Úvod > Jana Troupová tentokrát Mezi dvěma kontinenty aneb malá dáma s velmi dobrodužnou povahou (a odvahou) na další pouti světem

Jana Troupová tentokrát Mezi dvěma kontinenty aneb malá dáma s velmi dobrodužnou povahou (a odvahou) na další pouti světem

06.06.2024 16:14

Mezi dvěma kontinenty

Jana Troupová

Kdo už četl první z knih Jany Troupové, nazvané „ Ajťákem v pralese i ženou indiána“, toho nová kniha této dobrodružky nepřekvapí, ale naláká.

A nezklame.

Kdo takovou zkušenost zatím neměl, ten nebude věřit vlastním očím, když bude číst o její další pouti střední Amerikou, vedoucí od Mexika po Panamu…

Jana Troupová je však nejen vnímavá cestovatelka, ale především je vystudovaná geografka, pohotová fotografka a - světe div se - při tom všem i matka.

Ale pozor, na svých cestách se zdaleka nespokojí s pouhým

výčtem míst a popisem cest, souhrnem pamětihodností a místních reálií.

Ne, Jana Troupová je především všímavá, citlivá, zvídavá a trochu (mile) zvědavá.

Nebojí se ptát a snaží se chápat všední život těch, s nimiž se setká,

nakouknout jim do jejich každodenního života a

respektovat všechny jejich odlišnosti i lidské vlastnosti.

Štíhlá autorka píše tlusté knihy

Kniha Jany Troupové na první pohled působí dojmem normálního cestopisu. Na druhý, po otevření prvních stránek, zjistíte, že kniha má drobnější písmo, nevelké fotografie a přesto všechno má 276 stran. Nemilovníky tlustospisů by to mohlo vyděsit. Pádící doba nás tlačí ke kvaltu. Zhltnout knížku za dva tři večery a hurá na další. U díla Jany Troupové na to můžeme zapomenout. Jednak knihu prostě za dva tři večery nepřečteme ani náhodou a druhak nás to povídání vtáhne a nechce pustit. Jana Troupová nemá – jak by naznačovalo to penzum textu – epickou šíři, ale schopnost dívat se a vidět. Nacházet a objevovat. Naslouchat a slyšet. Kniha je nabitá informacemi, které v bedekrech nevyčteme. Kniha je prožitek autorky schopné se vmísit do koloritu té které země, nechat se inspirovat tím, co se dozví, zajímá se o vše, s čím se setká, rozhlíží se po všem, co je k vidění a hlavně komunikuje. Celá její nekonečná cesta je sled příběhů těch s nimiž se setkala, jimž se dokázala přiblížit tak, že jsou otevřeni a sdílní. Umí se ptát a nadchne ty, s nimiž se setká, tím svým zájmem o ně. Vzniká tak zcela ojedinělá mozaika detailů, postřehů, osudů, jevů a názorů, které ve svém celku vytváří obraz zcela unikátní, nekonvenční, neformální, lidský a pravdivý o zemích jimiž putuje.

Nelze ale o knize mluvit, je třeba si ji přečíst. A to i po dobu delší než ony zmíněné dva tři večery. Ale nebude to ztracený čas, nebude to nuda, bude to pro čtenáře každodenní lákadlo. Lákadlo, aby se - spolu s Janou Troupovou - vydal tam, kam se běžný člověk nepodívá, do zemí a míst, o nichž ví pramálo a o nichž se v knize dozvídá přemnoho. Především proto, že Jana Troupová je skvělá vypravěčka a fakta, jimž se také nevyhýbá, zaobalí spoustou drobniček. Tu ku zasmání, tu k údivu, tu k soucítění. Ale soucítění, jak se záhy ukáže, není vlastně ani tak moc třeba, neboť na vše tam nahlížíme našima každodenníma očima a tamní každodennost to zkrátka vidí jinak a je jim to tam tak přirozené.

Malý vhled do velké sbírky informací a postřehů

V knize nechybí nitky lidských příběhů, tak jak je autorka zaznamenala třeba při přejezdu z A do B autobusem, lodí či kdesi u stánku, během popíjení kávy nebo místního - rumu.

Kniha živým vypravěčským stylem vtáhne do sedmi zemí - Guatemaly, Belize, Hondurasu, Salvadoru, Nikaragui, Kostariky a Panamy a jen tak mimochodem na rozjezd i jihovýchodní části Mexika.

V knize neschází ani nejrůznější cestovatelské tipy a doporučení, co se dá a může kde vidět a zažít, ani doporučení ohledně bezpečnosti. K tomu ale především přemnoho zajímavostí z místních zvyků a kuchyně a nechybějí ani nějaké ty kuriozity. Vše je podáváno s nadhledem a humorem, přesto však s respektem k místní kultuře a lidem.

Za cíl si tahle kniha klade příjemně pobavit a nenásilně poučit čtenáře bez rozdílu věku i pohlaví. A určitě i navnadit - na případnou vlastní cestu - Mezi dvěma kontinenty.

A takhle nějak se v té knížce píše…

… „Běžte se také pomodlit“, ozve se mi najednou za zády. „Maximón je tu pro všechny. Ten už udělal zázraků! Hladovým dává jídlo, nemocné uzdraví nebo mému strýčkovi pomohl rozjet velmi dobrý business. A taky bratr se udobřil se svou ženou“, vychvaluje ho jeden z cofradias. „Nebo nechcete udělat proceso de limpiar?“

Neváhám ani okamžik.

Očišťující proces začíná tak, že jednomu z cofradias odevzdávám nakoupené propriety. Ten si nejprve pořádně lokne z pálenky, zbytkem poleje bylinky a řádně mě s nimi ošlehává od hlavy až k patě. Otočit, ruce vzhůru, ruce napřáhnout, ještě pořádně do vlasů a přes zadek. Zdá se mi to, nebo tuto část těla očišťuje důkladněji…?

Pak puget láme, musím k němu dvakrát přičichnout a celé šlehání se opakuje. Poté si bere do ruky doutník, opět k němu musím přivonět, pak mi s ním krouží nad hlavou, kolem rukou a nohou. Na závěr mi doutníkem několikrát o hlavu a podává mi ho do rukou.

„A teď si ho jdi zapálit,“ ukončuje proceso de limpiar.

Přímo v kostele tak pokuřuju tlustý doutník. Opravdu silný spirituální zážitek. Pálenka ze mě byla cítit ještě druhý den…

Str. 65 – 66, Guatemala. (Maximón je sice tamní démon, ale je i to i tamní svatý)

… Dům hudby nabízí chronologicky seřazené hudební nástroje té které doby, od předkolumbovských, přes celé šestnácté století se silným španělským vlivem africkými prvky z otrokářské éry až po současnost.

Parůžkem si zkoušíme bubnovat na želví krunýř. Ještě lepší zvuky vydávají keramické nádoby potažené kůží. Přítel do rytmu chřestí zuby v lebce zvířete kdysi podobného koni. Pak mu to ale přijde monotónní, a tak zkouší rozeznít obrovskou mušli. Už má mozek celý odkrvený, mušle upatlaná, ale žádný zvuk zatím nevyloudil.

Najednou přichází mladičká indiánka, bere mu lasturu z ruky a já si říkám, že bude problém.

Doteď jsme tu byli sami, tak jsme si z původních mayských i afrických nástrojů udělali tak trošku vlastní koncert.

Indiánka nám ale nepřišla vyčinit.

Přiloží mušli k něžným rtíkům a už se všemi místnostmi nese dlouhý. Zvučný tón.

Vrací nástroj Martinovi s výrazem ve tváři „tak si to tu, gringo, zkoušej, stejně to nedáš“ a bez jediného slova odchází.

Můj gringo se ještě chvíli snaží loudit zvuky, pak bezradně odkládá lasturu…

Str. 88, Guatemala

… Z okénka staršího, leč relativně pohodlného autobusu se loučíme se San Pedrem de Sula. Těšilo nás nadvakrát, ale přece jen mezi nejoblíbenější destinace si toto město nezapíši. Leda tak n seznam mého životního kréda: „zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je intenzivní“…

Str. 138, Honduras

… U silnice opět postávají děti. Tentokrát však koukám nevěřícně na obsah jejich rukou.

„To jsou opravdu na prodej?“ ptám se našeho spolucestujícího.

„No, na jídlo přece,“ vysvětluje mi muž z Nikaragui, který se vracel ze Salvadoru, z návštěvy svého bratra.

„A to vy jako tady normálně jíte leguány?“ stále zírám na živé tvory, které malí kluci drží po dvou, třech kusech za ocas hlavami dolů a strkají je do okýnek aut, aby co nejlépe ukázali kvalitu svého zboží.

„Proč bychom je nejedli, třeba s rýží jsou dobrý. Vy je v Evropě nejíte?“ diví se spolucestující…

Str. 171, Nikaragua

… Čtvercové stromy jsou raritu této oblasti.

Jen nevím, zda mají letokruhy či letočtverce…

Str. 237, Kostarika

Pár řádek na ukázku. A takových je všech 276 stran knihy Jan Troupové -

Mezi dvěma kontinenty.

O autorce

· Jana Troupová, průvodkyně a spolupracovnice CK

· Povolání: spolupracovnice CK, průvodkyně, cestovatelka, skvělá maminka

· Zájmy: cestování, příroda (od velehor po moře), fotografování, vysokohorská turistika, běžky, jóga

· Znalost cizích jazyků: angličtina, španělština, němčina, základy portugalštiny

· Nejoblíbenější destinace: Bolívie, Peru, Ekvádor, Galapágy, Madeira, Nepál, Island, Rakousko, jižní Čechy

· Vystudovaná geografka.

· Absolventka půlročních pracovně-cestovatelských pobytů v Latinské Americe: ve zdravotnickém středisku v pralese v Ekvádoru a na projektu monitoringu malárie v Bolívii.

· Později, během řady dalších cest, poznala většinu zemí Jižní Ameriky.

· Napsala (zatím!) dvě knihy ze zemí Latinské Ameriky

· Přednáší o svých cestách po Jižní Americe.

· Na cestách ji nejvíce zajímá každodenní život místních obyvatel, poznávání jejich zvyků, problémů i radostí, vzdělávání dětí a ekologie.

· Lákají ji také přírodní krásy, rozlehlé hory, opuštěná místa, prales i podmořský svět.

· Velmi ráda cestuje, a to i se svými dětmi.

· Věří, že cestování je (nejen) pro ně, jedna z nejlepších škol života.

· Cestovatelská kréda Jany Troupové zní:

“Cesta vede k poznání nejen vzdálených a blízkých míst, ale i sebe sama”

“Počasí není nikdy špatné, to jen člověk je nevhodně oblečen.”

· Aktuálně míří s menší skupinkou do Kolumbie, kde bude od 25. 7. - 11. 8. 2024

· Více než dvanáct let píše články, pořádá cestovatelské besedy a workshopy

· Nejraději vyjíždí do Latinské Ameriky, ale ráda má i jihovýchodní Asii a severní Evropu.

· Mezi její nejoblíbenější destinace patří jakékoli zákoutí vysoko v horách, bezprostřední lidé a živé tradice, zejména pak v kombinaci s Bolívií, Ekvádorem, Peru, Kolumbií, Salvadorem, Guatemalou, Barmou, Nepálem, Islandem...

· Cestuje sama, ve dvojici, s dětmi (v současnosti 8 a 2 roky) i ve skupině, jako průvodce.

Text: Richard Koníček

Ilustrační foto: z knihy Jany Troupové, Mezi dvěma kontinenty