Úvod > Jan Heres - Po Proudu aneb proplujeme těmi bizarními zátočinami, aniž bychom si povšimli, že nevázanost hostí závažnost?

Jan Heres - Po Proudu aneb proplujeme těmi bizarními zátočinami, aniž bychom si povšimli, že nevázanost hostí závažnost?

20.03.2025 17:49

Jan Heres

Po Proudu

Od 1. 2. do 27. 4. 2025

Galerie Ludvíka Kuby

Poděbrady

„Malíř Jan Heres patří mezi výrazné talenty na tuzemské výtvarné umělecké scéně,

a to zejména díky svému originálnímu rukopisu a uměleckému přístupu.

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde navštěvoval

Ateliér malířství III pod vedením Michaela Rittsteina

Ateliér malířství I, který vedl Jiří Sopko.

Výstava Po proudu, představuje výběr ze současné

malířské a sochařské tvorby Jana Herese

doplněný o ukázky jeho starších děl.“

Ředitel Galerie Ludvíka Kuby Poděbrady, Vojtěch Odcházel

Byli jsme při tom…

Galerijní svět a svébytný „národ“ výtvarnic a výtvarníků jsou u nás (chvála Bohu, osudu a stále ještě kulturnosti naší společnosti) zdánlivě bezpočetní. Dvanáct let už se www.www-kulturaok-eu.cz snaží mapovat tento tolik potřebný a spásný ostrov umění v moři všeobecného marasmu a stále se nedá prohlásit, že máme vše probádáno a tak zvaně pod kontrolou. Stále nové umělkyně a noví umělci vstupují na ten náš společný ostrov, aby ho udržovali a naplňovali. Mnozí se zdánlivě zjevují a pak neméně zdánlivě mizí, jiné a jiní září všem na očích možná až příliš, další jsou už zase dávno stálicemi, dalo by se říci starousedlíci, toho ostrova výtvarna. A totéž platí i o osudech stánků umění, jež plní úkol sdělovacího prostředku zatím stále ještě po většině oproštěného o sítě sítí od virtuality, takže napřímo a pěkně z pláten a podstavců rovnou do očí a duší. A jak se tak ta jména autorek a autorů ve sledováčku kulturního webu objevují a ztrácejí, aby se zase objevili jindy a jinde, lze v jeho zpětném zrcátku sledovat mimo jiné i genezi autorek a autorů. Je to sice trochu i o náhodě, neboť web nemůže být vždy a všude, ale občas se zadaří.

Autor obrazů a také i soch, Jan Heres, jehož výstavu nazvanou Po proudu jsme rádi v nám blízké poděbradské Galerii Ludvíka Kuby (GALK) navštívili, je toho důkazem.

Poprvé jsme se s jeho tvorbou setkali už v roce vzniku našeho webu, v roce 2013, kdy se jeho jméno a jeho velice výrazné a nepřehlédnutelné práce objevili v galerii Artatak, mezi dalšími vystavujícími, nadějnými studenty ateliéru Malba III. vedeného profesorem Michaelem Rittsteinem nazvané Zimní kompost.

Pak plynul čas a znovu se náš web, v roce 2017, setkal s pracemi Jana Herese – teď už ovšem diplomanta, na výstavě ve Veletržním paláci, nazvané New Wave. Diplomanti AVU 2017. A pak jsme se s jeho díly už setkávali na různých kolektivních výstavách, naposledy v Galerii VIA ART letos v lednu, na kolektivní výstavě nazvané Místa, kde se sešli a vystavovali své práce dnes již bývalí studenti pana profesora Rittsteina, kde demonstrovali své cesty které od dob studií již ušli a „místa“, kam až ve své tvorbě dospěli.

Kruh se uzavřel? Do jisté míry ano, ale jen jeho první etapa.

Kam povede a kam už dospěla další tvůrčí cesta Jana Herese, převádí jeho autorská výstava v poděbradské Galerii Ludvíka Kuby, na níž nás pozval její fundovaný guru a po právu i ředitel a šéfkurátor, Vojtěch Odcházel.

Vojtěch odcházel o tvorbě Jana Herese

„Pro Heresovu tvorbu je signifikantním námětem lidská postava, kterou ve svém díle různě deformuje a pojímá popartově až expresionisticky. Mimo práce se štětcem kombinuje na plátně i airbrush a spray. Jeho díla se tak zcela jistě vymykají klasickému pojetí lidské figury. Malíř se vyhýbá realistickým detailům lidského těla, používá základní zástupné znaky a zvýrazňuje dané tělesné partie. Autor pracuje s pestrou škálou barev, které se nebojí různě kombinovat. K této až barevné extázi jej přivedl právě jeho roční pobyt v Indonésii, a také roční pobyt ve Valencii, od této doby se malíř přiklonil k mnohem výraznějším barvám, než tomu bylo v jeho dosavadní tvorbě. Pro Jana Herese je tato barevnost mimo jiné nositelkou emocí a je také úzce spjata s prožíváním témat, která ve svých dílech ztvárňuje“.

A co na to divák?

No, poučený divák, je především zaplaven. Mile zaplaven. Přívalem barev, motivů, které se v obrazech zjevují na první pohled, aby se - na druhý pohled - zdánlivě sami měnily v jiná sdělení a vyzývaly nás v tom pohledu ještě setrvat v očekávání jaké že ještě další motivy se před námi vynoří. A ony se vynoří. Jen to chce čas, trpělivost a ono předobrazové setrvání. Najednou se ze zdánlivě bezbřehého opojení barvami a detaily vynoří cosi až zneklidňujícího, něco za obrazem, něco sdíleného nejen, že nonverbálně, ale přímo pocitově, rovnou až někam do našeho duševního nitra. Ačkoli to nedokážeme ani pojmenovat, je to jakýsi vyšší – jak se dnes módně říká – lewel – obrazového sdělení. Racionálně nesdělitelné, ale ireálně implantované jako infuze něčeho vyššího, něčeho pozitivního. A to je dobře. Odcházíme pak totiž z výstavy něčím naplněni. Něčím víc, než jen vizuálním zážitkem.

O přínosu stáží (nejen pro umělce)

Již citovaný Vojtěch Odcházel, to, co se předchozí odstavec snažil laicky, očima onoho poučeného diváka, tlumočit, vysvětluje zcela jasně a odborně:

„Jan Heres nabyl studijní zkušenosti také v zahraničí. V letech 2014 až 2015 navštěvoval Ateliér malířství na Indonéském institutu umění v Yogyakartě. V roce 2022 zase pobýval na zahraniční rezidenci v Miami, THINK+feel contemporary Art Gallery, USA. A nedávno, v roce 2024 absolvoval rezidenční pobyt v Artist Treasure Hill Village v Taipei na Tchaj-wanu.

A jeho aktuální série obrazů je právě inspirována tou zatím poslední stáží na Tchaj-wanu, kterou absolvoval na jaře loňského roku. Jedná se proto na výstavě Po proudu o převážně mytologické motivy, jako například bohyně Mazu, která bojuje s drakem, nebo posvátné zvíře Kirin, ochránci Buddhy Nio, nebo posmrtný svět. V sérii je také zřejmý Janův obdiv k Hieronymu Boschovi a asijské mytologii.“

Takže…

Pokus o shrnutí tím oním výše již zmiňovaným poučeným divákem…

Takový pokus by měl asi určitě obsahovat především konstatování, že se Janu Heresovi daří v obrazech vizualizovat mezilidskou a ne vždy moc „lidskou“ a přehlednou souvztažnost. Že autor bezpečně zvládá tvorbu transparentního díla hýřící barevností, které však, ale nemá jen povrchně oslnit, nýbrž má cíleně upoutat. Autor disponuje - a více méně si ho i zachovává - vlastní rukopis. Účelně – nikoli účelově – volí kompozice obrazů tak, aby z nich čišela vnitřní nespoutanost a zcela osobní a osobité vyjádření. Rád také oživuje plátna nečekanými detaily a posouvá tak viděné do jiných souvislostí. A nakonec snad ještě, že nemaluje pro malování, ale snaží se přinášet nám víc, než „jen“ zajímavý obraz.

Text: Richard Koníček

Foto: Marie Kubíčková, DiS. a foto autora: GALK