Jiří Ondra: Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského aneb Kabaretní detektivka o životě a díle ´národního buditele´
K již pravidelným setkáváním našeho webu www.www-kulturaok-eu.cz a divadla D21 dochází na jeho premiérách. Důvod je jasný, chceme informovat o nové inscenaci co nejdříve. Tedy hned po premiéře. Výjimkou nebyla ani premiéra konaná v tomto divadle dne 10. dubna 2015, na kterou jsme byli pozváni vedením divadla.
Trochu jiné publikum a trochu jiný večer po premiéře
Divácké složení divadla D21 po typologické stránce známe. Mladí lidé převažuji, klubová a neformální atmosféra ve foyer divadla tomu konec konců napomáhá. Ale ani starší ročníky nejsou zvláštností a necítí se jako trpěná menšina, jak tomu v řadě podobných divadel a klubů bývá. Na představeních pro dospělé, které navštěvujeme převážně, se ale klidně vyskytnou i děti, pokud to je pro ně únosné, což je snad vždy, a dokonce se sem tam najde i nějaký ten domácí mazlíček. Všudypřítomného divadelního psa Žulu, v akváriu se čile veselící želvičky a v teráriu věčně spícího kajmana nepočítaje. Prostě – klasika.
Tentokrát bylo ale premiérové publikum jiné. Převažovaly dámy středních let. Pedagožky. Představení, které mělo svoji premiéru, je totiž prioritně určeno školám. Děje se tak v duchu jednoho ze základních poslání divadla D21 - hrát převážně taková představení, která doplňují výuku na školách. Proto byly na premiéru pozváni především pedagogové, takže hlavně pedagožky, jež jsou v našem školství dominantním jevem, a po představení a malé přestávce proběhla pro běžná představení netypická beseda. O hře, o její možné rezonanci a o její uptřebitelnosti z hlediska druhé strany barikády, tedy pedagogů.
A ohlas představení v řadách učitelstva stejně jako diskuze o něm, byla dlouhá a oboustranně zajímavá. Hlavně ale pozitivní. A aby ne…
Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského byla trefa
Dramaturgie D21 zabila touto hrou dvě mouchy jednou ranou. Tou první byla trefa do hlavního tématu sezony, tedy další z odpovědí na otázku a leitmotiv všech v sezoně nastudovaných her:Umělec – vizionář nebo parazit?
Tou druhou mouchou, ale spíš zlatou muškou, byla osobnost K. H. B., kterou hra v kostce zhmotňuje a možná i tak trochu snímá z piadestalu zkamanělé a ne zas tak světodějné slávy. To snímání ale není –domnívám se - zas až tak moc zásadní, aby muselo být v podtitulu hry – Kabaretní detektivka o životě a díle´národního buditele´ - použito úvozovek. K. H. B. byl samorost, ale také nepolepšitelný vlastenec, výborný autor řady literárních děl a především – dnes bychom řekli – investigativní novinář. A úspěšný. Takže – trn v oku maloměšťáků i líných kaprů zahnívajících na režimních úřadech a jistě i takykolegů, co tak psát neuměli. Jinými slovy - nic nového. To tu platí i dnes. Režim ho smetl tak, jak se to dělá vlastně také dodnes. Jen formy se mění. Jak si šly dějiny. Od vyhnanství k popravám přes zákazy k ekonomické likvidaci odvrácením sponzorů od daného listu. Jak se to dělá elegantně dnes.
V kontextu doby se nesporně ono tolik nežádoucí činění Borovského muselo brát za vlastenectví a buditelství. Proto ta výtka k těm úvozovkám. A že se z něj pak dělalo kdeco? Inu i to je vlastnost lidí. Zpomníkovatění potká v našem národě skoro všecdchny, koho na ten pomník posmrtně dostrkáme. Jen halasení má přílivy a odlivy podle okolností. A za to Borovský nemůže.
Malinkatá vsuvečka o jedné snad ne úplně umělé legendě
Borovský byl především posedlý psaním. Miloval svou práci a dělal ji vášnivě a umanutě. Traduje se, že když umíral a byl ve smrtelné agonii a horečkách, tak ti, co byli kolem něj, ke svému zděšení a i zarmoucení pozorovali, že jeho pravá ruka ležící na přikrývce - psala. Zuřivě, věda – asi – že už nezbývá mnoho času to dopsat. Kdoví, zda to tak bylo doopravdy, a kdo ví, zda nešlo jen o nějaký bezděčný třas psaní připomínající. Pokud ale ne, a Borovský byl opravdu duchem, tam kam patřil po celý svůj nedlouhý život, u psacího stolu a sděloval čtenářům své myšlenky, byla to vlastně – pro skutečného novináře a spisovatele – milosrdná smrt…
Ale teď už k představení
Troufáme si tvrdit, že autor hry, Jiří Ondra, vytvořil jednu ze svých nejlepších prací. Hru hratelnou, svěží, osvětovou, nemýtiyzující, ale uctivou, a hlavně, hlavně strašně současnou, až mrazí.
Jak se praví v tiskových materiálech k inscenaci:
„Hra čerpá ze života a díla českého ´národního buditele´, který je mnohými považován za zakladatele české satiry, žurnalistiky a kritiky. Kromě motivů z rozsáhlého Havlíčkova díla se hra opírá i o knihu literárního historika Jiřího Moravy - C. k. disident Karel Havlíček, kde autor provádí důslednou demytizaci Havlíčkova mučednického kultu na základě studia dříve neznámých archivních materiálů.“
Já bych tu demytizaci viděl hlavně v tom, že se ve hře Jiřího Ondry z Havlíčka stává člověk z masa a kostí. Reálný, nešťastný a hrdý. Tak, jako jeho dílo oplýva
lo humorem a ostrými satirickými šlehy, stejně tak jimi oplývá i scénář Jiřího Ondry. Osobně mě na tom nejvíc překvapuje, že ač je autor hry o generaci mladší než já coby divák, vyslovuje se Ondra plně nejen za pohled vrstevníků a snad i těch mladších, ale reflektuje zdárně i pohled těch, co už mají mnohé odžito a se zpomníkováváním nesvatých - svatých mají už své bohaté a vesměs dost divné zkušenosti.
Hra Jiřího Ondry je proložena desítkami odkazů, náznaků, drobných gest, jež mají svůj význam i svoji vypovídací hodnotu. Nápadité je třeba opakované gesto s rukou do vzduchu píšícího bouřliváka při citacích z jeho korespondence. Vtipné, až zoufale beznadějné, jsou náznaky kontrastů mezi prostým, cizím venkovským lidem v Brixenu, nechápajícím s kým, že mají tu čest, podpořené výroky typu krásná země, ale tupí lidé.
Anebo chladnokrevná žoviálnost úředníka, fízla, zástupce moci, jak kdy, jenž naopak chápe až moc dobře, s kým že má tu čest.A to jak intelektuálně, takže Borovského rozhodně nepodceňuje (scéna s nasazenou volavkou – papouškem), tak lidsky, kdy vnímá sílu jeho osobnosti, zejména v jejich prvním rozhovoru při zatýkání, ale pak i dál při výsleších donášejících Borovského žalářníků.
Dobrý je také náznak známé věci, že velká a okázalá pobožnost tají a poměrně nedostatečně přehlušuje v lidech skrývané vášně a přirozené pudy. Trefné jsou i výběry tří songů, zdůrazňující absurdnost – jindy a v jiném kontextu normálně fungujících písňových textů –které v dané situaci a prostředí Havlíčkově působí bizarně. Navíc byla dobrá i volba načančaného popového hitu, folkové klasiky a v závěru i nezesměšňující také zpomníkované Modlitby pro Martu.V dané chvíli zjevně marné a únikové.
Vrchol a dobře vypointované završení inscenace byla proměna umírajícího Borovského v nesmrtelný pomník. Fór s novinovými stránkami, neboť jinak než vemlouváním do povědomí se modly nevyrábějí, je dokonalý. Zejména, když divák z první řady mohl číst i náhodně viditelné titulky.
Řekl bych tragikomické postmoderní dada.
A co herecké výkony?!
Michal Dudek coby K. H. B. je – alespoň to tak vidíme my na www.www-kulturaok-eu.cz – herecky lepší a lepší. Nebo je to možná danou 
hereckou příležitostí, abychom mu nekřivdili. Ale tak či tak, role K. H. B. Dudkovi nabídla širokou škálu šancí předvést herecký rejstřík. Od komiky k tragice. Od bouřlivého národovectví až fanaticky exaltovaného po karikaturu sebe sama. A mimochodem, úvodní kulomet chytře sestavených úryvků z revolučních myšlenek, místy i veršovaných, musel být kumšt absorbovat do paměti. A ve svém vyznění je tak děsivě aktuální, jako by to psal Borovský dnes. To přinutí zamyslet se a zamýšlet se.
Mariana Čížková (alternuje Hana Mathauserová) musela zvládnout řadu hereckých poloh od zlého hlasu plného zášti na Borovského, přes panského kočího (etuda je skvostně a nápaditě pojata), prostoduchou venkovanku, 
životem omláceného papouška, jenž je na dně a jeho jedinou nadějí by mohlo být na Borovského práskat, až po naivní a posléze vykořeněnou – dceru národa – Havlíčkovu dceru Zdeničku, odkázanou na ponižující milodary po smrti rodičů. Nepřehrává a střídá figury zcela plynule a přirozeně.
Kristýna Podzimková je zde především ženou Borovského. Ale také bigotní katoličkou, kterou vnitřně bičují potlačované sexuální touhy (rozpuštění vlasů a touha po policejním aparátčíkovi), šťastná i na smrt nemocná žena, až nakonec – jediným gestem, náznako
vým kostýmem a logotypovým drdůlkem je z ní už na první pohled úchvatná Božena Němcová. Scénář ji dokonce vehnal i do přednesu – skoro jako ten Havlíček – také zbožnělé písně paní Kubišové. To není lehký krok. Ale smysluplný, neboť právě paralela mezi někdejší Boženou Němcovou a století pozdější paní Martou a její písní má hodně do sebe. A pokud jde o ten zpěv, tak by se myslím paní Marta asi radovala, že se konečně našel někdo, kdo dokáže její kultovní píseň ne jen odzpívat, o to ani nakonec nejde, ale - podat… Takže chvála za každou novou roli, kde se celonárodně zaškatulkovaná Thea z Ulice stává herečkou Podzimkovou.
A Jindřich Čížek? Mimo jiné i autor doplňující a ilustrující hudby. Jeviště sice neopustí, ale hereckých vstupů mnoho nemá. Ty, co ale má, jsou klíčové. Posouvá děj. Zpovzdálí tahá za provázky osudu - jak Mefisto. Jeho úchvatně civilní projev, věrohodné repliky, ať už s Borovským nebo s konfidenty, jsou až burcující. Dílem díky scénáři, ale možná ještě větším dílem díky podání, které ten scénář proměňuje v burcující varování.
Druhá malá vsuvka o výpravě
Rozálie Vašíčková zvolila – chytře, protože představení má být putovní – jednoduché pozadí, s ručně dopsanými a stylizovaně domalovanými detaily (třeba potřebné a dvojsmyslné oslí uši). Pozadí slouží nejen jako garderobiérna pro herce měnící role, ale i jako kulisa malebných hor, čnících na zapadlou vískou, kam Borovského internovali, nad Brixenem. Doplňující lešení slouží k mnoha dalším evokacím různých prostředí a strohá lavice se židlí (na zájezdech se dá kdykoli vypůjčit) je asketickým ajnclíkem Brixenského vězně. Maximální minimalismus nabíjí fantazii diváka jak střelný prach hlaveň úderného kanonu.
„Jsou toliko dvě strany politické na světě: strana poctivých a strana nepoctivých. Poznáte a rozeznáte je podle toho, kterak školství podporují.“
K.H. B.
Dovětkem
Pro ty, kdo se nemohli, pro zvýšenou pedagogickou koncentraci, zúčastnit 1. premiéry, připravilo D21 premiéru druhou, jež se uskuteční 28. 5. 2015 od 19.30 hodin. Vstupenky lze ale rezervovat již nyní.
Titul hry: Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského
Kabaretní detektivka o životě a díle ´národního buditele´
Autor: Jiří Ondra
Režie: Jiří Ondra
Výprava: Rozálie Vašíčková
Hudba: Jindřich Čížek
Premiéra: 10. dubna 2015
Hrají: Mariana Čížková/Hana Mathauserová, Kristýna Podzimková, Michal Dudek a Jindřich Čížek j. h.
Délka: 50 minut
Žánr: tragikomedie
Toto představení hrajeme:
28. 5. 2015 čtvrtek | 19.30 hodin| D21 | Záhřebská 21
|rezervovat vstupenky| rezervace@divadlod21.cz
Toto představení se hraje také v dopoledních hodinách, v rámci projektu Divadlo školám.
Projekt Divadlo školám
Od roku 2003 se D21 snaží přivádět do divadla studenty všech věkových kategorií a seznámit je nejen s divadelním prostředím, ale také jim formou dramatu přiblížit učební látku. A právě Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského, věnovaná životu známého novináře a spisovatele, určitě přinese studentům zajímavé informace, podané rozhodně zábavnější formou, než by bylo biflování z učebnic.
Karel Havlíček Borovský* 31. 10.1821 - † 29. 7.1856
Narozen: Borová u Přibyslavi, Rakousko-Uhersko
Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.
- Příjmení Borovský získal podle jména vesnice, kde se narodil – Borová, takto totiž často podepisoval své články.
Od roku 1832 studoval v Havlíčkově Brodě na gymnáziu (tehdy Německý Brod)
- Havlíček chtěl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které tam panovaly.
- Na podzim 1841 seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem církve. Od roku 1838 studoval filosofii v Praze.
Jako první vystoupil proti přehnanému rusofilství 1. generace národních buditelů a rozhodl se přezkoumat stav a vhodnost slovanské vzájemnosti. Proto se roku 1843 stal vychovatelem v Moskvě.
- V roce 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná.
Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1848 odešel z Pražských novin, aby založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity.
Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.
- Roku 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl aktivní, ve Vídni však působil víc jako novinář než poslanec. V té době byl příznivcem vlády a v Čechách byl obviňován, že se vládě zaprodal.
Od března 1849 ale už naopak vystupoval velmi radikálně proti vládě, a tak v červnu byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat.
V listopadu 1851 vyhrál soud, před kterým se zodpovídal za své články, přesto byl 16. prosince 1851 převezen do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství (konfinaci) až do roku 1855.
Propuštěn byl krátce před svou smrtí. Na pohřbu mu Božena Němcová údajně dala na rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví. Zdroj: Wikipedia (kráceno)
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková