Jiný svět (Another World) aneb když sochař vidí sochy jinak
Stanislav Kolíbal
Jízdárna Pražského hradu
14. 9. 2012 – 6. 1. 2013
Pražský hrad se mění. Správa Pražského hradu se očividně snaží, aby výstavy na Hradě představovaly ty nejlepší autory a aby otevíraly budoucím návštěvníkům i divákům dveře i prostory Hradu.
„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nenutí myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Teprve vzniká. A všechno dovoluje,“ říká Stanislav Kolíbal.
Objekty, reliéfy, plastiky, kresby a akvarely Stanislava Kolíbala
Správa Pražského hradu, po poslední velkolepé výstavě sochaře Jana Koblasy, ve spolupráci s Prinz Prager Gallery a White Gallery připravila opět rozsáhlou výstavu, tentokrát světově ceněného sochaře Stanislava Kolíbala ´Jiný svět´, která se koná v Jízdárně Pražského hradu od 14. září 2012 do 6. ledna 2013. Zhlédneme zde dílo (1956 – 2012) světově známého sochaře, a především jednoho z mála českých výtvarníků, kteří se prosadili také v zahraničí. „Každá Kolíbalova výstava je svébytným a neopakovatelným zážitkem. Je do detailu promyšlená a vždy výborně reaguje na daný výstavní prostor. Nejinak je tomu i na této výstavě, která je svým způsobem vyvrcholením umělcova životního díla, “ napsal o výstavě kurátor Martin Dostál. „ Autor předvedl neuvěřitelnou vitalitu. Svou výstavu koncipoval přímo pro Jízdárnu Pražského hradu. Tři týdny tu trávil dny i noce, určoval, co kam a jak uspořádat, a doplňoval exponáty přímo na místě. Dotvářel svá díla přesně pro daný prostor,“ pokračoval kurátor výstavy Martin Dostál.
A proč ´Jiný svět´?
Kolíbal se vyjadřuje ke světu a představuje svůj vnitřní abstraktní svět. Kolíbal je osobitý, evropský, protože je svůj, český. A jeho tvorba je nadčasová. I když reflektuje vše od 60. let, vrací se k tématům, ale vidí je jinak.
Pojetí výstavy nemá charakter chronologického přehledu celoživotní tvorby. Vidíme zde řadu děl, která dosud nebyla reflektována, ztratila se na zahraničním trhu nebo nebyla v Čechách dosud vystavena. „Základní myšlenkou výstavy je vytvořit obraz souvislostí,“ říká Stanislav Kolíbal. Výstava je autorským konceptem samotného Kolíbala, jehož dílo se vyvíjelo v postupných proměnných etapách. „Označení jeho práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu,“ řekl kurátor výstavy Martin Dostál.
„Pojmy jako objekt nebo instalace,
které dnes běžně užíváme,
jsou výsledkem pozoruhodného procesu,
jenž Kolíbal systematicky
a
po svém od 60. let minulého století rozvíjel,“
dodal Dostál.
Na expozici můžeme obdivovat desítky let staré Kolíbalovy práce, ověřujeme si tak spolu s autorem platnost jejich smyslu a pravdivosti z dnešního pohledu, konfrontujeme si minulou jeho tvorbu se současnou. Považujme to vše za reflexí umělce, který se letos v prosinci dožije 87 let.
Kdo je Stanislav Kolíbal? Sochař, malíř a jevištní výtvarník!
Pražský sochař Stanislav Kolíbal patří k nejvýznamnějším
představitelům českého umění po 2. světové válce.
Svá díla vystavoval od roku 1943, samostatně od roku 1949.
Raná Kolíbalova tvorba se soustředila na ilustrace a scénické návrhy,
v 50. letech se více zaměřil na sochařský portrét a sérii torz.
V 60. letech přechází ke geometrické formě,
kdy své sochařské práce vytváří jako součást určitého prostoru.
Nejvýznamnější díla vznikala na přelomu 60. a 70. let,
kdy se přiřadil k čelným představitelům českého konceptuálního umění.
Byl pověřen monumentálními zakázkami,
takže v letech 1965-68 vytvořil reliéfní zeď československého velvyslanectví v Londýně
a v letech 1964 – 68 vyzdobil zeď pankráckého předmostí Nuselského mostu.
Od 60. let 20. století se intenzivně věnuje problémům,
spojených s geometrií jako jednoho ze základů evropské kulturní a civilizační identity.
Jeho díla jsou charakteristická svým napětím
mezi abstraktní formou a existenciálním významem umělecké tvorby,
otázkami trvalosti, stabilitou a labilitou sochařských forem.
Osudný rok 1970 sochaře nezlomí
Po roce 1970 i přes abstrakci svého díla se stal Kolíbal politicky nepřijatelným. Na instalacích ve veřejném prostoru se tak podílel pod jinými jmény a v omezeném prostoru ateliéru vytvářel vedle kreseb a reliéfů zcela nově instalace. „To, že tento výtvarný projev dostal jméno instalace, jsem se dozvěděl teprve z londýnských Timesů,“ řekl sochař. „Mezi podlahou a stěnou v mém ateliéru prostě začaly vznikat věci, jež bylo těžké nazývat sochou,“ dodal Kolíbal.
Po roce 1988
Další tvůrčí etapu Kolíbala odstartoval jeho stipendijní pobyt DAAD v Západním Berlíně v letech 1988 - 1889, kde začal tvořit plastiky, které nazval ´stavby´, protože vycházely z kreseb a půdorysů a postupně je čísloval. Jednalo se o kresby tužkou, přičemž některé z nich později vyústily v trojrozměrné konstrukce „Nemaje konkrétní prostor, začal jsem řešit své ´stavby´ jako modely pro výstavní síně,“ řekl Kolíbal, který má i velké kurátorské zkušenosti.
Kolíbal vystavoval v nejznámějších světových galeriích, jako jsou například MoMA nebo Guggenheimovo muzeum v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži, jeho dílo je vedle veřejných a soukromých sbírek zastoupeno i v londýnské Tate Gallery, newyorském Metropolitním muzeu nebo vídeňské Albertině.
Přestože je Stanislav Kolíbal světově proslulý především jako sochař, nechyběl mu vztah k literatuře, což dokládají jeho četné ilustrace ke knihám Jiřího Ortena, A. P. Čechova, Karla Čapka, Jamese Joyce, Romaina Rollanda a řady dalších autorů. Navíc publikoval i zásadní texty o moderním umění.
V současné době se Kolíbal věnuje Černým, Bílým a Šedým reliéfům, které jsou také k vidění na výstavě v Jízdárně Pražského hradu.
´Všechno končí uprostřed´, a co nám Kolíbal povídal dál…
„Nechtěl jsem mít výstavu jako nějakou průřezovou sbírku svých prací. Obvykle se to dělá tak, že se architektovi výstavy pošle seznam děl a on je nějak uspořádá v prostoru. Zabýval jsem se dost i scénografií, a proto jsem výstavu stavěl přímo pro prostor Jízdárny Pražského hradu. Vybíral jsem i věci, které vznikly a byly z nějakého důvodu, podle mne neprávem, opominuty. Nebo zůstaly jen v návrhu, tak jsem je dodělal. Zvětšil či zmenšil tak, aby vypovídaly přesně na tom místě, kde jsou a v tom kontextu, mezi kterými jinými se nacházejí a v prostoru, který je jim dán.
Zvláště zajímavý je fragment navrhované výzdoby naší ambasády v Brazílii. Prošel jsem s ní do druhého kola. Po tom prvním jsem celou věc přepracoval, a pak zůstala jen u skic. Vybral jsem jen její část, vytvořil přesnou zmenšeninu, protože jinak by dílo zabralo celou Jízdárnu Pražského hradu a konečně ji instaloval jako vlastní exponát.
Čtyři polokoule se jmenují ´Labil´. Tak, jak jsou, stojí a jsou stabilní. Ale je jasné, že by stačilo do jedné z nich postrčit a zřítí se celá stavba.
Kdysi jsem objevil katalog děl Alexandra Caldera (Alexander Calder se narodil v roce 1898 ve městě Lawnton v Pensylvánii a zemřel v roce 1976 v New York. Byl to významný americký sochař a výtvarník, který se proslavil svými mobilními sochami, tzv. mobily). Bylo to někdy v 50. letech, kdy tady vládl těžký a stupidní socialistický realizmus, Čumpelík a tihle, a já z toho katalogu zjistil, že socha nemusí být jen obézní hmota.
Každý náš sochař, který vychází z Myslbeka, tvoří objem. Hmotu. Ale to není jediná možnost. Sochu může tvořit i pouhý obrys.
Každá výstava, kterou dělám, vychází z daného prostoru. A pro ten prostor dělám výstavu.
V jedné části výstavy jsem záměrně reinstaloval prakticky již kompletní výstavu, která byla pro mne klíčová, protože byla první a odbývala se v roce 1963 v Nové Galerii. V jiném místě mám pak zopakovánu část výstavy z roku 1967, která se uskutečnila ve Špálově galerii. Připomněl jsem i výstavu v Tokiu (1970), kam jsem byl spolu se 27 umělci z celého světa pozván právě na základě výstavy ve Špálově galerii. Jeden ze sedmi exponátů chybí, ten je v Guggenheimově muzeu umění v New Yorku, kam si ho z tokijské výstavy odvezli.
Do postranních, uměle vytvořených,
chodeb jsem umístil práce z let po zákazu vystavování doma i v zahraničí z doby po roce 1970.
Důvodem byly právě moje úspěchy ve světě.
Vystavoval jsem tehdy jen ve svém ateliéru a pracoval s tím,
co jsem našel.
Nebyly to tedy sochy, ale instalace.
Pár exponátů rezonuje moje setkání a okouzlení s Kykladami někdy po roce 1957.
(Kykladská kultura se rozvíjela na souostroví Kyklady v Egejském moři, přibližně v období mezi lety 2800 - 2000 let př. n .l. Poté splynula s minojskou civilizaci. Známé artefakty této kultury jsou mramorové plastiky, představující stylizované ženské postavy. Jejich výška se většinou pohybuje od 10 do 30 cm, občas některé exempláře přesahují i jeden metr.)
Zhruba kolem roku 1975 jsem si uvědomil, že čáru lze nahradit nití. Čára je daná a nejde s ní nic už udělat. Nit je na první pohled totéž, ale stačí ji uvolnit, přetrhnout a obraz zmizí. Je v tom větší napětí, protože nit je snadno zničitelná.
Na konci výstavy jsem umístil díla naprosto současná.
Mnohé jsem dodělával a upravoval přímo na této výstavě.
Na balkoně jsou kresby z berlínského období a další práce dokládající,
že týž námět může být čistou geometrií stejně,
jako když se ta geometrie vnímá jako základ hmotného artefaktu,
a když se vystínuje jako obraz, tak je to i akvarel.
V chodbě jsou jen tak mimovolně vybrány věci, které čekají v mém šuplíku, až si jich laskavě všimnu jako autor a něco s nimi udělám. Mám pořád plný šuplík, ale čeká to tam, až budu mít čas.
„Všechno končí uprostřed“. Je to mé heslo, ke kterému se vracím stále a stále. Naučil mě to život. Mnoho věcí vzniklo a skončilo kdesi uprostřed. Člověk si myslí, že se to bude nějak vyvíjet, a ono se to vyvine jinak. A tím to původní vlastně končí uprostřed. Aniž by to došlo do konce.
´Jiný svět´ je název výstavy proto, že moje vidění není vidění skutečnosti, hmotné, podoby světa, ale jeho smyslu. Tam je ten můj jiný svět,“ dodal stále nevyčerpaný sochař zcela vyčerpanému redaktorovi.
Dlouhý, nadšený a zasvěcený monolog sochaře Stanislava Kolíbala
zpracoval Richard Koníček
Stručně z pestrého života Prof. ak. sochaře Stanislava Kolíbala
(* 11. prosince 1925) se narodil v Orlové na Těšínsku
1938/Okupace rodného místa polskou armádou
přestěhování se s rodiči do Ostravy
pokračování ve studiu gymnázia
1943/Na podzim poprvé veřejně vystavuje jako host MSVU (Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců) v Domě umění v Ostravě
1944/ V lednu půl roku před maturitou, v rámci totálního nasazení, nucené práce v dolech
1945-1951/Po skončení války studium na pražské vysoké škole UMPRUM, obor užité grafiky v ateliéru prof. A. Strnadela
1948/V řečišti Bečvy u Vsetína objeví možnost použít říční kameny pro labilní sestavy soch
1949–1951/Ilustrace A. P. Čechova, jimiž zakončuje studium (1951) a vstupuje na Akademii múzických umění, obor scénografie u prof. F. Tröstera
1951–1954/Během studia spolupracuje s divadly v Ostravě, Opavě a s Národním divadlem v Praze. Po ukončení studia externím učitelem jevištní techniky - působení na pražské DAMU (do roku 1959 jako pedagog)
1953/Ateliér v Praze 7, Nad Královskou oborou 23, svatba se sochařkou Vlastou Prachatickou
Narození dcery Markéty
Seznámení se s okruhem umělců Umělecké besedy
1954–1960/ Vznik série Torz a práce na knižních zakázkách
1956/Narození syna Pavla
1957/Cesta do Řecka
1959/Cesta do Egypta
1960 - 1970/Spolu s Adrienou Šimotovou, Václavem Boštíkem a dalšími založil uměleckou skupinu UB 12, která byla v roce 1970 oficiálně zakázána
1960/Ve veřejné diskuzi čelí útokům proti vydání jeho ilustrací ke Stromu pohádek
1963/Účast v soutěži na výzdobu Čs. velvyslanectví v Brazílii
Končí období Torz a začíná tvorba s použitím geometrie
1964/První socha s námětem lability (Labil)
1965/Vybrán porotou Guggenheimova muzea v New Yorku pro výstavu Sochařství 20 národů (New York, Toronto, Montreal)
1966/Výměnou získává sochařský ateliér v Rooseveltově ulici 40, Praha 6
1967/První samostatná výstava soch (Nová síň, Praha)
1968/Díky stipendiu od Károlyiho nadace pracuje v Provenci (Vence), kde kromě sedmi soch vzniká i cyklus Bílých kreseb
1969–1970/Druhá samostatná výstava v Praze, ve Špálově galerii, na jejímž základě je pozván k účasti na konceptuální výstavě v Tokiu (Between Man and Matter)
1973/První samostatná výstava v zahraničí (Salone Annunciata, Milano). Následuje zákaz vystavovat nejen u nás, ale i v zahraničí
1973–1980/Období instalací v ateliéru s použitím kresby v prostoru, provázků a nalezených materiálů. Pomocí přátel dochází k několika zahraničním výstavám v Itálii, New Yorku, Dublinu a Mnichově
1977/Kresby architektur a prostorů, jejichž iluze i popření existují vedle sebe
Ztrácí otce
1979/V létě první cesta do USA. Setkává se s Ivanem Karpem, majitelem OK Harris Gallery, který přijíždí do Prahy a nabídne mu výstavu ve své galerii
1980/V únoru zde proběhla první samostatná výstava, po níž následují další (1982, 1985, 1987)
Vytváří reliéfní objekty s použitím tmelů
Ztrácí matku
1983/V lednu samostatná výstava v milánském muzeu Padiglione d’Arte Contemporanea
1985/Galerie Letohrádek v Ostrově nad Ohří získává povolení vystavit ilustrace a navzdory zákazu vystaví i volnou tvorbu sochaře
1987/Vznikají první Geometrická cvičení, která se stanou základem kreseb a plastik vytvořených za pobytu v Západním Berlíně
1988/Na základě stipendia DAAD odjíždí na jednoroční pobyt v Západním Berlíně
Samostatná výstava v Domě umění města Brna
1990 - 1993/ profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha – instalace
1992/Vybrán Nadací Alexandera Caldera k sedmiměsíčnímu pracovnímu pobytu v jeho ateliéru v Saché ve Francii
Vzniká soubor Staveb s použitím oceli
1993/Ukončuje pedagogickou činnost. Poté spolupracuje na instalaci výstavy Europa-Europa otevřené roku 1994 v Bonnu, v Německu
1994/Začíná používat akvarelovou techniku
1995/Instalace díla Otty Gutfreunda v Národní galerii v Praze
1996/Instalace díla Alexandera Caldera v Paříži
1997/Retrospektiva sochařových děl v Národní galerii v Praze (Veletržní palác)
Vychází jeho monografie
1999/Retrospektiva ve skalních chrámech v Mateře v jižní Itálii
Počátek spolupráce s Národní galerií na nové instalaci jejích sbírek
První Černé reliéfy
2000/V Deichtorhallen v Hamburku uspořádána přehlídka jeho tvorby od pobytu v Berlíně
2005/Vyznamenán medailí Za zásluhy v oblasti kultury
2006/Zastoupen na přehlídce kreseb v MoMA, New York (Transforming Chronologies)
2006–2010/ Vznik řady akvarelů, kartonových reliéfů a šrafovaných kreseb
2008/Vrací se k problému Černých reliéfů
2011/Cyklem Bílých reliéfů navazuje na první bílé období
2012/Vznikají Šedé reliéfy
V posledních 20 letech samostatné výstavy v zahraničí:
1998 ve Velké Británii (Collegeof Art v Edinburgu
1999 v Itálii (Chiese Rupestri v Mateře)
2000 - v Německu (Deichtorhallen v Hamburku)
28. října 2005/převzal od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy
Před Veletržním palácem donedávna stála Kolíbalova socha Stavba č. XXV.
Přehled sochařových výstav od roku 1949 do 2012 (63 let)
1949 Výstavní síň Atom, Pardubice
1960 Alšova síň U.B., Praha
1967 Nová síň, Praha
1970 Galerie Václava Špály, Praha
1972 Unimedia Galleria, Genova
1973 Salone Annunciata, Milano
1974 Biblioteka Uniwersytecka, Łódź
1975 Mantra Galleria d’Arte, Torino
Livingstone-Learmonth Gallery, New York
1976 Marlborough Galleria d’Arte, Roma
1977 Altro, Roma
Salone Annunciata, Milano
1980 OK Harris Gallery, New York
Henri Gallery, Washington
Činoherní klub, Praha
1982 OK Harris Gallery, New York
1983 Padiglione d’Arte Contemporanea, Milano
Studio Carlo Grosseti, Milano
1984 Walter Storms Galerie, München
1985 OK Harris Gallery, New York
Letohrádek, Ostrov nad Ohří
1987 OK Harris Gallery, New York
Kulturní středisko Opatov, Praha
1988 Dům pánů z Kunštátu, Brno
1989 Galerie DAAD, Berlin
ÚKDŽ, Praha
Knoll Galéria, Budapest
1990 Knoll Galerie, Wien
Sovinec
1991 Galerie města Blanska, Blansko
České kulturní středisko, Bratislava
1992 Galerie Jacqueline Moussion, Paris
CCC (Centre de Creation Contemporaine), Tours
Städtische Galerie, Wels
1993 Musée St. Croix, Poitiers
Galerie MXM, Praha
Muzeum Sztuki, Łódź
Centre d’Art Contemporain, Quimper
Walter Storms Galerie, München
1994 Galerie Sokolská 22, Ostrava
Knoll Galerie, Wien
Galerie Ruce, Praha
1995 Dům umění, Brno
Galerie moderního umění, Hradec Králové
Galerie umění, Karlovy Vary
Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
1996 Knoll Galéria, Budapest
Nadace Slunce a Luna, Praha
1997 Národní galerie, Praha
1998 College of Art, Edinburgh
1999 Galerie MXM, Praha
Galerie Šternberk, Šternberk
Knoll Galéria, Budapest
Chiese rupestri, Matera
Galerie Sokolská 26, Ostrava
Galerie Václava Špály, Praha
2000 Deichtorhallen, Hamburg
2002 Dům umění, České Budějovice
2003 Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov
2004 Moravská galerie (I. část), Brno
Moravská galerie (II. část), Brno
Galerie u Bílého jednorožce, Klatovy
2005 Východočeská galerie, Pardubice
Galerie města Bratislavy, Bratislava
Národní galerie, Praha
2006 Walter Storms Galerie, München
2007 Galerie Woxart, Praha
2008 Galerie Zdeněk Sklenář, Praha
2009 Dům umění, Ostrava
Galerie města Plzně, Plzeň
2010 White Gallery, Osík u Litomyšle
2011 Dynamo Design, Praha
White Gallery, Osík u Litomyšle
Brno Gallery, Brno
2012 Galerie Zdeněk Sklenář (S), Praha2012
(několik velkých nástěnných kreseb, které vycházejí jak z motivů berlínských kreseb,
tak z prostorových podmínek galerie (Tehdy a teď)
Jízdárna Pražského hradu, Praha (Jiný svět)
„Stéblo, dům, člověk se naklání. Padne? Nepadne?
roto volím čtverec, kruh nebo krychli. T
en čtverec není pro mne čtverec. Ani kruh kruhem.
Ani krychle krychlí.
Tyto čisté tvary mi nepředstavují nijaký aktuální výtvarný problém.
O to mě nejde. Ale vyjádřit bytí, to je to, co sleduji.
To zvláštní prolnutí dokonalosti s nedostatečností.
Co se střídá, mění, roste a chvátá.
Co nemůže být nikdy ukončeno.
Co netrvá.“
Stanislav Kolíbal
Jízdárna Pražského hradu (Prague Castle Riding School)
Pořadatel: Správa Pražského hradu
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky pana Václava Klause
Koncepce výstavy: Stanislav Kolíbal
Kurátor výstavy: Martin Dostál
Architektonické řešení: Stanislav Kolíbal, Pavel Kolíbal
Grafické řešení: Stanislav Kolíbal, Marek Jodas
Hodnocení: 90 %
Vstupné: plné 120 Kč
snížené: 60 Kč
rodinné: 240 Kč
Máme otevřeno: denně od 10 do 18 hodin
Informace: 224 372 434
www.kulturanahrade.cz, www. hrad.cz, www.stanislavkolibal.cz
Ing. Olga Koníčková
Foto: Správa Pražského hradu