Úvod > Jaroslav Valečka, Černá kronika aneb víc než příhodný název pro výstavu po dvouletce vykolejeného žití

Jaroslav Valečka, Černá kronika aneb víc než příhodný název pro výstavu po dvouletce vykolejeného žití

06.10.2021 19:27

Jaroslav Valečka, Černá kronika

5. 10. – 30. 10. 2021

Galerie 1

Jaroslav Valečka je přední představitel našeho a dnes už i světové uměleckého hnutí, které se nazývá hrdě – stuckismus - a jeho - naši i světoví - představitelé jsou opravdu uvízlí ve stylu a tématech, které působí na pocity, působí relaxačně i vzrušivě, nostalgicky i morbidně. Ale takový je přece i náš životaběh. Jen si to připusťme. A proto se nás obrazy mistrů oboru, jímž Jaroslav Valečka nesporně je, tak niterně dotýkají.

Název pro nové umělecké hnutí odvodili britští zakladatelé na sklonku minulého století od anglického slova stuck, kterým významná konceptualistka Tracey Emin, jedna z nejslavnějších představitelek brit artu vůbec, tehdy označila jejich malby. A autorům se to zalíbilo tak, že založili umělecký směr – stuckismus. A šli na to zhurta. Už v jejich zakládacím manifestu stuckismu zaznělo natvrdo třeba, že „Umělec, který nemaluje, není umělec“ anebo že, „Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění“. Autoři tím jasně vyjádřili dva základní principy stuckismu…

Jaroslav Valečka - spoluzakladatel stuckistického hnutí u nás

Psát o Jaroslavu Valečkovi není snadné. Ne, že by nebylo co, ale proto, že snad už vše bylo napsáno. Zejména na našem webu, kde jsme o něm referovali už opravdu hodněkrát (viz. odkazy na konci tohoto článku.)

Tak snad jen shrňme, že v roce 2004 vznikla česká odnož stuckistického hnutí s názvem Prague - stuckists. K prvním členům skupiny patřili kunsthistorik Robert Janás, malíři Martin Salajka, Jan Spěváček, Lukáš Orlita, Jaroslav Valečka, Jiří Hauschka ale i mnozí další. V roce 2010 se ke skupině přidala také Markéta Urbanová a Jaromír 99.

Česká skupina byla od začátku velmi aktivní a zorganizovala mnoho výstav. Jedna z prvních se uskutečnila v tehdy právě obnoveném (dnes už zase prakticky zaniklém) historicky slovutném Topičově salonu, a to v roce 2007. Aktivní však byli i jednotliví členové, kteří se ve spolupráci s anglickou částí stuckistů, mimo jiné zúčastnili i tak významných výstav jako Enemies of Art, Stuckism- Elizabethian avantgarde a Stuck in the Emotional Lanscape v Londýně v letech 2010 - 2011. Jaroslav Valečka patří rozhodně k těm nejaktivnějším z nich. Seznam jeho samostatných výstav, nemluvě o těch různě kolektivních, je bez konce. Od roku 2013, kdy vznikl náš web, jsme jím fascinováni i my.

Proto jsme si nemohli samozřejmě nechat ujít ani jeho nejnovější výstavu v Galerii 1 s velmi přiléhavým názvem – Černá kronika. Tedy, jak známo, názvy Valečkových výstav všeobecně plně odpovídají zásadám stuckismu, stejně jako vystavená plátna, ale název této nejnovější výstavy je opravdu, po těch dvou letech umrtvené kultury, apokalyptických vizí pro lidstvo a organizačních či politických kotrmelců v naší české kotlině, opravdu jak ulitý. Černá kronika. Co také jiného? Jaká jiná než černá...

Ale klid, nejde o deníkový záznam, obrazy jsou sice především nové ale i starší, a hlavně typické pro Jaroslava Valečku. A není v nich jen skepse, a černo, ale také veselo a poťouchlo a varovno a … černý - humor. A ten je potřeba a na místě.

Ale hodnocení výstavy nechme raději na odbornících

Kurátorkou výstavy Jaroslava Valečky v Galerii 1 nazvané Černá kronika, je PhDr. Renáta Mužíková, Ph.D., která k výstavě uvedla následující slova:

„Představte si napínavou knihu, co jste kdysi četli nebo film, který jste viděli. Dílo, které vás absolutně dostalo a léta na něj vzpomínáte. Možná si nevybavíte každý detail, ale rozhodně si budete přesně pamatovat ten moment, který byl zásadní. Podnítil fantazii a splnil tak svůj účel. Bez něho by nikdy ten film či kniha nebyli tím, proč je si zapamatujte na celý život. A v mysli vždy vylétne přesně ten okamžik, který vás znovu děsí. A zároveň naprosto fascinuje a přitahuje, protože to není nuda. Je nepřehlédnutelný. Nezapomenutelný. Bez něho by to totiž jako celek nefungovalo.

A podobně to lze mít i s dílem Jaroslava Valečky. Mistrovsky udržuje a zvyšuje napětí. Obrazy tak na diváka působí už z dálky. Sotva člověk vejde do galerie a ocitne se ve Valečkově krajině, zažívá zvláštní pocit. Jakoby vstoupil a mohl proniknout někam, kde je skryto tajemství. Specifická a typická barevnost Valečkových obrazů diváka na jednu stranu uklidňuje a uvolní a přesně v tu chvíli, kdy to vypadá, že se divák bude procházet lesem, zdolávat zasněžené kopce a vnímat tok řeky - přesně v tom okamžiku Valečka udeří.

Objeví se cosi nečekaného, co zdánlivě do obrazu nepatří a vcelku poklidný výjev naruší, aby to během několika vteřin převzalo hlavní roli. Figura v absurdní situaci nebo pitoreskní objekt evokující něco opravdu brutálního. To zneklidnění. A mrazení, které tu bylo na začátku, přebírá dychtivost a příjemně dráždí - snad je tu i pocit bezpečí, že je to “jen obraz” - a zároveň touha dozvědět se, co se tam vlastně stalo. Sudetská oblast odkud autor pochází, vždy oplývala brutálními zkazkami a pověstmi, které ale vycházely ze skutečných příběhů. Mnoho z nich autor buď sám zažil, nebo vyslechl. Možná si je i přikrášlil - to je v pořádku, umělci je vše povoleno, je to kreativní a osobité. Tajemno vždy přitahuje a fascinuje.

Vzpomeňte si třeba na Foglarovu Záhadu hlavolamu. Jsou to konkrétní motivy, které si člověk zapamatuje, stále přehrává a fantazie mu je vmaluje do podvědomí. Příběh je celkově tajemný, ale jsou tam osudové momenty - “ty hlavní” - třeba když Jan Tleskač padá ze zvonice nebo, když se Em topí ve stoce. V Kytici má takové místo rozhodně každá z balad a Jan Zrzavý ty nejstrašidelnější okamžiky zachytil v ilustracích k ní naprosto bravurně. Kdo zná sbírku Tichá hrůza, vzpomene si třeba na Zástup - nejděsivější část je pochopitelně ta, kdy se zástup srocuje vždy na místě dopravní nehody. Jsou to ale stále stejné tváře. Tváře zemřelých, které komplikují první pomoc a chtějí smrt zraněného, další duši do svých řad.

Čtenář hltá řádky a mysl maluje. A přesně tyto okamžiky umí zachytit Jaroslav Valečka. Nikdy ale nevypráví příběhy doslovně, pouze pootevře dveře. O to víc vzrušující výsledný efekt to má. Napětí graduje a fantazie jede na plné obrátky. Nechceme teď v textu konkrétně prozrazovat. Chceme vám to ukázat. Přijďte se podívat na výstavu s příznačným názvem Černá kronika. Tajemná temnota a plíživé napětí. A pořádná dávka černého humoru a vynikajícího umu Jaroslava Valečky - jedné z nejvýraznějších malířských osobností současnosti.“

Výpravná publikace s jednoznačným názvem - Jaroslav Valečka

V rámci vernisáže proběhl mimo jiné i křest knihy nazvané po autorovi vystavených děl, tedy „Jaroslav Valečka“.

Kniha sleduje autorovu tvorbu z posledních let a jde o kolektivní dílo. Do knihy mimo Adama Hnojila a přátel z řad britských stuckistů (Paul Harvey, Charles Thomson) přispěly také četné dámy (Markéta Hornerová, Rea Michalová, Jolana Pastor, Edward Lucie-Smith, Zuzana Štěpanovičová, Kateřina Tučková, Martina Vítková) a ještě jeden další pán - Radek Wohlmuth.

Text a foto: Richard Koníček