Jan Parkman/Depresivní romantika aneb stará alej s novou mízou
Galerijní laboratoř/kaple sv. Jana Křtitele – Praha - Slivenec
10. 7. – 30. 7. 2016
Někteří čtenářů našeho www.www-kulturaok-eu.cz možná i v přívalu četných předletních výstav na našich 
stránkách zaznamenali zprávu o zajímavém počinu v Holyni, půvabném to místě na okraji Prahy. Věříme, že alespoň některé naše pozvánka zlákala k víkendovému výletu či procházce a návštěvě tamní dokonale rekonstruované kaple sv. Jana Křtitele a ke zhlédnutí nevelké, ale zajímavé výstavy, která se tam konala. Podrobnosti najdete v našem článku (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tomas-bachura-genesis-aneb-nahlednuti-do-galerijni-laboratore-v-holynske-kapli/).
Tam jste se také mohli dočíst, že se jedná sice o novinkovou akci v Holyňské kapli, ale ne ojedinělou a nahodilou, že jde jednu výstavu z cyklu, jež bude oživovat celé kalendářní léto až do září Holyni a její kapli. Patronem, hlavním kurátorem a pozorným hostitelem
cyklu výstav je Matouš Karel Zavadil (rosinante@seznam.cz)/na foto vpravo/ a cyklus je realizován v rámci známého projektu Galerijní laboratoř. A protože jsou to výstavy nejen milé, v kapli a jejím upraveném okolí je příjemně, Holyně je vlídná městská část, upomínající dosud poklid vesničky a hlavně proto, že novým vystavujícím je Jan Parkman, náš dávný kolega, nemohli jsme pozvání na vernisáž odmítnout.
Není mnoho fotografů s vlídným pohledem na svět
Jan Parkman prožil a fotografoval mnoho a mnohé. Ale zatímco trend moderní fotografie jako kdyby se upjal k dramatu, fotografie Jana Parkmana jsou vlídné, zadumané, inspirující a vždy lidsky chápající. Na své minivýstavě autor prezentuje přírodu. Název by tedy mohl být až zavádějící – depresivní…Trochu až tristní představy… Ale ta romantika to jistí. Jan Parkman není z těch. Není depresivní. On ani jeho fotografie.
Jan Parkman sice na svých 18 velkoplošných černobílých fotografiích ukazuje přírodu z její – řekněme – pomíjející stránky. Ano. Někdy máte dojem, že fotografoval v pralese. Chvílemi vám ty letité a spletité věnce kořenů připomínají až zhmotnění lidského stáří.
A to – dost logicky - není samo o sobě zas až tak moc veselé. A je dokonce možná ve své faktografii opravdu i poněkud depresivní, když už tak moc perspektiv neskýtá. Ale – a v tom to je - v podání Jana Parkmana to lze vidět i jinak. Jan Parkman nám fotografiemi dokazuje, že i tahle kapitola života nemusí být zoufalá, smutná či beznadějná. Ne. V jeho pojetí může být i svým způsobem krásná a jak název výstavy praví a fotky dokládají - i romantická. Ano jistě, fotografie zobrazují ´jen´ přírodu, dokonce její výseky, ale ty jsou i jasnou paralelou k nám lidem a našemu stáří. A navádějí nás, abychom, když už o tom - chtě nechtě - musíme dost akutně uvažovat, abychom to brali jen jako přirozený kalendářní fakt, že když ale budeme chtít, tak může být i krásný, tajemný, objevný a ano, romantický. Ale musíme se umět zastavit a zahledět…
Jan Parkman – pan fotograf (na foto vlevo)
Abychom ale nesklouzli k subjektivitě (naposledy jsme J. P. zmiňovali v našem článku https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/cesta-k-radosti-aneb-kdyz-i-handicapovani-chteji-zacit-profesne-prekonavat-strasti-i-radosti-pocitacove-grafiky/.), protože tohoto vynikajícího a skromného fotografa známe osobně už od roku 1994, tedy 22 let, dáme raději slovo objektivnějšímu textu kurátora výstavy, M. K. Zavadila. Vystihl o Janu Parkmanovi to nejpodstatnější:
„J. P. (* 1942) vystudoval Pedagogickou fakultu a postgraduálně FAMU. Byl členem Asociace profesionálních fotografů ČR a Syndikátu novinářů. Věnuje se hlavně dokumentární a reportážní fotografii.
Pro jeho autorský postoj je charakteristická schopnost pozorovat, vidět a nebýt viděn. Jeho fotografie zachycují svět kolem nás s citem pro zdánlivě banální situace, kdy si autor vychutnává často absurdní až surrealistické momenty života.
Jana Parkmana proslavila také řada portrétů. V 60. letech fotografoval třeba slavného básníka Bulata Okudžavu.
Fotografie Jana Parkmana lze proto nalézt v řadě soukromých či veřejných sbírek, za mnohé lze zmínit Nadaci Literárního fondu. Mnoho let také spolupracuje s řadou časopisů jako fotoreportér.
Vedle fotografování se ale věnuje také pedagogické činnosti .Dlouhá léta působil jako kmenový pedagog Soukromé školy umění a managementu v Praze.
Hlavním tématem aktuálního cyklu fotografií nazvaným Depresivní romantika, představeném v galerijní kapli, je krajina. Jan Parkman zde dokumentuje struktury a děje pozvolného rozkladu. Neúprosné přírodní procesy růstu, stagnace a zmaru jsou zachycené v rozličné denní době v melancholickém osvětlení. V kontextu české historické zkušenosti lze říci, že jde o zážitek takřka ´barokní´. Pro vystavený cyklus je určující pomalé meditativní tempo a schopnost zachytit děje skryté pod povrchem reality.“
Doprovodný program trochu jinak, a o to víc k věci
Bývá zvykem na vernisážích bezpočtu výstav přizvat nějakého kumštýře či – nejlépe hereckou, pěveckou a podobnou známou tvář, která výstavu obohatí nějakou kulturní vsuvkou. Někdy obohatí, jindy ani ne. Galerijní laboratoř v dramaturgii kurátora Matouše Karla Zavadila jde odvážně dál. Výstavy neobohacuje jen tak někdo, jen tak něčím, ale troufne si i na zajímavější a nosnější téma - přednášku. Zve za tím účelem zajímavé osobnosti.
Tou aktuálně přítomnou osobností byl PhDr. Josef Straka (na foto vlevo), moderátor a organizátor literárních večerů, básník ve společnosti Svobodné povolání, veřejnosti známý například z Městské knihovny či Domu čtení, absolvent UK, obor Psychologie, později ekonomická psychologie na Filozofické fakultě (https://www.facebook.com/josef.straka.52).
Ve své přenášce (fragmentu) se nesnažil o pouhou zábavu, a přece nás přítomné bezvýhradně zaujal. Zaujal nás řečí pronesenou neformálně na prahu kaple, mezi keři, uprostřed holyňské návsi zalité žhnoucím sluncem večera dne 10. 7. 2016. PhDr. Josef Straka nás tak skoro až přenesl o tisíce let zpět, do časů klasického Řecka, kdy tehdejší filozofové, stejně neformálně, ve stínu pinií, přednášeli své dodnes platné sentence ke svým posluchačům. A téma řeči současného filozofa?
Vědomé prožívání pomalosti - ve společnosti orientované na výkon a proklamovanou úspěšnost
Zní to složitě? Ale není. Týká se to každého normálního z nás. Stačí věnovat pozornost následujícím řádkům. PhDr. Josef Straka se nás totiž snažil upozornit na fenomén prožívání a vnímání pomalosti v dnešní pádící době a aspekty ´pomalého´ způsobu života:
„Pomalost není přímou opozicí rychlosti, ale touha vnímat, reflektovat a zažívat svět se všemi detaily, nuancemi, odstíny. Nabízí se paralela s chůzí. Chceme-li se něčemu skutečně věnovat, ať už pracovnímu či ´duchovnímu´, nevystačíme s prostým co nejrychleji, v nejkratším čase, ale naopak všemu musíme poskytnout časový prostor. Jako při chůzi, kde nejde nic uspěchat.
Jdeme-li, nemůžeme jít moc rychleji, ale o to víc vnímáme, vědomě prožíváme a pozorujeme. A jen díky ´pomalosti´ lze postřehnout cestu, kudy jít dál, a třeba jinak. Pomalost nikterak neznamená dělat vše pomalu, rozvláčně, až líně, ale jen si více všímá toho, co je kolem nás a v nás. Ve společnosti orientované na výkon totiž často zapomínáme na smysl věcí, a také na to, proč jsme a jací jsme .Chceme někdy jen prostě a za každou cenu uspět. A přitom největším ´úspěchem´ našeho života je žít v souladu se sebou samými a s druhými. Máme-li čas, napadne nás někdy i to, co bychom v rychlosti přehlédli nebo vůbec nezaznamenali. A tím můžeme mnohdy nabídnout nový, neotřelý, netradiční pohled na skutečnost.“
Zpomalme alespoň na chvíli náš pozemský běh
Jan Parkman se i v dnešní době zpomalit dokáže. Ba co víc, umí zastavit, podívat se, či přímo dívat…na to, co nám - pádícím v pádící době - unikne a uniká. Nám ke škodě. A tak, pokud vyrazíte na víkendový výlet či procházku do Holyně a shlédnete výstavu fotografií Jana Pakrmana v holyňské kapli a půjdete pak dál, tak se možná, pod dojmem fotografií, alespoň na chvíli, alespoň na tom výletě, zastavit a zadívat dokážete. Na věci, jež jinak míjíte bez povšimnutí. A stane-li se to, byl účel výstavy a celého projektu Galerijní laboratoře naplněn.
150 00 Praha 5 - Holyně
Nám. Pod Lípou
Máme otevřeno: soboty, neděle a ve svátky od 15.00 – 17.00 hodin
Spojení: konečná stanice autobusu 248, tram č. 12 a č. 20 konečná stanice Sídliště Barrrandov a pěšky 5 minut
Připomínáme:
Po Janu Parkmanovi (do 30. 7. 2016), bude následovat výstava Markéty Vlčkové -´Obrazy na žaluziích´ (1. 8. – 20. 8. 2016), poté bude následovat společná výstava Pražské fotografické školy, která představí práce studentů z Prague Photo 2016 (22. 8. – 3. 9. 2016) a závěr bude patřit Anně Paškové a její výstavě Aglomerace (3. 9. – 12. 9. 2016), jejímž kurátorem bude Michal Jalůvka.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková