Úvod > Jiří Příhoda: VOID aneb ZNEPLATNĚNÍ Galerie Rudolfinum prostřednictvím racionálních geometrických tvarů

Jiří Příhoda: VOID aneb ZNEPLATNĚNÍ Galerie Rudolfinum prostřednictvím racionálních geometrických tvarů

29.04.2022 19:09

Jiří Příhoda: VOID

28. 4. – 28. 8. 2022

Galerie Rudolfinum

„Zkoumání prostoru, objemu, hmoty a prázdnoty jsou základními charakteristikami práce Jiřího Příhody. Jeho tvarově nesmírně vynalézavé a inovativní studie imaginárních objektů se v reálném provedení stávají vysoce inspirativními místy propojujícími architektonická řešení s objektovými tendencemi z oblasti výtvarného umění.“

Petr Nedoma, ředitel Galerie Rudolfinum a kurátor výstavy Void

Jiří Příhoda (* 1966) je výtvarník děl nacházejících se na pomezí sochařství, objektu a architektury. Je však také autor architektonického designu výstav a expozic v galeriích a muzeích umění. Na Akademii výtvarných umění v Praze studoval nejprve v ateliéru sochařů Stanislava Kolíbala a Aleše Veselého…

Svěřte Příhodovi galerii a on vám ji totálně změní

Omlouváme se za ten skoro až bulvární titulek, ale jde spíš o konstatování stylu tvorby Jiřího Příhody a jejího následného uplatnění v dané výstavní prostoře.

Dodnes totiž máme paměti jeho nezapomenutelnou výstavu nazvanou stručně Sochy, realizovanou v roce 2016 v Trojském zámku. K ní jsme tehdy, v našem článku, připojili podtitul „rub a líc konstrukce se staly rovnocennými entitami“. A takový už zkrátka Jiří Příhoda je. Pamatujeme si ještě na přiznání vedení GHMP, která Trojský zámek, vzácný to barokní objekt, spravuje a využívá k výstavám, o polekání až zděšení, při jednání předcházejícímu realizaci následné Příhodovy výstavy. Důvodem bylo množství a způsob implantace autorových monumentálních sochařsko-architektonických děl do barokního interiéru zámku.

I tam totiž došlo – byť tehdy ještě ne tak přímě a takto otevřeně, deklarovaného „zneplatnění čili voidu“ Trojského zámku a jeho okolí. A že se Jiří Příhoda, autor žijící a tvořící nyní převážně v USA a do Prahy přilétající vlastně pouze z pracovně-uměleckých důvodů, ve svých „zvycích“ nemění, potvrzuje nyní opět jeho výstava, nazvaná už přímo, Void, tedy zneplatnění v pražském Rudolfinu, tentokrát pro změnu v novorenesančním skvostu Prahy.

Teď již úlevný nadhled Petra Nedomy, ale…

Petr Nedoma je především tím, kdo z pražské Galerie Rudolfinum dokázal stvořit doslova křižovatku globálního světa výtvarného umění. Jím iniciované, organizované, pořádané a často i přímo osobně kurátorované výstavy již od prvopočátku jeho působení v roli ředitele této galerie nikdy nebyly jen pouhé výstavy, ale vždy se stávaly určitým kulturním posunem v našem osobním, zde v Praze umožněném, setkáním s mimořádnými světovými osobnostmi a jejich zásadními uměleckými díly. Jenže, tentýž Petr Nedoma, jakožto ředitel Galerie Rudolfinum, je i osobou odpovědnou osobou za prostory jemu svěřené. A proto i on – jak teď už s úlevným úsměvem při zahájení výstavy přiznal – nejprve s obavou vnímal návrhy, představy a požadavky Jiřího Příhody na jeho budoucí výstavu. I v tomto případě byly samozřejmě opět značně nad rámec čehokoli běžného a není tak divu, že příprava realizace výstavy trvala (tedy s Covidovými komplikacemi) plných pět let. Ale nakonec se podařilo uhájit celistvost novorenesanční budovy i úchvatných výstavních prostor a naprosto unikátní výstava, tyto prostory nedevastující, ale jenom „zneplatňující“, se skutečně koná a to v souladu s představami autora vystavených objektů i zodpovědností ředitele Galerie Rudolfinum…

Slovo kurátora této „zneplatňující“ výstavy

„Smyslem práce Jiřího Příhody není užitečnost vytvořeného prostředí, tvaru, objektu v praktickém provozu.

Jiří Příhoda se prostředky z oblasti architektury suverénně pohybuje v abstraktních prostorových studiích pochopitelných ponejvíce z úhlu výtvarného řešení hmot.

Tématem je především prezentace práce s tvarem, kreativity a vynalézavosti v hledání pocitově vyváženého a zároveň inspirativně provokujícího řešení prostorových a hmotových průniků, stejně jako střetů reálného s pouze myšleným.

To vše obvykle zcela bez úvah o praktickém využití, které ovšem nemusí být vyloučeno.

Jinými slovy, tématem je i inspirace k nestandardnímu, mnohdy až vysloveně prakticky neuchopitelnému upozorňování na jiné než utilitární světy, k nimž obvyklé architektonické myšlení z podstaty věci směřuje.

Příhodovo vysoce konceptuální myšlení v poloze abstraktní konstrukce hmoty nemá ve své podstatě daleko od meditačních poloh architektonického budování vnitřního a vnějšího prostoru, jehož tvar je určován více jak jindy především přetavením mnoha tradičních, hluboce promyšlených a prověřených postupů historické architektury směrem až ke klasické vyváženosti s odkazy na antické kánony.

Významným a inspirujícím „protihráčem“ je autorovi velmi náročná a komplikovaná architektura novorenesanční budovy Rudolfina, jejíž kvality vždy nejlépe vyniknou v konfrontaci se silnými výtvarnými koncepty současnosti.“

Na stopě autorskému zneplatnění Rudolfina

Vystoupáme-li noblesní schody z dvorany vzhůru, ocitneme se na prahu Voidu. Směr není samozřejmě povinný, ale vhodný a ostatně i pro výstavní aktivity v Rudolfinu požádané celkem zvykový.

Takže malého předsálí, kde není nic než tma (a to záměrně) zamíříme vlevo do místnosti prozářené, ale zaplněné.

· Pouštní bouře

V první místnosti je instalováno dílo, autorem nazvané jako Pouštní bouře. S neblahou vojenskou operací to dílo zřejmě nemá nic společného, neboť ta se konala v lednu a únoru roku 1991.

Stejnojmenné dílo Jiřího Příhody, pochází z roku 1995 a má vazbu ke skutečnému přírodnímu úkazu. Jde totiž o „skulpturální napodobeninu fragmentu skutečné písečné duny v reálné velikosti“, která je vytvořena z polystyrenu, dřeva a dřevotřísky a má rozměry 6,2 (š.) x 2,1 (v.) x 6 m (h.).

Na nás působila jako záhadný vchod do tajemného neznáma, jenž nás touží pohltit a vtáhnout.

Ale, klid, dá se zleva i zprava - naštěstí - obejít…

· Potopa

Obejitím Pouštní bouře se ocitneme pocitově po krk v další přírodní pohromě, Potopě. I tohoto dílo autora patří k jeho nejstarším skulpturám, zde vystaveným. Vzniklo za přelomu let 1995 a 1996. Zde jde o „skulpturální napodobení negativního otisku povrchu zvlněné mořské hladiny v reálné velikosti.“ Potopu ale netvoří voda (ještě toho trošku), ale opět polystyren, dřeva, dřevotříska a překližka. Rozměry jsou opět traumatizující (Š. 4,8, v. 1,7 až 2,2 a d. 9 m).

Každý z nás již asi viděl někdy vlny na moři, ale málokdo vlnu zvící tsunami. Věřme, že je to ta 9. Vlna, o níž se tvrdí, že je to vždy ta nevětší.

Těmito dvěma objekty je tedy naplněna, zaplněna první místnost prohlídky. Obě díla, by klidně mohla soužit jako výuková pro lepší, téměř realistickou představu o přídních jevech, které naštěstí budeme někdy – pokud se budeme nalézat ve špatné chvíli na špatném místě – moci spatřit doopravdy.

Za dalšími artefakty musíme zahnout vlevo, do velké výstavní haly. Je na rozdíl od té předchozí fyzicky vzato, poloprázdná. Ale není tomu tak úplně, protože zde vytvořený obří objekt koresponduje, dotváří a je dotvářen přímo halou, v níž se nachází.

· Rig

Tak autor nazývá instalovanou maketu těžební věže, ovšem ztvárněnou tak, že jde o „negativní formu tordovaného sloupu ovinutého spirálovým schodištěm“. Dodejme, že schodiště je opravdu pochozí a pohybu se nebojící návštěvník může vystoupat až k prosklené klenbě galerijního prostoru a sledovat pohyb ostatních návštěvníků z ptačí perspektivy, ale především si doslova vychutnat zcela nečekané pohledy na výzdobu této místnosti, na zdobné prvky její fasády a při příznivém venkovním světle i různé odrazy a světelné efekty.

V neposlední řadě, jsou jako vždy u takovýchto staveb ladností uchvacující křivky vinutí jednotlivých součástí stavby. Dílo z let 2016 a 22, je vytvořeno z překližky, polystyrenové tkaniny a v panensky bílé barvě (rozměry jsou průměr 4,52 a výška 9 m). Touž bělostí září i boční stěny haly a přemíra běli oslňuje i citlivé fotoaparáty.

Nás především fascinovala geometrická ladnost nejrůznější průhledů, kleneb a vinutí. Dílo na rozdíl od předchozích dvou, poněkud apokalyptických skulptur působí veskrze pozitivně, povznášejícím dojmem až jakýmsi pocitem vítězství lidského ducha (což bychom v současné situaci krajně potřebovali).

· Vista Mars

„Otáčející se objekt (interval plné otáčky 360 vteřin) instalovaný ve veřejném prostoru s exteriérovým 360 stupňovým panoramatem krajiny planety Mars je zachycen na videu a promítán na velkoplošné obrazovce v propojovacím krčku vedoucím návštěvníka ke třetímu výstavnímu sálu. Objekt z let 2017 – 19 je v originále zhotoven z ocelové konstrukce, pokryté nerezovým plechem, doplněn o LED videostěnu a má průměr 9,6 a 1,12 m a výšku 7,4 m.

· Qc

Objekt z roku 2013 – 22, nazvaný autorem Qc čili Quantumcraft je divákům objasněn převzatým textem z britské wikipedie týkajícím se kvantové výhody. Kdo zná, ví o čem je řeč, koho to zajímá ten si to „vygooluje“, ale pro prostého diváka, je – myslíme si - podstatné, že objekt z oceli, autotapety, o šířce 4,88, výšce 4, 88 a délce 15,86 m) je tím nejatraktivnějším, co se na výstavě Jiřího Příhody nachází.

Upomíná na koráb mocných rozměrů, který jako kdyby se vklínil do nitra galerie. Vyvolává asociace nádherné romantiky Vernových románů, stejně jako obdiv k mohutnosti díla lidských rukou. Technicky nadaní uznávají pracnost takovéhoto řemeslného výrobku, jeho dokonalost a čisté provedení. Estéti zase v úžase vnímají rezonanci mezi interiérem výstavního sálu a křivkami celé konstrukce. Pro nás bylo na objektu opravdu to nejpozoruhodnější, jak ladí a souzní nahlížen z nejrůznějších úhlů s okolní místností, do níž se jakoby „naboural“.

A zůstaneme-li u našeho laického srovnání s přídí korábu, a pomineme ony „kvantové výhody“ o něž tu jde, tak objekt má k dovršení všeho i své „podpalubí“. Tvoří je nosná konstrukce, která tohle téměř desetitunové dílo nastěhované do této novorenesanční budovy vystavěné v letech 1876 až 1881, tedy letos 141 let staré, drží a musí udržet tak aby byla jeho zátěž co nejvíce rozložena. Technici, statici, architekti, stavitelé jistě ocení. Ale aby to podpalubí nebylo jen technickou událostí, konstrukcí, která je mimo jiné také přístupná, doporučujeme, dívat se vzhůru, průhledy do sálu, protože i to je skoro jako futuristická projekce novorenesančních prvků do labyrintu upomínajícího výdřevu důlní šachty. A z kterého z dolů lze vzhlížet vzhůru do novorenesance.

· Sál 7

Poslední instalace je jakási minigalerie v umělém uměleckém tunelu. Jedná se o „prostorovou úpravu sálu 7 Galerie Rudolfinum pro prezentaci souborů autorských kreseb… Cykly kreseb: Praha 1996, Clewland, Oh 1997, New York, NY 1998, San Francisko, CA 1999, Mooresville, NC 2019, Austin TX 2019 – 21, vytvořené černou, červenou, zelenou a modrou tuší na papíře. Tunel je vystavěn z překližky, polykarbonátu, dřevotřísky a má rozměry š. 1,22 až 2,44, v. 2,7 a d. 28 m.

Za nás jsme měli pocit, že jsme se ocitli v architektonickém studiu, a vidíme nákresy bokorysy, půdorysy staveb realizovaných jedním autorem. A je tomu tak. Jiří Příhoda, tvoří na hraně mezi architekturou a liniovým deskriptivním uměním. Jeho objekty jsou mnohdy jen skulpturou, která jen ohromuje svou ladnosti, domyšleností a krásou, jako každý – výrazně menší umělecký trojrozměrný předmět, zejména zasazeny do veřejného prostoru, jemuž zákonitě počnou dominovat. Jiné jsou ale dokonce pochozí, průchozí, ba téměř až užitné. Záleží na tom, jakým směrem se autorův tvůrčí záměr vychýlí. Zda směrem ke geometrii nebo k architektuře.

A poslední slovo nechme opět kurátorovi

„Větší část výstavy přinese zcela nová díla vedle připomenutí zásadních prací z minulých desetiletí. Výstava v Galerii Rudolfinum je rozhodně doposud největší přehlídkou jeho tvorby v hluboce promyšlené sestavě vnitřních vazeb jednotlivých instalací mezi sebou. A to jak v rovině tvarové prostupnosti, tak i myšlenkových konsekvencích. Příhodova práce vyniká naprosto nekolísající úrovní vysoce přesahující běžný standard prezentací tohoto typu a je svým způsobem do značné míry solitérní na české výtvarné scéně.“

Petr Nedoma, kurátor

Jiří Příhoda

· První samostatnou výstavu měl v roce 1993 v Galerii Béhémot v Praze.

· V roce 1997 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé české umělce.

· V roce 1998 spolu s hudebníkem a zvukovým umělcem Brianem Enem vystavil v pražské Nové síni instalaci Music for Prague.

· V letech 2005‒2015 působil na Akademii výtvarných umění v Praze coby vedoucí Ateliéru monumentálního umění (od roku 2010 Ateliéru intermédií 2).

· V roce 2016 retrospektivně představil svou tvorbu od 80. let až k aktuální tvorbě na samostatné výstavě v Zámku Troja.

· V roce 2019 svůj pavilon c‒Arch (2014‒2016) umístil v obci Lubná u Poličky jako komunitní kulturní centrum Kulturák Archa.

· Rozměrné instalace a objekty Jiřího Příhody často vycházejí z konstrukčního tvarosloví architektury. Řada jeho realizací má podobu mikroarchitektur s pobytovou funkcí, do jiných lze nahlížet.

· Významný je vztah k okolnímu prostoru, vystupňovaný zejména v interiérech, se kterými Příhoda svými stavbami vede dialog.

· Příhodova tvorba je charakteristická nejen napětím mezi starým a novým, ale rovněž hledání hranic funkčnosti architektury, případně zpochybňováním hranice mezi vnějším a vnitřním, pohledovým a rubovým.

Text: Richard Koníček (s využitím tiskového materiálu)

Foto: Wenca Nikoníček