Úvod > Jiří Ondra: MEIN GOTT! aneb „pravdivá dokumentární sonda do života dvou nesmrtelných hvězd“ jak zní podtitul hry…

Jiří Ondra: MEIN GOTT! aneb „pravdivá dokumentární sonda do života dvou nesmrtelných hvězd“ jak zní podtitul hry…

02.11.2023 17:41

Jiří Ondra: MEIN GOTT!

Premiéra: 28. října 2023

Divadlo D21

První premiérou v nové divadelní sezóně s podtitulem NORMALIZUJ/E/ME SE

bude autorská inscenace někdejšího uměleckého šéfa,

režiséra Jiřího Ondry

s víceznačným názvem MEIN GOTT!.

Jirka Ondra se tak symbolicky vrací do D21,

po více než pěti letech od jeho poslední premiéry!

A o čem, že to tentokrát je?

Autentická inscenace ze života Karla Gotta a Ivany Trump,

celebrit, které na dálku spojoval stejný cíl: jít za svým životním snem.

Stejný cíl, dvě různé cesty.

Čím si mohou být podobné?

Co je nutné udělat, aby se sen stal skutečností?

D21 dvacet let na scéně

Po divadelních prázdninách následuje nová divadelní sezóna. Takový je řád divadelního stroje. A každá sezona, dostává do vínku motto a o to motto pak ve všech premiérovaných, a pokud možno i z výběru reprízovaných her čiší. D21 není výjimkou. Tedy v tomto. Jinak výjimkou je. V tom, že je. Před Covidem, po Covidu, je. Před válkou, za války je a bude i po válce. Na tuty. Je a bude, protože ho drží pohromadě soudržnost nadšenců, kteří už dvě desetiletí, jednu lidskou generaci, spolu spolutvoří organizmus, který se nedá, organismus, který chce dělat divadlo a taky ho dělá. A že chce dělat dobré divadlo, dokazuje každým představením a každou novou premiérou.

V historii D21 (do roku 2012, Malého vinohradského divadla) platí, že letos zažehlo už svoji jedenadvacátou sezonu. A jednadvacet, to je „voko bere“ jak se říká v jedné karetní hře. A ono se to může a musí říkat i při každém představení. Ale nebere ho jen „voko“. D21 nehraje nikdy jenom pro oko, ale bere to představení i duše a rozum. A to je hlavní. My diváci, konkrétně my na www.www-kulturaok-eu.cz, jsme s divadlem D21 v jeho 21 sezoně spjati už také jubilejně. 10 let. Od vzniku našeho webu. A dosud se nám D21 neokoukalo, neoposlouchalo a rozhodně se nám neomrzelo.

Rádi se vracíme, a dokud budem, budem.

Divadlo D21 tedy rozjelo svou třetí dekádu. A protože si – jak prohlašují - takové výročí žádá odpovídající oslavu, už pro tu logickou blízkost čísla 21, rozhodli se, a teď se držme, rozhodli se, své nové kulatiny slavit celý rok. Netroškařit.

Takže se slaví od zahájení sezóny 14. září 2023 až do jejího zakončení v červnu 2023. A dokonce prý až do zahájení následující sezony v roce 2024. Furt. Hurá!

Normalizuj(e)me se?

Jak kdo a jak kdy. Ale o nás se v tomto případě nejedná. Jde o hry a motto nové divadelní sezony. Proto na její úvod, a tentokrát s ožehavým podtitulem Normalizuj(e)me se. Pro mírný rozjezd před očekávanými premiérami, si soubor střihl tutovky repertoáru, reprízy dosud nevyvanulých inscenací. Přednost dostala ta nejmladší, Vianova Pěna dní v adaptaci režiséra Jakuba Šmída.

A pak to přišlo...

28. října, jistě ne náhodou na den vzniku samostatného Československa, „odpremiérovali“ (jak se to teď odborně nazývá), autorskou novinku Jiřího Ondry MEIN GOTT! T

Jde o umělecký návrat progresivního tvůrčího i hereckého týmu, svázaného kultovní inscenací KRYL – Zmdrtvýchvstání zažít. A na tu inscenaci se nedá přece zapomenout.

Takže Mein Gott? No, teda - majn got…!!!

Stalo se:

„Je středa 21. června 2017 a Ivana Trump s Karlem Gottem spolu obědvají v Obecním domě v Praze. Oba dva právě získali ocenění Ambasador České republiky za šíření věhlasu naší země i daleko za jejími hranicemi. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale je to fakt (a ukázaná vždycky platila a platí). Dvě různé a různě složité cesty se spojují v jednom bodě. A nejen to. Mnohé se teprve stane. Mnohé bude předmětem budoucnosti. Mimochodem: je to náhoda nebo osud, že ONA zemřela ve stejný den, kdy ON se narodil? Komu sláva zaručí věčnost? A jakou věčnost?“

Jiří Ondra: MEIN GOTT!

Slovo povolané, dramaturgině D21, Kristýny Čepkové. Ta ví vše.

„Práce u divadla je dobrodružná! Například člověk zvaný dramaturg se za svůj divadelní život podívá do netušených koutů lidského poznání, brodí se močály primární i sekundární literatury, slézá hory zajímavostí a plaví se oceány písmen a slov. Tak třeba teď. Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu za úkol na dané téma otextovat Smetanovu Vltavu nebo, že se budu v rámci profese intenzivně zabývat osobnostmi, jako je Ivana Trump nebo Karel Gott. Lidé, kteří toho bezesporu hodně dokázali, ale mně jako člověku byli spíše lhostejní, takže jsem se o ně blíže nezajímala. Až do chvíle, než k nám do divadla před nějakými dvěma lety dorazila herečka Anita Krausová a režisér Jirka Ondra, a že prý mají námět na autorskou inscenaci. Protínající se spletité životní cesty, které začínají jako příběh lyžařky z Gottwaldova a zpívajícího kluka z ČKD. Nápad nám přišel od počáteční explikace skvělý, a tak jsme se záhy domluvili na realizaci.

Mimo jiné měl projekt navazovat na inscenaci KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít, která měla už tehdy pomalu nakročeno k derniéře a já se musím přiznat, že jako divák jsem ji viděla snad sedmkrát. Byla to tzv. moje srdcovka. Možnost pracovat se stejným týmem pro mě tedy byla příslibem splněného snu. Není asi nic hezčího, než když se vám sny začnou plnit. Zkoušet s touhle sestavou (přibyla jsem nově já a scénograf Karel Czech) jsme začali na začátku září tohoto roku, a už během prvních schůzek a příprav jsem fascinovaně zírala na informace a „zábavná fakta“ ze života hvězd, kterým jsem, přiznávám se bez mučení, dřív nevěnovala příliš mnoho pozornosti. Zároveň musím říci proč: mám s nimi jednoduše pramálo společného. To se však mělo už brzy změnit…

Když se něčím nebo někým intenzivně zabýváte, najdete si k tomu / k němu určitý vztah. To téma vás svým způsobem pohltí. Nevím, jestli to tak mají všichni, já ale určitě ano. Ne vždy je to příjemné. V rámci rešerší při přípravách na jedno zkoušení jsem se třeba musela zaobírat pohlavními chorobami, vojenskými hodnostmi, jindy zase sociálními poměry v carském Rusku nebo zemědělskými činnostmi v rámci ročních období (to mě zrovna bavilo!). Dramaturg se ani tak nesnaží stát se na něco odborníkem, jako spíš danou problematiku pochopit, a to alespoň do té míry, aby byl schopen na téma příčetně hovořit. Tady se dostáváme k tomu zásadnímu a tím je postava režiséra. Při práci s Jiřím Ondrou vám díky jeho erudici a pohotovosti hodně práce odpadne, to je třeba říct. Přesto jsme se tématem brodili společně, a protože tahle inscenace vzniká opravdu týmově, je nutné dodat slůvko „všichni“. O to zábavnější naše expedice po stopách Karla, Ivany, Donalda, Ladislava, Evy, Antonína, Marie a dalších byla…

Musím říct, že díky režisérovi a hercům jsem si k postavám, které mají reálné předobrazy, opravdu našla vztah a mé životní priority či hudební vkus v tom nakonec nehrály žádnou roli. Myslím, že Anitu, Hanku, Richarda, Jirku a Lukáše prostě chcete v jejich rolích vidět. Protože bez ohledu na to, jaký máte nebo si uděláte názor na životní eskapády těch skutečných postav, až uvidíte, jak se jich moji kolegové chopili, budete si je chtít vzít domů nebo s nimi aspoň skočit na skleničku s olivou. Nechvalme dne ani generálky před premiérou, já se ale musím přiznat, že spolupráce s tímhle týmem moje prvotní očekávání dokonce předčila a ten sen mám prostě splněný už teď. Aha! To mám možná společné s Karlem a Ivanou, ať už byly ty jejich sny jakékoliv. O tom a ještě ledasčem jiném se dozvíte víc v inscenaci MEIN GOTT! v Divadle D21.

V očekávání vás zve, Kristýna Čepková

A co na to divák?

Nabízí se otázka, který divák?

Ten divák, který díky svému věku měl ty dvě osoby, o nichž je celá hra, ať už si to přál nebo nepřál (tedy zejména Káju), měl možnost sledovat jaksi celoživotně? A až do manévrů rovných finále superČecha všech dob a davových orgií při neukojitelné tryzně?

Nebo ten divák, jakých na premiéře bylo - a jistě i na dalších reprízách bude – nejvíc? Tedy diváka z ročníků, které ty dva, o nichž to celé je, sice možná někde kdysi zaregistroval, ale jinak jsou pro něj dosud až panensky netknutí?

Na oba divácké segmenty bude nutně představení působit jinak. A bylo to znát už na premiéře, kde se obě věkové vrstvy sešli.

Pamětníci se usmívají, reflektují své mládí optikou dneška, slyší hity, které v té době hity fakt byly, leč tehdy s poněkud jinými texty (nebo už klame paměť?) a s věkovitým nadhledem to dnes už nijak neodsuzují ale ani neglorifikují. Život přece není jenom černobílý. A nikdy se nedá vše, co přinese, unést, ustát, přejít, přestát. Cesta za snem, o niž tu u těch dvou jde nejvíc, je cestou ochoty. I ke kompromisům, které se pak blbě okecávají, nastane-li jiná doba, jiný řád, jiné reálie. A ohlédnutí, může být teď už docela směšné, byť tehdy se tak jevit nemuselo a vesměs ani nejevilo. Soudný věkovitý divák, tedy bere hru jako nový pohled na stará klišé minulé doby.

No, a nový divák? Nezná souvztažnosti, neprožil to, je vychován novými pohledy, jež mu dává nová doba, porovnává tak hrušky s jablky a nechápe, že něco normálního v normalizaci normální nebylo. A tak se baví. Uvolněně, svobodně, a snad, si při tom uvědomí, že to, co má, co může, co nemusí, je výhra, o jaké se mu nezdálo ani v jednom z jeho snů. A to je asi dobře. A to je také asi to, co nám všem – obapolně – má z té hry zůstat v hlavě. A zůstává. Ten druhoplánový podkres o zmoudření a srovnání. Že nikdy nic nebylo, není a nebude, jen černobílé, že každý rub má líc a že i každý líc nutně musí mít někde svůj rub.

Divadelní pocit?

Jako vždy se tu hraje jako o život. Nasazení Richarda Fialy je excelentní a jeho mimika sice božského Káju karikuje, typickými gesty, řečí těla a výrazivem, ale nezesměšňuje ho. A to je třeba ocenit. Ne proto, že na modly se nemočí, ale proto, že ten chlap nám přinesl muziku, kterou bychom nikdy přes ta přibouchlá železná vrata na západ nikdy nezaslechli. Tedy alespoň ne veřejně a v kvalitní coververzi.

Anita Krausová, nemá asi mnoho společného s paní Trumpovou, ale rozhodně ze sebe umí udělat manažerku (money-žerku), jakých je tu teď jak přes kopírák. Ivana byla kdysi průkopnicí této společenské role a dnes je to už běžná vize většiny moderních žen. Naštěstí ne všech. Ale dobře bezohledných, sebestředných a umístěných. Ivana měla ale navíc všechny schopnosti. Ty dnešní, jsou spíš jen všehoschopny. A lze trnout, aby v návalu sebestředných emocí, třeba, někomu jen tak mezi řečí, nevyhlásily perpetuum silentium nebo válku. No… nic.

Jirka Panzner, hrát umí, to už nám v D21 předvedl dávno. A předvádí to – konec konců – na všech platformách, jež jsou mu nabídnuty. Skoro by se o něm dalo říci, že je tak trochu herec z kadlubu D-jednadvacítkového. Což je dobře.

A Jú a Hele? No, pro Hanku Mathauserovou nemnoho prostoru pro seberealizaci, ale asi je třeba taky někdy ukázat, že - ač ředitelka - umí být týmovým hráčem a taky, že není oněch příslovečných malých rolí. Naopak Lukáš Šolc se se svou postavou (divadelní) nepáral a zjevně si ji labužnicky vychutnával, což bylo na premiéře znát i na dálku.

Zajímavost, ne však pro kmenové diváky D21, je hrající režisér Jirka Ondra. Na naši otázku, soukromou, před představením, o důvodu návratu ke kořenům, proč, že se vrací do D21, odpověděl diplomaticky a typicky pohodově: „Jen tak...“

Tak když jen tak, tak, jen tak. Budiž. Ale, kéž by se ještě někdy zase nějaké to „jen tak“ naskytlo. Jeho D-jednadvacítkové souznění, zní totiž jako dřív. Dosud neodeznělo.

Takže, shrnuto a podtrženo…

Máme se zřejmě na novou sezonu co těšit. Čekají nás pod tím letošním mottem sezony „Normalizuj(e)me se“ ještě asi pěkné věci…

Text: Richard Koníček

Foto: Michaela Škvrňáková