JIŘÍ SOZANSKÝ - OBĚTI SRPNA 68/69 aneb konečně důstojný symbol těm, kteří na to čekali 56 let
Jiří Sozanský
Odhalení sousoší Oběti srpna 68/69
Nábřeží Musea Kampa
„V naší historii jsou i temné události, na které nemůžeme být hrdí.
Řešením není před nimi zavírat oči.
Musíme sebrat odvahu přijmout je a jít dál…“
Výňatek z projevu prezidenta Petra Pavla, 28. 10. 2023
„Zlo se projevuje ostrými hroty!
Obraz, umučení sv. Tomáše od Petra Paula Rubense, je mistrovským dílem, které
zobrazuje barbarskou agresi vůči člověku, který šíří Ježíšovo učení lásky.
Mečem, kopím, a kamením je usmrcen.
V sousoší „68“ a „69“ od Jiřího Sozanského vidím paralelu s tímto obrazem.
Naděje roku 1968 je usmrcena podobně barbarsky.
Brutalita agrese je vyjádřena se stejnou mírou exprese jako na Rubensově obraze.
Nestoudný vrah, zlomená oběť, zabitá touha po svobodě.“
Architekt Jiří Pleskot
O vracení se
Datum souhlasilo. 21. 8. Jen letopočet byl už o pár let dál. Přesně o 56. O víc jak půl století! Ti, co události pamatují, nikdy nezapomenou. To nejde. Každý, kdo v ty dny roku 1968 byl už schopen vnímat, neunikl té atmosféře a nese si v sobě navždy vzpomínky. Povětšině asi trojího tipu.
Jedny jsou - strach. Vstoupil do nás, nepozván, nespecifikován, netušen. Co bude? To, že okupanti prohledávají byty a když najdou něco co se neslučuje s jejich doktrínou tvrdě zasahují, jsou fámy nebo ne? A co by jako mělo být špatné co ne…?
Druhé vzpomínky jsou rázu akčního. Ne každý byl sice zrovna u rozhlasu, či na Václavském náměstí v čase opravdových bojů, ale každý se nějak podílel, od výlepu hesel po diskuze a aktuální specifikum – decedulizaci. Třeba. A každý se s nimi setkal. Tváří v tvář. Přesněji tváří hlavně k hlavni, častěji. Ba i hlavním. V rukou nechápajících primitivů, kteří indoktrinováni, mínili plnit jim dané rozkazy. A mnozí je, žel i splnili. A setkání s nimi, kdekoli, nevěstilo nic dobrého. A to jsme se zprvu domnívali, že zase odjedou…
Třetí vzpomínky jsou na až neuvěřitelnou jednotu všech, soucítění každého s každým. Ano, ti věčně – o cokoli - rozhádaní Čechoslováci, najednou - během jedné jediné noci - souzněli jak jeden muž či žena. (Abychom byli generoví.)
Tedy, samozřejmě až na pár individuí kdesi v utajení, která to celé zavinila. A umožnila. Ale ti na ulici – raději – vidět nebyli. Za to my všichni ano. Čtouce tu lidovou tvořivost, podloženou odporem, hněvem, ale především lidovou moudrostí a humorem. Možná krapet šibeničním, krapet i švejkovským, ale humorem, který je nám - jak se opět dokázalo - vlastní. Přežili jsme Hitlera, přežijem i Brežněva, psal autor těchto řádek zdrcené spolužačce, která ztrácela víru v cokoli.
Ano, přežili jsme Brežněva a dokonce i všechny ta další po něm, ale jak vidno, vstali noví „Brežněvníci“ a ti jsou snad ještě horší těch původních. Což je zlé. Dějiny rády kráčí přece do kruhu. Jenom v jiném aranžmá. A to už si ti, kteří to celé nezažili tehdy v tom 68., nedokážou představit ani náhodou. A tak je jim to nutné – především - připomenout. Připomínat!
O připomínání a zapomínání
Je dobře, že právě teď, po těch 56 letech, se ono už netušené, zapomínané a dokonce zapomenuté, připomnělo. Ne tak, jako běžně už od roku 1990, tedy jen formálně, proslovy, ale letos - poprvé – konečně i činem.
Mementem, které vytvořila osobnost víc než povolaná Jiří Sozanský. A to tak, že to připomenutí budeme mít na očích dál a dál, a nejen v pár projevech v jednom dni v roce, ale trvale. Včetně šrapnelů, včetně pásu tanku z té doby, včetně jmen obětí, těch od okupantů, a žel i těch od našich vlastních lidí. Ocelové sousoší, které je mohutné, nepřehlédnutelné, úderné, silné svou myšlenkou a hlavně, hlavně - symbolické. A to je právě v této době, kdy z Moskvy už nepřichází zdaleka jen onen příslovečný mráz, ale vane sem k nám spíš pořádný hic. A není tím myšlen meteorologický, ale nelogický, mocenský, velmocenský, uchvatitelský. Proto sousoší Jiřího Sozanského přišlo - včas… A díky za ně.
Zahájení akce bylo důstojné
Notný dav Pražanů a spolu s nimi i www.www-kulturaok-eu.cz obhlížel nejprve cudně zahalený objekt. Dav s blížícím se časem zahájení houstl, atmosféra taky. Sešli se tu totiž především pamětníci, pak osoby významné, zvědaví cizinci, umělci, odborníci, a lid obecný. Ve stále hojnějším počtu. A pak to přišlo.
Michal Pavlíček usedl k nástrojům a rozezněl svoji vlastní scénickou kompozici s názvem Invaze 68. Dav ztichl. Nejen ze slušnosti, ale přikován strhujícím přívalem tónů, které známý kytarový mág, jak se mu v bulváru rádo přezdívá, na své nástroje evokoval dobu a události. Vše završeno výmluvnými údery, mohutnými údery, ne zvonů, jak by se asi dalo čekat, ale přímo na dosud zahalené sousoší, přímo za jeho zády. Dav oněměl. A než zazněl spontánní aplaus, bylo chvilku ticho. Letěli v něm nehlučně vzpomínky, myšlenky, obavy, uvědomění si a zaplavilo to náhle mysl všech.
Pak jako vysvobození z toho zalknutí silou, jakou dokáže předat jen hudba, propukl aplaus. Kolem zrovna plul parník s turisty. Nemohli tušit, oč tu jde, ale i jejich reakce byla shodná. Ne bujaře alkoholicky rozjásaná nad vším, ale oslovená hudbou, kterou právě bezděčně vyposlechli. A aby taky ne, síla hudby nepotřebuje překladač. Ta k nám přece promlouvá zcela jinak, proniká nám rovnou do duší a sděluje i to, co je slovy už nesdělitelné.
Klobouk dolů mistře Pavlíčku. A díky.
„Vzpomínky jsou jako zvon, jehož zvuk v nás neustále rezonuje.
Čím silnější jsou, tím jeho údery v nás neutichají.
Do závěru mé hudební meditace na téma Invaze 68 jsem
vložil 14 živých úderů do plastiky Jiřího Sozanského
za 137 vyhaslých lidských životů rukou okupantů.
Michal Pavlíček
Jiří Sozanský nepotřebuje řečnit
Nejen hudba, ale sděluje beze slov. Dokáže to i dobré výtvarné dílo. A Jiří Sozanský umí. Tak jeho slovní vstup mohl klidně prostinký, krátký, ale byl zásadní. Nepotřeboval totiž zbytečných slov. Za něj tu jasně a srozumitelně promluvilo samo jeho dílo.
„Ti, kteří zahynuli v roce 1968 a 1969 zůstávají neprávem dosud v anonymitě.
Je to chyba všech našich vlád od roku 1989.
Sousoší zatím alespoň uvádí jejich jména a
zákonodárcům byl předložen návrh na jejich ocenění in memoriam.“
Jiří Sozanský
Více v Událostech v kultuře na ČT ART, v rozhovoru s Jiřím Sozanským při představení Sousoší nainstalovaném na Kampě, den před oficiálním odhalením
https://www.spustit.cz/ct-art-archiv/#3
Jiří Pospíšil hovořil spíše za paní Medu
Jiří Pospíšil, pražský radní pro kulturu, především ocenil a vyzdvihl postup týmu i všech institucí, které se k projektu instalace sousoší vyjadřovaly a o jeho možnou instalaci zasloužily. Ocenil zejména fakt, že se celý projekt se stihl zrealizovat přesně do 21. srpna. Přiznal, že sám tomu nápadu zprvu - po zkušenostech s podobnými projekty lhůtami jejich realizace - ani nechtěl věřit, ale podpořil jej, jak jen mohl.
Pak už vzpomněl na Paní Medu Mládkovou, která by byla první, kdo by tento projekt vší silou podpořila.
Zdůraznil, paní Meda Jiřího Sozanského vysoce uznávala a to nejen jako tvůrce krásy, ale hlavně jako tvůrce krásy se silným duchovním obsahem.
Pro pani Medu patřil Jiří Sozanský mezi ty umělce, kteří souznějí s posláním Musea Kampa, jejího zhmotnělého snu. Jiří Sozanský, jak prý nejednou zdůraznila, patří mezi ty umělce, kteří se nikdy nevzdali a jimž bylo, je a musí být, Museum Kampa určeno především.
Závěrem Jiří Pospíšil poděkoval i za Nadaci manželů Mládkových a veřejně přede všemi přítomnými, Jiřímu Sozanskému, za to, že se rozhodl umístit právě toto své dílo, právě sem na Kampu a k Museu Kampa.
Vysoce emotivní příspěvek starostky Prahy 1
Mgr. Terezie Radoměřská, starostka Prahy 1, ve svém silně emotivním projevu připomněla nejprve otřesná čísla týkající se srpnové okupace. Tři čtvrtě milionu okupantů soustředěných do 27 divizi, z toho 12 divizí vyzbrojených 6 300 tanky, 13 motostřeleckých divizí s 2 000 děl a raketometů a 800 bojových letadel. Na naší straně jen bezbranní a zaskočení civilní občané. 137 z nich, to v roce 1968 stálo život. Šest dalších, je následovalo v roce 1969. Ti ale – tím je to příšernější - byli zabiti z rozhodnutí naší tehdejší komunistické vlády, na pokyn a s plným doporučením okupantů. Tedy už ne okupanty, ale našimi vlastními lidmi, neboť v roce 1969 už nemuseli zvedat zbraně na bezbranné občany zahraniční útočníci, ale poslušně už čeští ozbrojenci. A tak už tu šli Češi proti Čechům…
Akt násilí a posléze pád komunismu v roce 1989, nastolil sice naději, že už se něco podobného nebude nikdy opakovat. Tahle naděje sice trvá, ale v současné době je opět ohrožena a opět toutéž vojenskou silou. Paní starostka nás proto vyzvala, abychom především přemýšleli při pohledu na sousoší, přemýšleli o tom, jakou cenu má svoboda, A poděkovala mistru Sozanskému, že umístil své sousoší právě na území Prahy 1.
Při zahájení slavnostního aktu odhalení pomníku zaznělo pak ještě několik dalších věcných projevů historiků a odborníků.
Celý akt moderoval osobně ředitel Musea Kampa.
Na závěr došlo k tomu nejdůležitějšímu, ke stržení plátna, jež halilo sousoší.
Odhalení se ujali čtyřručně, Michal Pavlíček, Jiří Pospíšil, Jiří Pleskot a Terezie Radoměřská.
K celému aktu odhalení sousoší byla samozřejmě vydána i tisková zpráva
„Odvahu nezavírat oči před temnými událostmi minulosti prokazuje Jiří Sozanský celou svojí
tvorbou a reflektuje ji i sousoším 68/69, které především vyzdvihuje příběhy a odvahu obětí let 1968 a 1969.
Vertikální plastika vztahující se k roku 1968 byla poprvé představena v Armádním muzeu 21. 8. 2023 v den 55. výročí okupace Československa.
Plastika nese jména všech 137 obětí roku 1968. Loňské vernisáže se účastnili vrcholní političtí představitelé naší země.
Rozšířená plastika- Sousoší 68/69 - bylo odhaleno 21. 8. 2024 v 19:00 na nábřeží u Musea Kampa.
V tento den si ale připomínáme také 55. výročí krvavého potlačení demonstrací z roku 1968 namířených proti ruské okupaci, při kterých byli zraněni především mladí lidé, a bylo také zabito 6 osob. Na sousoší jsou proto zaznamenána i jejich jména.
Tentokrát však nebyli zabiti okupanty, ale českými policisty a příslušníky lidových milicí. Je to vůbec poprvé, kdy jsou tyto hrdinské příběhy i příběhy obyčejného lidství společně zaznamenány pospolu ve veřejném prostoru.
Jiří Sozanský se ve své tvorbě celoživotně věnuje problematice člověka v mezní situaci. Je
svým osudem spřízněn s obětmi minulého režimu, a proto považuje za nepřijatelné, že žádná ze 143 obětí těchto nesnadných let dosud nebyla důstojným způsobem oceněna.
Sousoší 68/69 vytvořil z vlastního rozhodnutí a z vlastních prostředků.
Dočasné umístění v prostoru Musea Kampa reflektuje dlouholeté přátelství Jiřího Sozanského s Medou Mládkovou.
Josef Pleskot je autorem architektonického návrhu uspořádání a vlastního osazení plastik a zároveň si vzal za své i řešení finálního umístění tohoto památníku.
Záštitu nad projektem převzali předseda vlády Petr Fiala, primátor Prahy Bohuslav Svoboda, radní pro kulturu Jiří Pospíšil a starostka městské části Praha 1 Terezie Radoměřská.
V měsíci září, bude expozice doplněna naučnými panely, na kterých Vojenský historický ústav
představí dobové fotografie a texty. Tato prezentace bude určena především školám.“
Jiří Sozanský (* 1946)
· Po základní škole pracoval v dělnických profesích
· 1967 – 1973 – Akademie výtvarných umění
· Od 1973 se věnuje malbě, kresbě, grafice, plastice, instalacím, performancím, environmentům a filmovým dokumentům
· Organizátor skupinových akcí a výstav doma i v zahraničí
· Za uměleckou činnost a občanský postoj získal řadu ocenění
· Mimo jiné – Pollock-Krasner Foundation, New York
· Pamětní medaili Úřadu vlády ČR (za projekt Den dvacátý sedmý
· Je nositelem titulu Rytíř české kultury od MK ČR
· Dostal i vyznamenání Zlaté lípy, MO ČR
· Obdržel Cenu ÚSTR za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin
· S Jiřím T. Kotalíkem a svojí ženou Olgou Sozanskou založil Symposion, z. s., který realizuje projekt navazující na neoficiální aktivity ze 70. a konce 80. let 20. st.
Text připravil: Richard Koníček
Foto: autor (5 x) a Museum Kampa (9 x)
Více k Jiřímu Sozanskému:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sportu-zdar-all-hail-sport-aneb-zatopkovy-nohy-se-nezastavily/
