kvartetem.

Podobně jako jazzem byl Stivín okouzlen i vážnou hudbou. Jak starou, tak současnou. Premiéroval díla významných soudobých skladatelů a na druhé straně spektra se umělecky zapletl např. S Ars rediviva Milana Munclingera nebo Pražskými madrigalisty Miroslava Venhody. A mezi světy jazzu a klasiky se obratně pohybuje dodnes nejen se svým vlastním ansámblem Collegium Quodlibet.

Jiří Stivín jako vzorový hudební obojživelník propojuje improvizační světy baroka a jazzu s interpretační bravurou i nezaměnitelnou energií a pódiovou prezencí. Svých osmdesátin se dožívá v plném uměleckém zápřahu.“

Poslední větu lze jen dotvrdit z vlastního pohledu diváka jeho jubilejního koncertu v Rudolfínu v rámci festivalu Prague sounds, protože jeho hodinu dvacet trvající maraton, sólisty a protagonisty různých sestav i žánrů byl – už vzhledem k věku – obdivuhodný. Ano, mistr Stivín se svých osmdesátin dožívá opravdu v plném uměleckém, ale i lidském, zápřahu a není to na něm znát.

Viděno z 26. řady…

Zde se dostáváme k našim diváckým postřehům z koncertu a také k objasnění záhady titulku

tohoto článku, jenž není jen pouhou slovní hříčkou, ale i charakteristickou jak protagonisty večera, Jiřího Stivína, tak i programové náplně jeho koncertu.

Efektní a neotřelý byl už sám začátek. Stivínův příchod na podium.

Vešel nenápadně, bez gest a nějakého okázalého antre. Nejednou tam ze šera „vznikl“ a zapreludoval.

Nic víc a nic míň.

A řekl tím vše.

Sál ztichl a atmosféra dialogu mezi jevištěm a hledištěm byla navázána. Přátelská, neformální, veskrze milá. Jako dotvrzení, že velké a opravdové Umění vypadá, jako že to vůbec nic není. Že to vzniká jen tak, jako nezávazná zábava pro obě strany – pro umělce i konzumenty. A ta obří míra umění je umně skryta v tom umění.

První zahraná skladba byla od Georga Philippa Telemanna a to společně se smyčcovým kvartem Epoque Quartet.

Multižánrovým a zkušeným tělesem, vzniklým před 23 lety. Tělesem, jež si už našlo své místo jak na české, tak evropské hudební scéně díky výraznému posunování hranic kvartetního repertoáru. Proto je také soubor ochotně zván ke spolupráci se špičkovými hudebníky nejrůznějších muzikantských poloh. A jak jsme mohli posoudit, dokáží sekundovat i takovému hudebnímu živlu jakým je Jiří Stivín.

Svébytnou postavou na podiu byl také nepřehledně se vyskytující, tu improvizující, tu zase doprovázející, violoncellista Vojtěch Havel. Byl tu – pro něj - dost nezvykle, sám. Daleko známější je z osobitých tvůrčích hudebních počinů, povětšině žánrově nezařaditelných, realizovaných ve spolupráci s jeho ženou, Irenou Havlovou. Odborníci už o nich hovoří prakticky jen jako o Havlových, neboť jejich produkce ovlivněná styly nejen Evropskými ale i vzdálenějšími, především indickými, je tak pro tuto dvojici konzistentní že jsou vnímáni jako jednolité duo.

Náplň večera se obracela zejména ke proslulému Stivínovu albu z roku 1977, nazvanému Zvěrokruh (Jiří Stivín / Gabriel Jonáš / Kühnův smíšený sbor / Talichovo kvarteto, jež vydal nejprve Supraphon, v roce 1977 a v reedici ke 20. výročí této veleúspěšné desky, se pak vrátil v roce 1997 ještě Bonton).

Za společného muzicírování s klavíristou nad jiné, Emilem Viklickým – piano, a muzikanty Petrem Dvorským – basa, Jiřím Stivínem mladším – bicí, Štěpánem Janouškem – trombon a zpěv, Robertem Hugo – varhany a cembalo, to vše za zpěvu Veroniky Vítové, jsme si mohli vychutnat jak stivínovské chápání živlů a detailně - i s autorskými vysvětleními – zhudebněné charakterové vlastnosti z dílny Jiřího Stivína, nazvané pravými jmény, tedy: Sangvinici, Melancholici a Cholerici, s těmi posledními se údajně Jiří Stivín ztotožňuje, a do kompletu nechyběli samozřejmě ani Flegmatici, k nimž má Stivín asi daleko, neboť se mu o jejich zhudebnění postaral Gabriel Jonáš.

Ze spoluúčinkujících hudebníků nelze nezdůraznit další naší jazzovou legendu, zmíněného Emila Viklického. Proslulého to jazzového pianistu a hudebního skladatele. V 70. letech hrál v orchestru SHQ Karla Velebného a v Super Quartet. V současnosti vystupuje především se sestavou "Grand Moravia", tvořenou triem, Petr Dvorsky - bass, Jiří Stivín Jr. a Tomas Hobzek - drums.

Právě Viklického spoluhráč Jiří Stivín ml. z „Grand Moravia“, ovládal bicí i při osmdesátkovém koncertě svého otce. Dodejme, že Stivín junior je všeobecně uznáván za jednoho z našich vůbec nejtalentovanějších bubeníků, proslulým dynamickými sóly, která posluchače dokážou doslova uhranout a strhnout.

V neposlední řadě nelze nezmínit ani spoluúčinkující zpěvačku, Veroniku Vítovou, která dokazovala svoji pověst univerzální interpretky. Někdejší klasická sboristka se nechala omámit i jazzem, kterému však dodnes nepropadla tak, že by se vyhýbala dalším směrům. Dnes tedy Vítová suverénně osciluje mezi klasikou a jazzem, podobně jako i sám Jiří Stivín, takže její výběr pro tento večer, byl rozhodně správnou volbou.

Nezbytné Stivínovy improvizace na láhve a tak, byly jakýmsi nenásilným předělem k jedné z etap jeho působení, spolupráci s Pražským výběrem.

Mírně retro, lahůdka pro pamětníky, a zdálo se, že i účastníky, tohoto výletu do minulosti, byl tenhle sestup ke kořenům pro Michala Kocába a Ondřeje Soukupa. Součásti jedné z aktivit o generaci vyzrálejšího Stivína, jejich druhdy společného období spojeného s Pražským výběrem. A tak, krom neformálních a nijak na efekt gradovaných gratulací, impra celé trojky tu zazněl i legendární - Tatrman. Druhý vrchol velehor Stivínovy muzikálnosti, na první pohled ponořené do minulosti. Tatrman po Telemannovy se stal nejen důvodem k slovnímu laškování autora těchto řádek v titulku, ale také – a to především – ukázkou rozkročení Stivínova mistrovství. Jak také na podiu zaznělo z úst Ondřeje Soukupa, dnes už „jen“ plodného skladatele hitů, muzikálů a filmové hudby, jinak sedícího doma u kláves, Stivín i Kocáb se na své nástroje procvičují na koncertech, zatímco Soukup se po čtyřiceti letech zase znovu kvůli tomuto setkání „učil“ basovat.

Pochybuji však, že by aktivní muzikanti nějak výrazně měli šanci zaznamenat onen Soukupův časový výpadek. Šlapalo jim to zase jako za mlada a diváci-pamětníci, se tak - i přes neduhy, sešlost věkem a únavu materiálu - alespoň v tu chvilku jejich koncertování mladými cítili též.

No a pak tu byl samozřejmě ještě onen v úvodu už citovaný Jiří Suchý.

Zasloužený aplaus, který sklidil při svém vstupu na jeviště, coby gratulant svému dávnému příteli a kolegovi, ale hlavně duševně muzikálnímu souputníku, mu plným právem náležel. Jiří Suchý nás za to odměnil také vzpomínkou. Vystřihl si, za doprovodu především Jiřího Stivína a Karla Velebného, ale i dalších svůj veleznámý, pradávný, hit – Koupil jsem si knot. Píseň z nezapomenutelné Semaforské klasiky, z představení nazvaného Zuzana je sama doma, hry, která měla premiéru v roce 1960. Ano, před 62 lety. A která i dnes rozpálila slovutné hlediště i jeviště Rudolfina, stejně jako tehdy sálek divadla Semafor. A rozpálila dokonce i samotného autora téměř zlidovělého textu (hudba Jiří Šlitr), že se až dal do svých typických pohybových kreací. Text písně si s ním nejeden z nás notoval.

Pan Suchý nás sice varoval, že už si to za ta léta moc nepamatuje, ale zdá se, že by to bývalo publikum dozpívalo i samo. Většina nás přítomných přece na těchto písničkách vyrostla a na krásné zážitky se jak známo - naštěstí - nezapomíná.

Co říci závěrem?

Inu, slušelo by se vyzdvihnout nejsilnější zážitek. Dělá se to tak. Někdo ho vychrlí už cestou z produkce, jiný to musí takříkajíc zažít. Autor těchto řádek patří rozhodně k těm druhým. Maje poněkud delší vedení.

Jenže ono těch zážitků a dokonce i nejsilnějších bylo vícero.

Autora těchto řádek dojímaly Stivínovy selfíčka. Připomínal si totiž osobnosti, které sám znal, sem tam i osobně, kterých si vážil, tak jako Stivín, když už se s nimi tak nadšeně self-fotil. A uvědomoval si – autor tohoto textu - že už tu nejsou a on zatím stále ještě ano. A že to tak bude pokračovat.

Což mimochodem, na potvoru, dokázala trudná zpráva, který prošla médii hned den po tomto koncertě, že nás právě opustil další Pan Jazzman – Pavel Smetáček…

Dalšími zážitky z nejsilnějších byly vzpomínky na Semafor a jeho začátky, kdy se na malinkém tranzistoráčku zachytávaly chraplající právě zrozené písně a zpívané v tu dobu ještě teprve budoucími, pěveckými osobnostmi, které byly tak krásně odlišné od dobového oficiálního stylu a rétoriky, že jim člověk téměř jejich věku, nemohl neholdovat.

No a koncertní kus?

Nesporně Stivínovo autorské zavítání do klasiky, jeho kantáta nazvaná "Všeliká věc má jistý čas", zkomponovaná pro soprán, fl, cemb a violu da gamba. Víc k ní ale autor tohoto diváckého reportu neřekne. Jeho novinářský blok totiž oněměl a tužka se sama zastavila.

Je to totiž zatraceně pravda a v notách a s flétnou páně Stivínovou, tuplem.

Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy. My, ne pak Stivín, ten nechť ještě dlouho je tím, kým je už tak dlouho.

Text: Richard Koníček

Foto: Prague Sounds