Jan Boháč: Nákaza/ Infection aneb když si přejeme (nemožné?), aby se strach z neznáma zase pod zem vrátil…
Atrium - Praha/ Žižkov
14. 4. – 11. 5. 2017
Na slavnostní vernisáži v jedné nejkrásnějších žižkovských výstavních síní, sochařské instalace Jana Boháče, byl usměvavý autor osobně přítomen.
Jan Boháč (za pomoci Atria) ze sádry během sedmi dnů připravil instalaci tří děl, která reaguje na vrstvy dějin uložené pod prostorem galerie. Ta totiž stojí na místě morového hřbitova z počátku 18. století.
„Základem je pořádně se obrnit proti cizímu, proti možným nemocem, proti historii. Ví se, že Yersinia pestis, morové bakterie, přežívají ve spodních vrstvách stovky let.
Máme očkování?
Neviditelný a potenciálně smrtící nepřítel v nepředstavitelně krásné scenérii je dostupným nebezpečím, které je užitečné; dokáže nás probrat ze všedního dne a probudit zasuté emoce.
A nemusí v tom být nic dekadentního, nanejvýš trochu baroka. Vize nekonečného růstu funguje jako obrana proti strachu z neznáma, z nákazy, ze smrti. Ale historie se neptá.
Jan Boháč vystaví v žižkovském Atriu instalaci reagující na vrstvy dějin uložené pod prostorem galerie, stojící na místě morového hřbitova z počátku 18. století.“ (text: Anežka Bartlová)
Kurátorka Anežka Bartlová na vernisáži navíc ještě řekla: 
- Tvary symbolizují jakýsi nekonkrétní urbanistický celek – forma městského plánu - v sobě snoubí krásu a strach z neznáma.
- Použitá technika umožňuje vytvářet krásu, ale i strach.
- Autor záměrně balancuje právě na hraně mezi krásou a strachem.
- Dílo vzniklo přímo pro Atrium, dokonce přímo na místě samém. A je to dílo dočasné, pomíjivé.
- Odkazuje se na dávnou všezničující nákazu, mor, a morový hřbitov, který se nacházel kdysi téměř na stejném místě.
- Výstavní síň je součástí kaple, kolem níž býval hřbitov z let 1711-1715, kdy řádila poslední z velkých morových epidemií, jíž podlehlo v českých zemích asi 200 tisíc lidí.
Následně byla zavedena kanalizace a mory ustaly. Mor se totiž šířil především ve městech, jako důsledek nízké úrovně hygieny zároveň vysoké koncentrace lidí, mezi nimiž se snadno šířily nakažené blechy. Bakterii Yersinia pestis svědčí nejlépe teplé vlhké prostředí. Morové bakterie umí navíc přežít zahrabané v půdě stovky let a i dnes tedy archeologové musí mít očkování.
Preventivní vakcína vyvolá v těle situaci, jakoby organismus byl napaden, díky čemuž se vytvoří protilátky. Opačnou reakcí bývala izolace dosud nenakaženého města vůči nově příchozím.
Ještě před rokem se Evropa bála stejně jako před 300 lety. Kromě vlastních politických problémů a vlny zbídačených uprchlíků na hranicích tu najednou byla i hrozba rozšíření eboly. Tato epidemie se stala podle Světové zdravotnické organizace ´nejhorší v moderních dějinách´, během dvou let zemřelo 11 tisíc lidí. Reakcí evropských států bylo omezení kontaktu letecké dopravy z a do zemí postižených nákazou.
- Použitým materiálem je vykrystalizovaná sádra. Sádra se sype přes sítka a upevňuje se vodou. Sádra pak vykrystalizovává zcela spontánně bez vlivu umělce, ale krystalizace se stává významným výtvarným prvkem celého díla.
- Autor vypěstoval´ městskou scenérii, snad až příliš krásnou. Vidíme náznak vystavených struktur, poznamenaných nákazou neznámým onemocněním, jehož symptomem je neustálý růst.
- Dnes nás ohrožuje stejně tak omezení růstu, rychlosti a vývoje, jako naopak nekontrolované bujení, ať už v přeneseném slova smyslu v kontextu společenských fenoménů nebo fyzicky v podobě šíření rakoviny či virových nemocí. Představa nekonečna je pro nás stejně důležitá jako pro uvažování doby baroka: stejně přitažlivá a zároveň smrtící. Jen touha po trvání nenahrazena představou nekonečně udržitelného růstu – obranou je však stále omezení pohybu a uzavření hranic. Konfrontace s nákazou v ambivalentní situaci mezi fascinací krásou a strachem ze smrti může sloužit jako svého druhu očkování: v galerii se můžeme se strachem vyrovnávat pomalu, po svém, zvykat si a budovat imunitu.
Zdánlivě křehké homole evokují vnitřní bujení: krása výsledku je neoddělitelně spojena se strachem z nákazy.
- Cílem díla je zhmotnit historii místa, a přání, aby se strach z neznáma, jímž může být mor, ale i vše, co na nás útočí, zase vrátil pod zem. (zapsal Richard Koníček)
Starý židovský hřbitov na Žižkově
- byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pro pražskou židovskou obec
- pohřbívat se zde opět začalo v 18. století, v době další velké morové epidemie
- v současném stavu je zbytek hřbitova významnou umělecko-historickou památkou (tzv. první izraelský hřbitov na Olšanech)
Jan Boháč (*1978)
- studoval na VŠUP v Praze nejdříve v ateliéru Krištofa Kintery
- studoval v ateliéru Dominika Langa a Edith Jeřábkové
- uskutečnil samostatné a skupinové výstavy doma i v zahraničí
130 00 Praha 3
Čajkovského 12/12a
Máme otevřeno: po - pá: 13.00 – 18.00 hodin a o přestávkách koncertů zdarma
Vstup: 30 Kč
26. 4. 2017 – 18.00 hodin: komentovaná prohlídka /techniku vzniku skulptury předvede autor osobně
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva), Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Příspěvková organizace Za Trojku: www.zatrojku.cz
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jan-bohac%3a-damske-a-panske-oddeleni-aneb-%c2%b4zakladem-cloveka-jsou-jeho-boty%c2%b4-%21/
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/anna-rocnova-a-jan-bohac-herbar-aneb-kdyz-do-nej-vejit-muzeme/
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ve-snu-to-ale-vypadalo-jinak-aneb-avu-se-vratilo-do-klementina/