Jaroslav Horejc (1886–1983): Mistr českého art deca aneb jeho dílo známe, aniž bychom si to uvědomovali
Galerie hlavního města Prahy/Dům U Kamenného zvonu
28. 9. 2016 – 8. 1. 2017
Na tiskové konferenci, kterou GHMP uspořádala u příležitosti zahájení vskutku nejen pro Pražáky objevné výstavy díla Jaroslava Horejce, jednoho z nepozoruhodnějších osobností českého sochařství 20. století, byli kromě ředitelky GHMP Magdaleny Juříkové a kurátorky Olgy Malé přítomni Josef Pleskot a obě historičky umění Martina Lehmannová a Eva Neumannová.
Jak prozradil Josef Pleskot, svým architektonickým řešením, kdy často použil zrcadla, chtěl připomenout dřívější měšťanské interiéry, kde bydlící pomocí vhodně umístěných zrcadel tak své vystavené artefakty zmnožovali. Pokud jde o obě historičky umění, M. Lehmannovou a Evu Neumannovou, ty výstavu iniciovaly a prožívaly její přípravu jako detektivní příběh. Sochařovo dílo (sám Jaroslav Horejc se považoval za sochaře především) nebylo totiž systematicky zpracováváno ani vystavováno, a to z důvodu těžko uchopitelného stylu Horejcovy práce.
Výstavu společně připravili UMPRUM a GHMP u příležitosti 130 let od Horejcova narození (*1886) a zároveň u příležitosti 40 let od poslední umělcovy samostatné výstavy v GHMP na Staroměstské radnici v roce 1976.
Kurátorka Olga Malá (výběr ze třístránkové tiskové její zprávy):
„Jaroslav Horejc je bezpochyby jednou z významných uměleckých osobností minulého století. Již vrstevníky byl tento Suchardův žák oceňován pro všestrannost, s níž dokázal zasáhnout nejen do oblasti sochařství, ale také do užitého umění. Nicméně právě mezioborovost měla v důsledku vliv na to, že jeho dílo nebylo doposud systematicky zpracováno ani vystavováno ve své autorské celistvosti. Již od počátku vzniku samotné ideje Horejcovy výstavy bylo zřejmé úskalí spočívající v interpretaci díla umělce uznávaného v oblasti užitého umění, avšak v sochařství spíše marginalizovaného, protože jeho plnému uznání bránila pejorativní nálepka „dekorativismu“.
Akceptace Horejcovy volné sochařské tvorby se ubírá složitějšími cestami. Ačkoli se od počátku své umělecké dráhy pohyboval v těsné blízkosti progresivních generačních souputníků sochařů i architektů, jejich radikální reakce na vyčerpávající se secesi jako expresionismus nebo kubismus pro něj zřejmě nepředstavovaly přímou výzvu (ač určitou reflexi obou směrů najdeme i v jeho pracích). Horejc naopak secesi jako výchozí inspirační matrici přijal a pokusil se ji inovovat a ozvláštnit vlastním „originálním“ způsobem.
- Jako student Suchardova sochařského ateliéru byl o soudobém uměleckém dění dobře informován, své umělecké vzory však od počátku hledal také v minulosti. Inspiroval se především archaickým řeckým sochařstvím, ale v jeho pracích najdeme také vlivy egyptského, etruského a sumerského původu. Byl rovněž velkým milovníkem italské renesance a Itálii navštívil asi 20krát. Často se zaměřoval na osobnosti a slohová období, která byla časově a místně domácí scéně vzdálená, jako by se záměrně a s určitou tvrdošíjností snažil o nezávislost na domácích paradigmatech.
Po celou dobu Horejcova dlouhého života (umřel až 97 letech) zůstává jeho dílo v Čechách vnímáno jako solitérní umělecký projev bez následovníků stranou hlavních vývojových souvislostí moderního českého sochařství. Stigma izolacionalismu prolomil až konstrukt mezinárodního fenoménu art deco, do jehož kontextu byla Horejcova tvorba v průběhu 80. a 90. let 20. století dodatečně vřazena. Hlavní zásluhu na tom má historička Jana Horneková z UMPRUM, která jej v roce 1998 ve výstavním katalogu České art deco 1918–1938 kodifikovala jako stěžejního reprezentanta českého art deca. K přehodnocení došlo se zpožděním několika desetiletí a v rámci art deca – stylu, který v době, kdy Horejc vytvářel díla, pro něž je dnes oceňován jako jeho vrcholný reprezentant, však pod tímto označením ještě nefiguroval. Přitom je třeba si uvědomit, že cesta ke „comebacku“ Horejcova sochařského díla vedla přes užité umění a přes širší nadnárodní kontext a teprve v důsledku konstituování art deca jako mezinárodního fenoménu.
Výstava v Domě U Kamenného zvonu představuje – na rozdíl od předcházejících monografických výstav pořádaných v 70. letech zaměřených buď na sochařské, nebo uměleckořemeslné práce – Horejcovu tvorbu poprvé v unikátním celku propojujícím obě sféry. Ve spojování nepostupuje přitom mechanicky. Ve starobylém Domě U Kamenného zvonu, rezonujícím s mnohdy programovou archaičností Horejcových děl, lze sice najít prostory věnované výhradně sochařské nebo designérské tvorbě, převládají však prostory „smíšené“. Koncepce výstavy, volně respektující chronologickou osu, vychází především z logiky jednotlivých tematických či jinak vázaných celků, např.
(1–V ateliéru u Suchardy
(2 - Orientální starověk
(3 –Pro Artěl
(4 Hostem Sursa
(5 – Obrazy v kovu
(7- Vlastní cestou
(9 - Chvála klasických forem
(10-Civilismus
(12-ET IN Arcadia EGO
(13- Památník víry, atd.
Ideu jednoty akcentuje invenční instalace architekta Josefa Pleskota, jež potlačuje obvyklé hierarchické mezioborové aspekty a umožňuje přímou konfrontaci sochařských a užitých děl.
V expozici jsou prezentovány Horejcovy rané sochařské práce (Orfeus z roku 1908, Tanečnice / Ženský akt, 1909), reflektující umělcův obdiv k osobnostem jako Gustav Klimt nebo Franz Metzner, souběžně s rozsáhlým souborem užitých prací pro pražské umělecké družstvo Artěl (Domácí oltářík, 1909; keramické sošky andílků putti; proslulé kubizující vázy č. 666/1 a č. 999/1, 1911 i pozoruhodný Pražský pohár z rytého skla,1922). Na ně navazují plastiky, v nichž se mísí archaizující vlivy (posílené díly francouzského sochaře Antoina Bourdella) s působením tvůrců skupiny Sursum sdružující umělce tzv. druhého symbolismu (Tanečnice, 1912).
Návrhářskou tvorbu 10. a 20. let na výstavě dokumentují práce z kovu (krbové mříže, šperky tepané z pakfongu…), scénické a kostýmní návrhy (pro tanečnici Anku Čekanovou, 1925) a nejrůznější interiérové doplňky.
První část výstavy uzavírají vrcholné plastiky z let 1915–1927 v konfrontaci s ukázkami užitých prací z téhož období (stolní hodiny s Pallas Athénou, 1922; Alegorie podzimu, 1926–1933).
V druhé části výstavy připomíná početný soubor Horejcova díla, která byla v roce 1925 součástí české reprezentace na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži; vedle drobnějších bronzových a keramických plastik zahrnuje 4 slavné ryté poháry: Bakchus; Kanaán, země blahobytu a plodů; Tanec a Tři bohyně, 1920–1923 realizované firmou J. & L. Lobmeyr’s Neffe Stefan Rath z Kamenického Šenova, které se řadí k nejvýznamnějším dílům českého sklářství první republiky a autor za ně získal v Paříži významné ocenění Grand Prix v kategorii skla.
Po pařížské výstavě Horejc omezil své práce pro sklo a zaměřuje se na monumentální i komorní plastiky, v nichž se linie art deco prolíná s přísnější klasicizující linií (reliéf Idyla ze vstupu do usedlosti Hřebenka, 1927) a do jisté míry také s jeho pracemi, jež lze vřadit do blízkosti civilistního proudu českého sochařství (reliéfy kovových mříží pro interiér budovy Tabákové režie, 1926–1928).
„Ano, dělal jsem věci přímo ´ze života´, vezměte si třeba výzdobu Tabákové režie. Ale přiznám se, že jsem v tom neviděl vyjádření své fantazie. Takové motivy mi neumožnily naplno vyslovit, co jsem cítil. Když jsem chtěl, dokázal jsem to. Nadělal jsem spousty lidí práce. Vždyť jsem vyšel a vycházel ze života a dělal realismus, ovšem zidealizovaný…“ J. H.
Pozdější sochařská tvorba se od konce 20. let až do 6. dekády 20. stol., kdy umělec své pracovní aktivity utlumuje, rozbíhá více směry. Je zastoupena početnou řadou figurálních plastik do interiéru a exteriéru (Primavera, 1928; Odpočívající, 1939–1940), modely k monumentálním sousoším (Pomník památce padlých ve Dvoře Králové 1922; Pomník padlým ve Varnsdorfu, 1948) a sérií minuciózních ženských portrétních hlav (Vinná réva, 1942–1946; Medusa, 1940).
Celoživotní umělecká produktivita Jaroslava Horejce našla bohaté uplatnění na mnoha architektonických zakázkách. Široké spektrum veřejných i soukromých úloh, kterých se zhostil ve spolupráci s architekty, sahalo od menších realizací, jako byly hrobky, přes pomníky komorního i monumentálního měřítka po sochařskou dekoraci staveb. V Domě U Kamenného zvonu ji připomínají práce pro katedrálu sv. Víta (proslulé alegorie ročních období z mříže Zlaté brány,1954–1957; tzv. Pycklerův epitaf, 1927–1929) a reliéfy se svícnem pro mauzoleum Jana Amose Komenského v Naardenu (1937).
Zajímavostí výstavy je krátká sekvence z filmu Martina Friče Císařův pekař a Pekařův císař (1951), vztahující se k málo známé skutečnosti, že Jaroslav Horejc byl autorem návrhu proslulé postavy Golema.“ (zdroj: Olga Malá)
Autorka výstavy: Olga Malá
Odborná spolupráce: Martina Lehmannová, Eva Neumannová, Vendula Hnídková
Výběr děl: Olga Malá, Martina Lehmannová, Eva Neumannová
Doprovodné texty do výstavy: Olga Malá, Martina Lehmannová, Eva Neumannová, Vendula Hnídková, Arno Pařík
Architektonické řešení: Josef Pleskot, Eva Vopátková
DOPROVODNÝ PROGRAM K VÝSTAVĚ:
Komentované prohlídky s autorkou výstavy:
Čt 13. 10., út 15. 11. út 6. 12. 2016 v 18.00 hodin
Sobotní výtvarné workshopy
so 29. 10. 2016 13.00–18.00 hodin Napsáno ve tváři, Dům U Kamenného zvonu
so 26. 11. 2016 13.00–18.00 hodin Smysl a kouzlo dekoru, Dům U Kamenného zvonu
Výtvarný ateliér pro dospělé a seniory
ne 2. 10. 2016 15.00–18.00 hodin Reliéf a antická mytologie, Edukační centrum v Colloredo-Mansfeldském paláci
ne 23. 10.2016 15.00–18.00 hodin Dekor a výzdoba v plastickém pojetí, Edukační centrum v Colloredo-Mansfeldském paláci
Kontakty: Lucie Haškovcová, lucie.haskovcova@ghmp.cz
Mob.: 606 612 987, 608 216 418
2. – 8. 1. 2017: Součástí doprovodných akcí bude i týden věnovaný edukačním aktivitám zaměřených na hapt
ické vnímání umění. Proběhne ve dnech 2.– 8. 1. 2017 v Domě U Kamenného zvonu (v gotickém sále, sklepích, kapli a částečně i přímo ve výstavních sálech). Dané téma bylo zvoleno v souvislosti se sochařským zaměřením výstavy. Vybraná díla Jaroslava Horejce tak budou zpřístupněna nevidomým návštěvníkům alternativní formou (prostřednictvím taktilního vnímání jejich 3D kopií). Program bude upřesněn na webových stánkách GHMP.
110 00 Praha 1
Staroměstské nám. 13
Máme otevřeno: út–ne: 10.00 – 20.00 hodin
Vstupné: 120 Kč plné (dospělí) / 60 Kč snížené (studenti) / 30 Kč (senioři)
Hodnocení: 100 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková