Jaroslav Valečka: Mlčení aneb když mlčíme, kdo pozná, co si asi myslíme, že?!
Galerie 1 - Praha
4. - 27. 5. 2017
Na vernisáži nové (prodejní) výstavy dvaceti velkoformátových obrazů Jaroslava Valečky, který patří mezi úspěšné malíře mladší a střední generace, byl Jaroslav Valečka přítomen osobně.
Jaroslav Valečka www.www-kulturaok-eu.cz na náš dotaz, že je velmi pilný, když vystavuje obrazy, které má datováno především z roku 2017, nám sdělil, že:
„Ano, obrazy jsou z valné části z letošního roku, ale upřímně řečeno, neznamená to, že jsem je namaloval úplně přesně letos. Některé jsem začal už koncem roku 2016. Obrazy datuji okamžikem, kdy udělám poslední tah štětcem a považuji obraz za dokončený. Některé jsem tedy začal malovat už v loňském roce a v letošním je dokončil. Mám trvale rozpracováno několik obrazů najednou. “
Zaujala nás vskutku originální vstupní koláž, kde Jaroslav Valečka je dvakrát.
„Koláž na uvítanou je fotomontáž. Přišel na to můj fotograf. Na jedné z fotografií jsem já s obrazem, druhá je do ní zamontovaná.“
A malířův syn Jaroslav (nejmladší) přitom mezi návštěvníky vesele pobíhal po galerii. „Ano, syn, kterému je právě rok a 4 měsíce, mi ´pomáhal´ s rozvěšováním a instalací. Dokonce ve chvíli, kdy jsem měl nainstalovaný žebřík a vzala mě bolest v zádech, takže jsem se musel pomalu narovnat, Jaroušek využil však mé nepozornosti a vylezl na ten žebřík. V ten moment jsem na svá záda zapomněl, myslel jsem na nejhorší, ale dopadlo to naštěstí dobře.“
Historik umění Adam Hnojil (nar. 1976) působí v Národním památkovém ústavu v Praze
a je naším předním specialistou na umění 19. století, nám při zahájení vysvětlil,
proč se výstava obrazů Jaroslava Valečky jmenuje Mlčení.
„ Navrhoval jsem, že by bylo odpovídající zahájit ji tedy namísto tradičního slova kurátora kurátorským mlčením. Ale neuspěl jsem.
Přitom nechápu, proč mají výstavy zahajovat historici umění namísto samotného umělce a autora děl. Ale patří to ke koloritu vernisáží a slovo kurátora slouží k tomu, aby bylo jasné, kdy výstava začíná a kdy končí oficiální část vernisáže.
Ušetřím tedy i já autora této úlohy a pás slov pronesu, aby bylo jasné, že výstava začala.
Otázka, o níž chci mluvit, zní – proč se tato Valečkova výstava jmenuje právě Mlčení?
Zabýval jsem se tou myšlenkou, když jsme spolu vybírali obrazy které tu jsou vystaveny.
Uvědomil jsem si, že zejména někdy v 90. letech 20. století byl Jaroslav Valečka srovnáván s tvorbou Caspara Davida Friedricha nebo Edvarda Muncha.
Munch akcentuje své obrazy na diagonále. Munchovy obrazy na diváka křičí. A nejen ten
nejznámější.
Valečka se snaží o totéž, ale za pomoci barvy.
Valečkovy obrazy tedy přitahují diváka naopak svým mlčením.
Valečkovy obrazy tedy na diváka nekřičí, ale promlouvají k němu jako k příteli. Promlouvají, když chcete, ale jinak mlčí.
Tak proto je název výstavy zvolen správně – Mlčení.“
Vybráno z doplňující tiskové zprávy Adama Hnojila
„Výstava s názvem Mlčení prezentuje 20 uměleckých děl, které jsou výsledkem Valečkovy činnosti posledních dvou let.
Jaroslav Valečka pokračuje v rozvíjení sudetské tématiky, která prostupuje jeho dílem posledních 20 let, čímž se řadí k několika málo umělcům, kteří vytváří těmto regionům se ztracenou historickou pamětí novou originální identitu.
Jaroslav Valečka nesporně patří k nejzajímavějším představitelům českého imaginativního umění. Jeho spontaineta je od počátku korigována precizním myšlením. Tato racionální složka je však zpětně korigována výraznou výtvarnou představivostí.
Spojení rozumu a citu se se promítá do konečné podoby jeho děl v absurdních a přece hluboce poetických skladbách, jež jsou výsledkem jeho osobité imaginace. Poučen tradicí citlivě reaguje na expresionismus a romantismus.
Celá jeho tvorba se vyznačuje vnitřní kontinuitou vždy přítomné fantaskní složky, prostupující metaforickým obsahem skrze celou jeho tvorbu. Absurdita nejrůznějších spojení jen podtrhuje vyznění obrazových celků.
Umělec rozvíjí především několik syžetů, které variuje do tajemných melancholických hloubek, které diváka oslovují působivou barevnou škálou, kompaktností a příběhy, jejichž nejasný a zneklidňující děj uchvátí každého, kdo nepohlíží na umění jako na zábavu, která ho má 
vytrhnout z nudy všedního dne. “
(text: Adam Hnojil)
Jaroslav Valečka (* 27. 10. 1972)
- 1991 -1998 studoval na AVU v malířské speciálce Jiřího Sopka a v sochařském ateliéru profesora Jana Hendrycha
- absolvoval stáže na akademiích v Německu, Norsku a Nizozemí
- autorovo dílo je zastoupeno v mnoha veřejných a soukromých sbírkách (např. Národní galerie v Praze, Alšova Jihočeská galerie, Galerie výtvarných umění Liberec, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Festung Koenigstein, Gmbh, Německo, Galerie Klatovy – Klenová, GASK Kutná Hora a mnohé další)
Kurátor: Adam Hnojil
110 00 Praha 1
Štěpánská 47
Máme otevřeno:
úterý – pátek: 10.00 -12.00 hodin/13.00 -18.00 hodin
sobota: 10.00 -14.00 hodin
Vstup: volný
Hodnocení: 99 %
Zapsal Richard Koníček
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Caspar David Friedrich (5. 9. 1774 - 7. 5. 1840)
byl německý romantický malíř z 19. století,
který byl obecně považován za nejvýznamnějšího německého umělce své generace.
Nejvíce proslul ve svém středním období svými alegorickými krajinami, kde typicky představoval kontemplativní postavy proti noční obloze, ranní mlhy, neplodné stromy nebo gotické nebo megalitické ruiny.
Jeho primárním zájmem jako umělce bylo rozjímání o přírodě.
Jeho často symbolické a antiklasické práce usilovaly o vyjádření subjektivní, emoční reakce na přirozený svět.
Friedrichovy malby charakteristicky stanovily lidskou přítomnost v zúžené perspektivě uprostřed rozlehlé krajiny a redukovaly měřítko tak, že podle historika umění Christophera Johnse Murraya vede ´divácký pohled do metafyzické dimenze´.
Edvard Munch (12. 12. 1863 v Løten, Hedmark, Norsko – 23. 1. 1944 v Oslo)
byl norský malíř a grafik, vlivný představitel moderny.
Vyrostl z duchovní atmosféry secese a jeho malířské dílo má některé charakteristické rysy tohoto slohu.
Studoval na kreslířské škole v Oslu, kde byl ovlivněn naturalismem, francouzskými impresionisty a postimpresionisty
(zvláště Gauguinem a Seuratem).
Jeho dílo inklinuje k symbolismu a stalo se východiskem pro expresionismus.