Jiří Hilmar: Adagio/ práce z 60. - 80. let aneb kdy bude zase platit rovnice 1 + 1 = 1?!

15.02.2015 19:23

Museum Kampa - Praha

14. 2. – 17. 5. 2015

Každý umělec musí hledat svou vlastní cestu a jít ji sám, protože náboženství nebo zákony, které stanovují druzí, nemohou učinit rozhodnutí.

Jiří Hilmar


Byli jsme na www.www-kulturaok-eu.cz pozváni na  tiskovou konferenci a vernisáž 1. retrospektivní výstavy prací  Jiřího Hilmara ´Adagio´ (tj. volně –pomalu) v Praze.  Ne příliš široké veřejnosti známý sochař, malíř a grafik Jiří Hilmar je výrazný představitel  české geometrické abstrakce a op-artu, který si přál  mít také v Museu Kampa svou výstavu kinetických objektů a papírových  reliéfů z konce 60. let a kresby a monochromních  reliéfů z vrstveného pauzovacího papíru ze 70. let 20. stol.  

 

Přítomni byli JUDr. Jiří Pospíšil a o umělci a výstavě promluvila kurátorka Ilona Víchová (Brno). Zdůraznila, že autora již od počátku jeho tvorby  zajímal především prostor a pohyb, ať již se jedná o pohyb reálný, vizuální - optický, latentní, světelný …a  pokud jde o papírové reliéfy, ty vznikaly vyřezáváním papíru a pak následným slepováním jednotlivých proužků…a že Hilmar v posledních letech znepokojivě sleduje,  že dochází k nesouladu člověka s přírodou, že je stále více příroda člověkem narušována ve své struktuře a že příroda má svůj řád, který bohužel už vůbec nerespektujeme…  

 

Dejme slovo kurátorce

Výstava Jiřího Hilmara v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období 60. až 80. let. S

tyčným bodem je rok 1967,

kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta,

která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.

 

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení,

ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem.

Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce,

ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody.

Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací,

společně s poselstvím, ž

e právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.

 

 

V době založení Klubu konkretistů v roce 1967

se Jiří Hilmar

soustředil na téma pohybu, reálného i optického,

který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech.

 

 

 Vedle mechanických ´strojků´, zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu, 

existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem,

které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů.

 

 Na  optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. V

ytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu.

Pro jejich ´čtení´ umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. ´

 

Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena

reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.

 

V průběhu 70. let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály,

ako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit.

Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu.

 

Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr,

z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu.

 

Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.

 

Od poloviny 70. let se Hilmar stále intenzivněji soustředí

na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace.

Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří,

kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova,

autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou,

o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii.

 

V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty.

Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku.

K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu.

Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).“

 

Rovnice: Jedna a jedna se rovná jedné

Hilmar tak pojmenovává své poslední tvůrčí období.

Jeho dřevěné sochy jsou koncipovány jako poznávací modely,

na nichž je možné znovupochopení původní jednoty člověka s přírodou a smíření lidského rozumu

s rozumově téměř nikdy plně postižitelnou zákonitostí přírody smyslově konkrétně poznat. 

(text: Sepp Hiekisch- Picard)

 

Řečeno lépe:  člověk + příroda = sounáležitost  čili

  proto by měla platit rovnice 1 + 1= 1

 

 

  Jiří Hilmar

  • 28. 5. 1937 – Hradec Králové
  • 1952 – 1956: studium Střední školy uměleckoprůmyslové (prof. Richard Pípal)
  • 1967 – zakládá na pražské Kampě Klub konkretistů (spolu s Tomášem Rajlichem, Radkem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným)
  • 1969 – v důsledku politické situace odchází z Československa do Spolkové republiky Německo
  • žije ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově
  • 1974 – v Gelsenkirchenu  v uměleckém sídlišti
  • brzy se integroval do tamní umělecké scény
  • 1973 – výstava v Muzeu v Bochumi
  • 1983 – spoluzaložil uměleckou skupinu Die Gruppe Gerade
  • pol. 90. let – studijní pobyt v Chile
  • od 1991 – pražská galerie Opatov, Dům v Českých Budějovicích, Nová síň a Topičův salon v Praze, Brno Gallery CZ
  • 2005 – 2008 – spolupráce s Univerzitou v Dortmundu
  • 2013 – Galerie AMB v Hradci Králové
  • 2013 Galerie města Pardubic
  • 2013 -  čestné občanství rodného města
  • trvalý pobyt v republice

 

Z tiskovky na vernisáž

Na večerní vernisáži byl již přítomen sám autor, Jiří Hilmar, v doprovodu své (původem z Německa)  manželky.  Pan JUDr. Jiří Pospíšil zahájil vernisáž radostnou zprávou, že se v minulém roce, tj. v roce 2014 se zvýšila návštěvnost Musea Kampa ze 40 tisíc na 85 tisíc přišedších, což za poslední 3 roky znamená dvojnásobný nárůst   a  že od 1. 4. 2015 přijímají novou sílu,  v nové  funkci šéfkurátorky,  paní  Helenu Musilovou  (*1974), kterou jistě všichni dobře známe z Národní galerie Praha (odvolaná ředitelka Sbírky moderního a současného umění NG), a to  nejen pro její odbornost, ale i  pro její  dobré kontakty se zahraničím (Francie).

/Pozn. www.www-kulturaok-eu.cz : Doufáme, že to nebude apríl! - Byla by to škoda pro všechny strany/.

 

Po úvodním slově PhDr. Ilony Víchové  jsme si na návrh pana Jiřího Pospíšila v doprovodu dudáka na závěr zazpívali  dvě písničky ´Žádnej neví, co sou Domažlice´ a ´Kdyby byl Bavorov´.

 

Poté paní Meda Mládková jako vždy zahájila výstavu zazvoněním na zvonec (ale pohádky není však konec).

 

Doprovodný program:

21. 4. 2015 prohlídka s kurátorkou výstavy od  18.30  hodin

 

Kurátorka:  Ilona Víchová

Doprovodný katalog: Ilona Víchová


Museum Kampa  /přízemí Musea Kampa a Konírna)
118 00 Praha 1
U Sovových mlýnů 2

Máme otevřeno:  denně od 10.00 -  18.00 hodin


Hodnocení:  99 %

Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková

 

Dále srdečně zveme všechny ctitele umění  od 19. 2. 2015 na další výstavu

 

"Přežije-li kultura, přežije národ.“

Jan Mládek