Jenom matky vědí, o čem ten život je aneb mateřství má také své šedé zóny…
A studio Rubín - Praha
28. 2. 2020
Nezvyklá je nová inscenace A studia Rubín, na niž jsme byli vedením divadla pozváni. Je to - podle nás - taková hra - nehra. Kaleidoskop povah, názorů, příběhů, osudů, postojů, typů žen - matek. Nelze říci, že jen matky vědí, o čem ta hra je. Vědí, ale vědí to i otcové, tchyně, prarodiče i dospívající mládež. Jen každý po svém. Jinak. Babylon povah, názorů a postojů k události jménem mateřství. Od početí po slehnutí, od kojení po výchovu, od dětství po dospělost.
Matky a děti.
A moderní doba.
Věk informací, protichůdných, svůdných,
nudných, správných i fakenews.
A vyberte si. A vyberete si a jste na jedné lodi. Jedné z mnoha. Díky síti sítí nejste však sami. Ale v klubu, kruhu, spříznění, či skoro sektě. A tlak nutí být konformní. S tím zvoleným. Někdy tomu propadnete, jindy se vzpouzíte. Ale jste. Zaškatulkováni. Tak, jak chce každá být jiná, je nakonec každá stejná. Musí. Je v klubu…
Neveselá legrace na téma mateřství
Autorka hry Barbara Herz vytvořila něco, co má obrovskou vypovídací hodnotu. Sestavila přímo encyklopedii mateřství. Mateřství 100 x jinak? Dala si práci a vystopovala 7 statečných nebo nedostatečných matek a sledovala jejich osudy, postoje a společenské zařazení následkem jejich ´svobodné´ volby. Mozaika osudů a postojů. Materiál, jenž by se měl prezentovat dívkám, pokoušejícím se o chtěné či nechtěné mateřství. Ať vědí, tuší, ať si vyberou. Sedm žen, 7 osudů v rozsahu tří let. S přesahy do jejich dětství i stáří. Se vstupy tatínků, otců, matek, a kde koho dalšího. To vše s třemi protagonisty. A jeden z nich je muž. Podivně, záměrně. Postavy se střídají rozlišeny čapkou, gestem, dikcí. Muž je žena, žena je muž. Muž je muž a hlavně ženy jsou matky. Náročné pro diváka, jenž jde věcem na kloub a čeká rozuzlení. Ideální pro psychologa, sociologa, odborníka. Mají to v kostce. Vhodné pro publikum, bavící se tím, že se nebo okolí poznává a objevuje. Ale celé to je, jako hrát telefonní seznam. Fuška. Pro obě strany barikády. Totiž forbíny. Kdo chce usledovat osud jedné, druhé … sedmé matky, ztrácí se. Kdo sleduje hladinu myšlenek a názorů, je v pohodě. Neřeší, sleduje. O klasických hercích staré školy, těch nejlepších, se říkalo, že by dokázali zahrát i telefonní seznam. Hrdinská trojka na jevišti ten úkol skoro má. Budiž čest a sláva. Ale je to fakt facha. Nebo se mýlíme my, autoři těchto řádek? Chce to zkrátka vidět na své oči, svou kůži a svou hlavu. Nedat na jiné a pak se uvidí.
Ale dost subjektivních pocitů,
zde je slovo povolaných inscenátorů inscenace
O tom, že šedá zóna se nevyhýbá ani ´nejkrásnějšímu období´ života ženy, vypovídá inscenace. Režisérka Barbara Herz vystavila scénář na životních příbězích sedmi žen - matek z odlišných sociálních prostředí. Po dobu dvou a půl let pozorovala a zaznamenávala jejich jednotlivé zkušenosti, aby na české jeviště mohla přinést další dílo u nás málo rozšířeného formátu dokumentárního divadla.
S vědomím, že osobní je politické, vykračuje z čistě privátní sféry a vstupuje do zásadního společenského a politického dialogu otevírajícího hlavní, ovšem málo diskutované, otázky mateřství. Sedm žen z časosběrného dokumentu scénicky ztvárnila Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha. Režisérka Barbara Herz otevřela očekávaná i tabuizovaná témata mateřství prostřednictvím velmi specifického formátu.
Foto: © Patrik Borecký
Dokumentární divadlo totiž vzniká využitím autentických materiálů, které scénicky zpracovává, a straní se umělým konstrukcím. Přináší tím velmi odlišnou formu diváckého prožitku a zároveň poskytuje odstup pro kritickou reflexi. I tak není na českých jevištích příliš rozšířené. V případě chystané inscenace tvůrci pracují nejen s fragmenty reálných životů sedmi žen, ale přidávají i vrstvu odborných genderových a sociologických komentářů a statistických dat. Posilují tím společenský kontext, rezonanci s ´nemateřským světem´ a vytvářejí hru plnou kontrastů, odlišných životních perspektiv a intimních zpovědí.
Foto: © Patrik Borecký
Inscenace upozorňuje na řadu nebezpečných společenských mýtů, kterými je mateřství opředeno, stejně jako na roli ženy ve veřejném prostoru, na společenské a sociální limity a na tabuizovaná rodičovská témata (např. vliv rodičovství na partnerský vztah a sexualitu).
Zároveň klade důraz na sociální důsledky mateřství. Především pak obrací pozornost k perspektivě žen ´v šedé zóně´, jejichž volba pečovat doma o děti je vrhá do finančně náročné situace, která jejich návratem na pracovní trh nekončí. Jiný pohled tak přináší studentka, co otěhotněla se stejně starým přítelem v jednadvaceti, jiný matka samoživitelka a jiný žena, co záměrně vystoupila ze systému, děti rodí sama v maringotce a radši pro rodinu pěstuje bio zeleninu než, aby na ni vydělávala během osmihodinové pracovní doby.
Foto: © Patrik Borecký
Inscenace přináší různorodost pohledů a nesnaží se nastavit jeden správný konsensus. Naopak. Klade důraz na fakt, že co matka, to jedinečný příběh, přístup. Oproti klasickému studiu rolí zde herci pracovali s mnoha hodinovými autentickými nahrávkami i nad rámec scénáře, jejich osobní vhled a komentář se občas dostal i do finálního tvaru textu, přičemž důležité jsou i vlastní zkušenosti a vhled do problematiky - všichni tvůrci mají malé děti a denně řeší podobné situace, jako nahrávané ženy.
Inscenace tak mezi tvůrci opravdu rezonuje
a
všem zúčastněným přišlo více než potřebné o tématu mluvit´,
dodala k inscenaci Lucie Ferenzová, umělecká šéfka A studia Rubín.
Foto: © Patrik Borecký
Sedm dokumentárních hlasů ztvárňují tři herci, a to členka souboru HaDivadla Lucie Andělová a členka činohry ND Veronika Lazorčáková, které stejně jako Barbara Herz vystudovaly brněnskou JAMU. Třetím členem hereckého týmu je Jiří Kniha, který hostuje na několika předních českých scénách a inscenaci doplňuje svým výrazným komickým a improvizačním talentem. Autorem hudby je Ivan Acher, jehož soupis realizací, často nesoucí prestižní ocenění, přesahuje 150 titulů u nás i v zahraničí. Autorkou výpravy je Jana Hauskrechtová. K novému titulu chystá A studio Rubín tři panely diskuzí na téma Love, Money a Baby. Zároveň divadlo připravuje navazující aktivity, kterými zasáhne více do veřejného prostoru, např. hlídání pro maminky, které se rozhodnou navštívit odpolední představení nebo propojení s neziskovými organizacemi, které podporují rodiče v nouzi.“
Rozhovor s režisérkou a autorkou inscenace Barbarou Herz
foto: © Petr Chodura
Premiérovou inscenaci
Jenom matky vědí, o čem ten život je,
označujete za inscenaci dokumentárního divadla.
Co si pod tím mají diváci představit?
„Namísto vymyšlených postav, dramatických situací a dialogů se diváci setkají s fragmenty reálných životů sedmi žen. Dva a půl roku jsem s nimi nahrávala rozhovory a poslední rok vybírala z desítek hodin záznamů nejsilnější fragmenty. Ty jsme pak okořenili trochou sociologických dat a vznikla rafinovaná hra plná kontrastů, odlišných životních perspektiv, intimních zpovědí, vtipná i bolavá zároveň. Je to jiná forma diváckého prožitku, když víte, že každou repliku někdo vyslovil. V případě Matek jsem si pohrála i s poměrně silným autorským komentářem. Máme rádi Brechta a rádi pokládáme otázky, na které není snadná odpověď.“
Je dokumentární divadlo běžné v České republice?
„Běžné úplně není, musíte vědět, kde ho hledat. Třeba v Arše ho najdete vždycky, pak je tu mimořádný mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent. Občas někdo pozve nějaké zajímavé zahraniční hosty a je samozřejmě i pár českých režisérů, kteří tento formát umí a mají rádi. Liší se forma experimentálnosti. Ono je těžké ohraničit, co vše lze za dokumentární divadlo považovat. Ale v kontextu českých repertoárových divadel je to spíše výjimečné.
Jakou s ním máte osobní zkušenost vy?
Je to poprvé,
co jej představíte českému publiku?
Během celého studia na JAMU jsem tíhla k autorskému divadlu, s nástupem na doktorát jsem se vrhla naplno do zkoumání, jak pracovat s autenticitou v dokumentárním divadle. Jezdila jsem do Německa na Rimini Protokoll a SheShe Pop a v Brně založila platformu dok.trin. Tak jsme postupně uvedli Antigone vzletem sokolím s osmdesátiletými členy Věrné gardy Sokola na scéně, pak přišla Zpráva o zázraku (Josef Toufar), kde jsme vytvořili text z archivních materiálů StB, výpovědí pamětníků, pitevních zpráv… To ještě v Brně hrajeme. Třetí byl Neklid, pro který jsem sbírala materiál v bohnické psychiatrické léčebně. A s porodem syna jsem si řekla, že Jenom matky vědí, o čem ten život je.
Jak k tomuto formátu přistoupili vaši herci?
Byla to pro ně první zkušenost?
Všichni tři jsou zkušení, mají za sebou velké dramatické role, tady ale museli pracovat jinak, než jsou zvyklí. Potřebovali stvořit obraz živého člověka z několika fragmentů, v monolozích a v různých časových skocích. Navíc všichni těch postav hrají několik. Statečně tedy poslouchali po večerech další hodiny z životů svých postav, dalece nad rámec scénáře, hodně jsme mluvili, občas souhlasili, občas nesouhlasili vůbec. Někdy se herecké osobní komentáře dostaly až do finálního tvaru. Navíc nelze nezmínit, že všichni mají malé děti, a proto šlo pracovat s velkou mírou osobního vhledu. Rezonovalo to s námi se všemi a všem nám přišlo podstatné o tom mluvit. To je myslím pro dokumentární divadlo dost zásadní předpoklad.“
Co dodat,
aneb uč se diváku,
uč…
Denně si zvykáme na novoty. Taková je p
ádící doba dneška. Zvykáme si na soužití s nejistotou, migranty, přesilou turistů, jinými mravy, názory, zvykáme si (už dlouho a s nechutí) na letní a zimní čas, na koloběžky v ulicích a hlavně na chodníku, na diktát shora, zdola i kolem, na zvýšení důchodu i rodičovské, na kdeco, včetně záhadného víření virů kolem nás a roušky coby nechtěný módní doplněk. Učíme se zvykat. A je to dobře. Vše nemusí sedět všem, může se to zajídat i hltat, ale musíme, či chceme si na to zvyknout. Bystří to rozum, rozšiřuje obzory (někdy i panenky), tlačí to na mysl, bránici a občas i svěrače, ale je to život. A tak si musíme, spíše bychom měli chtít, zvyknout na další z forem divadla. Divadlo dokumentární.
Hold patří A studiu Rubín, že se do toho pustilo, tvůrcům, že si to předsevzali a představitelkám i představiteli, že to uhráli. Ono, zahrát telefonní seznam není jen tak… (Richard Koníček)
Název hry: Jenom matky vědí, o čem ten život je
Téma: Moderní mýtus mateřství - jaký má dopad na život současných matek?
Autor: Barbara Herz a Anna Smékalová
Režie: Barbara Herz
Scénář: Dagmar Radová
Dramaturgie: Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová
Odborná spolupráce: Šárka Kiršnerová
Scénografie: Jana Hauskrechtová
Hudba: Ivan Acher
Hrají: Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha
Premiéra: 28. 2. 2020, nejbližší repríza 10. 3. 2020
Pro detailisty - uvádíme anamnézy sledovaných matiček:
1. má dvě děti. Za sebou traumatizující porod a jasnou vidinu, že je jedno, co kdy studovala a co bude dělat dál, protože děti jsou to hlavní a o žádné ambice přece nejde.
2. žije v divočině ve slaměné chýši. Nádobí myje ve vaně, děti rodí sama doma a místo návratu do systému chce raději pro rodinu pěstovat zeleninu. Bio, pochopitelně.
3. Otěhotněla na začátku prváku… V jednadvaceti…
4. nakonec poslala rok a půl po porodu otce svého syna do háje.
5. porodila ve dvaačtyřiceti, syna má ráda, ale svou práci taky a je v ní hodně dobrá. Dětská hřiště a řeči matek ji děsí.
6. dlouho neměla život, jen práci, teď ho má a nemá práci. Napsala hru o matkách…
7. levicová feministka, která šla na první demonstraci pár dní po porodu, ale teď už je, jak sama říká, hodně liberální.
110 00 Praha 1
Malostranské nám. 9
Hodnocení: 79 %
Richard Koníček,
připraveno ve spolupráci s Pavlou Umlaufovou - PR a brandmanagerkou A studia Rubín
Foto z inscenace:
© Patrik Borecký, © Ing. Olga Koníčková
Barbara Herz - civilní foto: © Petr Chodura