Jaroslav Valečka: ´Démanty noci´ aneb proč nás banality na Valečkových obrazech stále více znepokojují?!
Era svět - Praha
6. 6. – 28. 6. 2014
Byli jsme pozváni Mistrem Jaroslavem Valečkou na vernisáž jeho nové výstavy ´Démanty noci´ na čtvrtek 5. června do galerie ERA svět, kde před několika dny skončila výstava Adolfa Borna. Mistr Valečka na této výstavě představuje olejomalby české krajiny, zřejmě té noční. Už hned od seznámení se s Valečkou před několika lety nás zaujaly na jeho obrazech barvy, ať už se jedná o hnědou, modrou, oranžovou či žlutou, dalo by se říci signální žlutou. Valečka má také stopy po barvách stále všude, nejen na svých obrazech, ale i na svém oděvu i rukou.
Po delším očekávání věcí příštích (Jaroslav Valečka si vyměnil své odpolední oblečení za večerní oblek společenský, který mu byl do ERA světa doručen, ale můžeme říci, že to vyšlo nastejno) jsme se osobně seznámili s kurátorem, vskutku vysokého vzrůstu, Josefem Zárubou- Pfeffermannem, který zahájil výstavu, tentokráte v kinosále ERA světa.
„Umělci, kteří malují veselé věci, skáčou mnohdy z okna, platí to i naopak, “ odpověděl Josef Záruba-Pfeffermann lakonicky na náš dotaz z www.www-kulturaok-eu.cz, že nám nějak nekoresponduje Valečkův upřímný úsměv s jeho obrazy.
„V našem umění je česká krajina snad nejvíce ideologicky zatížené téma posledních dvou staletí. Česká krajina tvořila kulisu protektorátní propagandě, jen o pár let později se po rodné prsti prohánějí traktoristky. Dnes krajina ožívá v interpretaci různých mystiků, kteří do rodné hroudy promítají nejrůznější proudy duchovní energie. Utkvělé téma české krajiny nás provázelo ve vybledlých reprodukcích na školní chodbě i doma nad gaučem.
A stále se nemění to, co divák po umělci požaduje. Chceme se dojmout nad ´Zahradou Čech´ a představit si otisk krajiny v naší vlastní duši. Chceme mít uvnitř stejně útulno a čisto jako babička, která právě vyšla z rodné chalupy trhat na mez léčivé byliny.
Když se na vystavené obrazy zadíváme, napadnou nás otázky: Jsme v 21. století? Myslí to autor vážně? Odpovědi jsou v jeho zařazení.
Mistr Valečka patří k tzv. stuckistům. A stuckisté jsou tvůrci, kteří byli a jsou znepokojeni stavem výtvarného umění. Proto si sestavili Manifest, ve kterém si stanovují, kdo je to umělec a co musí dělat, aby umělcem podle tohoto manifestu byl. Olejomalba, v duchu tohoto manifestu, tedy musí něco představovat, ale musí patřit do obýváku a ne jen do galerie. V praxi Mistra Valečky to tedy znamená, že když se díváme na jeho obrazy, vidíme v zásadě to, co známe, ale na tom obraze i něco jinak. Vnímáme i něco zvláštního, jiného. Díváme se v podstatě na banality, ale ony nás něčím znepokojují. A po delším prohlížení obrazu, najednou zjišťujeme, že ta naše krajina už není tak přitažlivá jako byla na první pohled a že se nám už do ní tak moc zase vstoupit nechce.“ (Josef Záruba-Pfeffermann)
Co nám při zahájení výstavy ještě řekl Josef Záruba-Pfeffermann?
Pokud jde o Mistra Valečku, tak historik umění to s ním má těžké. Historik umění totiž potřebuje, když píše o nějakém umělci, příběh. Událost, akci. Jako třeba, že si třeba neuřízl ucho... A v tom je mistr Valečka pro historika umění problém. On totiž ´jenom´ pořád maluje ve svém ateliéru, který má v paneláku, kde také bydlí. A má příjemnou a milou ženu. Nic víc. To je ovšem pro historika umění málo, a tak o mistru Valečkovi a za kurátora musejí obrazy mluvit samy. (zapsal Richard Koníček)
Jaroslav Valečka (1972), absolvent ateliéru Jiřího Sopka z pražské Akademie výtvarných umění, člen mezinárodního hnutí stuckistů, patří mezi umělce střední generace vyznávající tradiční výtvarná média – malbu a kresbu. Už od počátku své profesní dráhy se profiloval jako autor tendující k výrazovému symbolismu a klasické formě. V rámci těchto kategorií dodnes sleduje dva hlavní námětové proudy, a to krajinu a figurální motivy. Na výstavě Démanty noci jsou vystaveny jeho krajiny z let 2013 a 2014.
Jaroslav Valečka vyrůstal v bývalých Sudetech po vysídlení německého obyvatelstva. Pohorská vesnice byla spíše ruinami obývanými vítěznou tlupou. Hrdé grunty s propadlou střechou, zdemolované hřbitovy, kde občas bylo možné najit cínovou rakev a odnést ji do sběrných surovin. I jeho vlastní obydlí bylo ještě nedávno obývané nepřáteli. Tématy obrazů Jaroslava Valečky jsou dětské vzpomínky na různé vesnické události, kterými se snažili nově příchozí zaplnit prázdnotu okolní krajiny. Vynášení smrtky, pálení čarodějnic, zabijačka. Valečka představuje lidskou přítomnost využíváním symboliky ohně a tepla – (oranžová), a zimy (modrá). Oheň v zimě je místo, které je prvobytně pospolným symbolem lidské smečky. Tam se z lidí stávají vlci. Mají k sobě blízko, ale zároveň může v nehostinných podmínkách docházet k brutálním konfliktům o přežití.
Pokud bychom pátrali, kam až svými kořeny sahá Valečkovo umění, došli bychom až k zakladateli žánru české krajiny, k dílu romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Friedrich není spjat s Valečkou jen inspirací v severočeské krajině. Valečka z jeho obrazů čerpá bravurní využití barevné perspektivy a totemické umístění postav, jejichž pohled ovšem již dávno nemíří vstříc prozářené věčnosti. Cynické prázdnoty, kterou obdivujeme v cyklech opuštěných vermeerovských žen u Edwarda Hoppera, docílil Valečka také, ale v jiné poloze - jakéhosi ironického osamění. Autor se snaží se rozehrát v divákovi sérii otázek po smyslu své vlastní kulturní identity. V tomto ohledu je pevně zakotven v celosvětovém uměleckém hnutí stuckismu, ve hnutí posměváčků, kteří berou tradici smrtelně vážně.
Jaroslav Valečka je dnes pokládán za jednoho z nejtypičtějších představitelů své generace, je pravidelně vystavován a sběratelsky vyhledáván a svým výrazem i jasnou tematickou základnou se přidružil k respektovaným a etablovaným současným autorům.“
(oficiální text: kurátor Josef Záruba-Pfeffermann)
110 00 Praha 1
Jungmannovo náměstí 767/6
Máme otevřeno:
pondělí – pátek 8.30 – 19. 00 hodin
sobota 9.00 – 15.00 hodin
vstup: volný
Hodnocení: 90 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: autorka