Jindřich Štreit: Světlo víry a naděje aneb obyčejný svět neobyčejného muže či drsný, ale často humorný pohled na realitu
Galerie kritiků/ Palác Adria 1. p. - Praha
30. 4. - 1. 6. 2018 (prodlouženo!)
Na vernisáži nové výstavy Světlo víry a naděje, výstavy fotografií, která byla uspořádána u příležitosti 25. výročí vzniku samostatné České republiky v roce 1993, byl Jindřich Štreit, autor vystavených černobílých fotografií, osobně přítomen. Galerie kritiků touto výstavou vzdává poctu jednomu z našich nejlepších fotografů, Jindřichu Štreitovi, jenž se dobře zná se švýcarskou fotografkou Iren Stehli, která je podobného uměleckého (dokumentárního) ražení.
Jindřich Štreit život českých občanů kontinuálně dokumentoval, společenský vývoj socio-kriticky nahlížel a zvěčnil svou tvorbou. Jak uvedla kurátorka výstavy, Vlasta Čiháková Noshiro, není vůbec od věci připomínat si 70. - 80. léta 20. století, protože současná mladá generace (která žije stále více ve svém virtuálním světě) nemá o nich vůbec ani ponětí, a tak není vůbec na škodu prohlédnout si kousek této minulosti tak, jak ji zvěčnil Jindřich Štreit.
Výstava je takříkajíc napůl - obsahuje fotografie,
které Jindřich Štreit pořídil před rokem 1989,
před sametem a pak fotografie po roce 1989 (narkomani…atp.).
Světlo víry a naděje
Výstava sestává z jeho archivních i dosud nepublikovaných prací (40 fotografií),
v konfrontaci života lidí v městech
a na venkově před revolucí a po ustavení České republiky v režimu liberální demokracie.
Ukázky z cyklů, jež se před námi retrospektivně a chronologicky odvíjejí,
nesou jen názvy původních destinací,
jako Olomoucko, Vítkovicko, či okolí Ostravy apod.,
kromě názvů hlavních měst.
Jako celek však vyjadřují všelidské projevy víry a naděje,
jež za všech dob a okolností umírají jako poslední.
Naděje a víra spolu úzce souvisejí,
ne vždy se však směly náboženskou formou svobodně vyjadřovat.
Je typické, že vždy, když v dějinách došlo ke zhroucení základních křesťanských hodnot,
společnost odhlížela od náboženství, a poté,
v touze po jejich obnovení se k němu znovu přikláněla.
To platilo jak v době krutých válek a represálií,
tak v mírové době obnovování lidských práv, měřítek a vzájemných vztahů.
Naši historii postihla tato zkušenost několikrát o to silněji,
oč tu byla prosazována totalitní moc a tyranie komunistické ideologie.
Ti, kteří nesli svou kůži na trh, to také na vlastní kůži pocítili,
jako Jindřich Štreit
se svou zkušeností vězení, zákazem učitelského povolání a pracovního omezení,
kdy mu fotografie byla jediným prostředkem svobodného výrazu a seberealizace.
Světlo,
které vznik fotografické momentky podmiňuje,
není jen technického či fyzikálního rázu,
ale je i duchovní, spirituální.
Je osvícením našeho rozumu a naší citlivosti,
poukazuje na groteskní a kruté podoby lidského života, poeticky i s humorem.
Je to skutečné světlo víry a naděje, jež se v životě člověka nevytrácí, ale trvá.
Provází také samotného autora na jeho cestě
k zachycení významných stop nelehkého lidského bytí.
Také proto jsou jeho fotografie nikoli barevnou výpovědí,
ale černobílou, založenou na líci i rubu pojetí svobody a na kontrastech osvícení a tmářství v našem životě.
Zážitek svobody tu však hraje základní roli, příkladně jako konopí,
jež konzumentu přináší pocitovou blaženost, avšak v procitnutí i tělesnou újmu,
nebo jako u bezdomovce, kde opojný pohled na hvězdné nebe je zároveň skutečností,
že k nanebevzetí již má velmi blízko.
Lidé jsou světlem světa,
praví náboženská víra.
Světlo je však také symbolem moci a boží lásky,
kromě toho, že nám zprostředkovává umění.
K poselství vystavených fotografií dodává ještě bible - neztrácejme nikdy naději, světlo věčné ať nám svítí.
(text: Vlasta Čiháková Noshiro)
Vsetínský rodák Jindřich Štreit zachycoval realisticky obraz vesnice
včetně sakrálních témat,
často kombinovaných se symboly socialismu.
Účastnil se nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců v roce 1982.
Jindřich Štreit byl v té době sledován Státní bezpečností,
vzat do vazby a odsouzen k podmíněnému trestu
za údajné hanobení republiky a jejího představitele.
Poté mu komunistický systém neumožnil pedagogickou činnost.
Mezi další témata, kterým se věnuje, patří léčení prostaty,
práci horníků nebo život bezdomovců a lidí na okraji společnosti.
"Posláním umělce je poukazovat na problémy, vyřešit je mají politici,"
uvedl Jindřich Štreit.
Jindřich Štreit má za sebou téměř 1300 samostatných výstav
a vydal pět desítek fotografických knih.
V roce 2017 za svou uměleckou i společenskou činnost
obdržel Cenu primátora města Olomouce.
V dokumentování vesnického života na severu Moravy
pokračují jeho studenti z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
V současnosti Jindřich Štreit hodlá dokumentovat duchovní službu ve vězení
a věnuje se dalším sociálním tématům jako například o autistických dětech.
Kurátorka: Mgr. Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D.
Organizátoři: Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků
Doprovodný program:
17. 5. 2018 - 16.30 hodin
premiérové promítání dokumentárního filmu ´Na tělo´,
celovečerního snímku o životě a díle Jindřicha Štreita,
doplněné besedou s Libuší Rudinskou, autorkou a režisérkou filmu
„Celovečerní snímek
Na tělo
odhaluje osobní nastavení a životní filozofii fotografa Jindřicha Štreita.
Původně byl zamýšlen jako pocta k jeho sedmdesátinám v roce 2016
a jeho hlavním tématem mělo být sepjetí fotografa s krajinou Sudet a jejími lidmi,
kde Štreit celý život žije.
Téma ale přerostlo autorku,
která díky dlouhému času stráveného přípravou a komunikací s fotografem
se rozhodla pro intimnější sondu do jeho života.
Štreit, se kterým autorku (dříve jeho studentku fotografie na FAMU) pojí už 25leté přátelství,
na tuto linku váhavě přistoupil a autorce pomalu dovolil dostat se mu pod kůži, ba přímo na tělo.
Ve filmu proto budeme, vedle Štreitovy hvězdné fotografické kariéry, především vnímat jeho životní nastavení,
ponoříme se do tajemství jeho vztahů s nejbližšími, s jeho okolím a budeme svědky událostí jeho života,
a některých dramatických momentů dokonce i v přímém přenosu.
Na pozadí těchto událostí budeme moci pocítit myšlení, jednání a vnitřní rozpoložení tohoto dokumentaristy.
Na dokumentu, který vznikal tři roky, bude patrné plynutí času,
který bude hrát zásadní roli ve vnímání příběhu,
ze kterého čiší místy až krutá beznaděj nad neúprosností onoho plynutí,
jež bohužel nelze zastavit.
Zub času poznáme nejvíce na svých blízkých, na proměně, kterou jim čas neúprosně uštědřuje.
I my zde pocítíme onu nemilosrdnou pravdu o pomíjivosti a limitu našich životů,
a proto se film celou dobu zabývá smyslem života,
tím, co po sobě chceme zanechat a pro co má smysl žít.
Nejde zde ale o těžký ani nijak náročný příběh, který by diváka usazoval hluboko do sedadla.
Už ze samé podstaty člověka, o kterém dokument pojednává,
to ani není možné.
Film je protknutý humorem a radostí ze života,
a právě na pozadí vážnosti nabízí příjemný intimní, místy až dech beroucí zážitek.“
(zdroj: ČSFD.cz)
Stopáž: 75 minut
Premiéra: 27. 2. 2018 – Kino Metropol/Olomouc
Kurátorka: Mgr. Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D.
Organizátoři: Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků
Pořadatelé děkují za zápůjčku části exponátů Muzeu Kroměřížska
110 00 Praha 1
Jungmannova 31/36
Máme otevřeno: mimo pondělí: 11.00 - 18.00 hodin
Vstupné:
základní 40 Kč
snížené 20 Kč
školní (skupina nejméně deseti žáků v doprovodu pedagoga) 10 Kč
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva, artmap, www.blesk.cz)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jsme-ze-stejne-planety-aneb-jsme-tady-protoze-tu-neni-valka/