Jak to začalo a jak to skončilo? Byl se mnou pořád?
Jak to začalo a jak to skončilo? Byl se mnou pořád?
Jak to vlastně začalo? No, bylo tenkrát takové příjemné léto, červenec. Vedro k zalknutí a já se ho snažila přečkat na koupališti. Právě jsem vystupovala po schůdcích z vody, ve svých krásných bílých plavkách, nádherně opálená po celém těle a jista si sama sebou. Což u mně zase na denním pořádku právě nebývá. A v tom se to stalo. Z ničeho nic jsem z pláže uslyšela: "Promiňte, slečno, nezlobte se na mě a nepokládejte mě za dotěrného, ale postůjte takhle chviličku, prosím vás, jen na vteřinku, takhle jak jste na těch schůdcích. Bude to nádherné žánrové foto... Tak, děkuji... A pro jistotu raději ještě jeden záběr. Hotovo, ještě jednou děkuji. Samozřejmě, že vám ten snímek hned ukážu... Jste nádherně fotogenická a já bych si vás, kdyby vám to nevadilo, tady vyfotil ještě i jinde a v jiné pozici. Víte, jste mimořádně fotogenická a já fotím do takových těch dívčích časopisů, znáte to..."
Měla jsem dobrou náladu, byla se sebou spokojená a byla to zajímavá změna běžného programu na koupališti. Tak proč ne. Záběrů bylo ten den, ale i během dní dalších plno. Já na lodičce, já s květinou... Focení se v dalších dnech odbývalo i blízkém lese, v ateliéru, kde se dokonce na jedné fotce držím kolem krku s jakousi kamennou sfingou...No, co vám budu povídat. Bylo to úžasné. I fotograf byl úžasný. Žádný jiný muž pro mne v tu dobu neexistoval. Jmenoval se sice strašně divně, Věroslav, ale lidé, kteří ho znali dobře, mu prý říkali Slávku. Brzy jsem mu tak tedy začala říkat i já. Vše bylo krásné. Toulali jsme se lesem, jezdili se koupat, vodili za ruce nočním městem... A koncem léta jsme dokonce strávili celý týden v jedné chatě, na samotě, kde jsme nic nevěděli o světě a vlastně ani vědět nechtěli, kde jsme neměli televizi ani rádio a vlastně ho ani nepotřebovali. Byly to se Slávkem nádherné důvěrné chvilky, dny i noci, ale i přes tu blízkost a vzájemné porozumění, se mi chvílemi zazdálo, že o něm něco nevím, co bych asi vědět měla. I když to nebylo nic konkrétního, zdálo se mi, že je v něm nějaké tajemství. Nepátrala jsem po tom. Proč také? On žil až do té doby svůj život, já také. On mi nepatřil a ani já jemu. Jen jsme byli spolu a bylo nám dobře. Co bude nebo nebude, byla škoda řešit.
Nejnápadnější na celém našem náhlém vztahu byly jeho pátky. Každý pátek na mě neměl Slávek čas. Vysvětloval mi to tím, že má jakousi blíže nespecifikovanou zakázku v ateliéru. Budiž. Já to respektovala. Proč ne. Zařídila jsem se ten den po svém...Když přišel říjen, měl Slávek výstavu svých fotografií. Samozřejmě jsem tam byla. A nejen na vernisáži jako host, to by ještě šlo, nikdo by si mě nevšímal, protože mě nikdo neznal, ale já byla především na jeho fotografiích. A mnohokrát. Brzy si někdo všiml, že ta dívka z fotek jsem já a už to začalo. Lidí bylo najednou kolem mne až příliš, kdekdo se mě na kdeco ptal, kdekdo si mě fotil a já rázem byla slavnější, než Slávek, autor těch fotek. Marně jsem ho hledala očima po sále. Někde se ukryl v koutě a já vlastně za něj musela komunikovat se zvědavými účastníky vernisáže.
Zprvu to bylo příjemné, dobrodružné, ale čím dál tím víc a čím dál tím rychleji mě to přestávalo bavit. A když už jsem nevěděla, kudy kam, uviděla jsem jeho... Koho? Ne Slávka, ale Jirku! Tady a teď, jsem spatřila Jirku, s nímž jsem se znala z tanečních. A nejen znala, abych pravdu řekla. Líbil se mi. Ale nějak mě tehdy nebral vážně a pořád si jenom ze všeho dělal legraci. Prorokoval mi, že jednou budu slavná a bohatá, a pak že se mi bude teprve doopravdy dvořit. A pak byl najednou pryč. Zmizel, jako by se o něm země slehla, na adrese, kde bydlel, najednou nebydlel, e-maily se mi vracely jako neexistující adresa a mobil se hlásil jako nedostupný. Nerozuměla jsem tomu a byla z toho docela nervózní, ale co jsem mohla dělat. Život šel dál a taneční skončily. Od té doby jsem Jirku neviděla. Až na té vernisáži. Ale on si mě nevšiml či nevšímal...
Když jsem odcházela, Slávek tam ještě zůstal s přáteli a známými. Nebylo divu, byla to jeho první samostatná výstava a první samostatná vernisáž. A tak mě ani nezdržoval. Měl tam plno známých, a jak mi neuniklo, i žen... Tak jsem mu popřála, ať si to užije a šla. Cesta k východu ale vedla kolem baru, a tam byl Jirka. Musela jsem jít kolem něj. Když si mě před tím nevšímal, mínila jsem si nevšímat i já jeho. Jenže Jirka zareagoval: "Haló, Jarko, miláčku, čekám tu na tebe!" Strnula jsem, ale nedala jsem - doufám - na sobě znát, jak jsem se při jeho oslovení styděla. Jak jsem ho tak míjela, tak se ke mně naklonil, aby mě políbil jako kdysi. Jenže já nejsem na takovéhle vlastnické chování zvyklá a navíc to byl on, kdo se tehdy ztratil ze světa, bez slůvka vysvětlení. A tak jsem mu v posledním okamžiku uhnula. Dotkl se tak nakonec jen letmo mé tváře. Když jsem se od něj odtáhla, vyčetla jsem mu v jeho očích směs zklamání a nepochopení. Až jsem se sama trochu před sebou zastyděla. Abych to zmírnila, usmála jsem se na něj: "Ahoj, Jirko, jak se máš? Co děláš?" A Jirka už smířlivěji: "No, právě jsem se vrátil z ciziny a hledám, co budu v Česku budu dělat dál. Tam se mi už poněkud stýskalo, jako každému cizinci, ale tady si i po té krátké době, co jsem tam byl, najednou taky připadám jako cizinec. Tak jsem z toho takový nějaký rozčarovaný. Dáš si se mnou něco k pití, Jaruško?" Dodal prosebně a já si ze slušnosti, ze soucitu a taky ze zvědavosti dala sklenku červeného Martini. Když jsme dopili, zvedli jsme se a Jirka mě beze slov doprovázel domů... Původně mířil tam, kde jsem dříve bydlela u rodičů, ale to už nebyla pravda.
Pronajala jsem si malou garsonku, shodou okolností nedaleko. A tak jsem ho vedla tam. Ani sama nevím, jak a proč, ale pozvala jsem ho dovnitř, na kávu a pár slov, a ... a ... no, však to znáte, skončili jsme v posteli. Když bylo po všem, uslyšela jsem zvonek. Nereagovala jsem na něj, protože se občas stává, že opilci vyhnaní výčepním ze sousední hospody, zvoní a otravují lidi. Navíc mi bylo krásně a rozhodně jsem nemínila vstávat. Až v průběhu noci mě ale najednou napadlo, že to vůbec nemuseli být opilci, a asi nejspíš ani nebyli, protože jejich zvonění doprovázívá také opilecký povyk a hluk. A najednou mi bylo nad slunce jasné, že to byl Slávek, že byl plný dojmů z té jeho úspěšné vernisáže, a že nakonec odešel od mých dveří s tím, že netušil, proč mu neotevírám. Ráno jsem byla z té události dost zaražená. Zato Jirka se rozkoukal a byl plný šťastného elánu a plánů: "Večer půjdeme na večeři. Samozřejmě to platím já, Jaruško".
Ten vlastnický tón, to rozhodování za mě o mně mě nesedlo. Bylo jasné, že si můj úlet vysvětlil zcela jinak, než měl. A tak jsem se raději hned důrazně ohradila: "Bylo to milé, nic proti tomu, ale aby ti bylo, Jirko, jasno, já chodím se Slávkem, to je ten fotograf, co měl včera vernisáž a co mě - jak sis možná všiml, fotí. Chodím s ním už dva roky, a nemíním na tom nic měnit. Je to ode mne hloupé, a hlavně bylo včera, ale doufám, že to pochopíš, omluvíš a že se zachováš jako chlap?!"Jirka mi ale položil ruku kolem pasu a už mě navigoval ke stolu, kde mi už přichystal snídani po anglicku. Sice z mé ledničky, ale bylo to super. Až jsem zírala. Pak mě postrčil k židli a pobídl mě: "No sedni si. Milá zlatá, já jsem kuchař a potloukal jsem se celou tu dobu po moři na lodích, kde jsem vařil českou kuchyni. To bylo něco pro námořníky z nejrůznějších koutů světa. Od teďka ale budu vařit jen tobě." Oznámil mi to, jako kdyby moji poznámku neslyšel. "Dobrou chuť", dodal, "určitě ti vytrávilo!" Až pak se také usadil přes roh stolu blízko mne. Po chvíli se ke mně naklonil, vzal mě za ruku a lehce ji masíroval krouživými pohyby prstů... "Chybělas mi", oznámil mi a já až nadskočila. Tak já mu chyběla... Léta se ani neozval. A nepotkat mě na vernisáži, kde se zprvu tvářil, že tam nejsem, ač mě tam byly plné i stěny, tak najednou spustí takhle... Nebyla jsem z toho odvázaná, ale raději jsem se neunáhlovala a čekala, co z toho všeho bude. "Jaruš, co se to s tebou sakra děje?" přemýšlela jsem v duchu usilovně. A přitom se mu dívala do očí, a vnímala ty jeho odzbrojující dolíčky ve tvářích a ... a zvolna jsem začínala mít pochyby o všem, co se tu děje. Jirka byl přesně ten typ muže, jehož by mi ostatní ženy mohly závidět a na známost s ním by byly velice pyšné. Byl hezký a uměl - jak vím - skvěle tančit. A tancování nám tehdy šlo opravdu dobře. A víte, co se říká? Když si dva vyhovují na parketu, vyhovují i v sexu. Tehdy jsme to ani nepotvrdili ani nevyvrátili, ale po dnešní noci... No..."Promiň, Jaruško," přerušil Jirka mé myšlenky, "nevím, jak moc vážné to je s tebou a tím tvým fotografem, ale vidím, že tu ani nebydlí. Nevím, jak moc o tebe stojí, ale vím, jak o tebe stojím já. Dodnes si pamatuji na ty tvé fialové šaty a střevíčky, které jsi nosila... Bylas mou favoritkou a jsi jí dodnes. Dnes snad ještě víc než tehdy, protože jsi mnohem krásnější a ženštější. Ale já se tenkrát nechtěl ještě vázat. Nic jsem neměl, nic jsem ti nemohl nabídnout. A navíc bys plakala, protože jsem měl jasně v plánu odjet na zkušenou do světa. A neměl jsem sílu ti to říci předem. A náhoda, nebo spíš osud tomu chtěl, že jsme se zrovna my dva setkali, už týden po mém návratu... myslíš, že je to opravdu jen náhoda, nebo je to tak trochu osud? Já věřím na ten osud. Na znamení, že jsem na tebe celou tu dobu nemyslel marně. A taky jsem se snažil, abych se ti nevrátil s prázdnou. Dnes tě mohu zaopatřit a mohu se postavit na vlastní nohy a pevně na nich stát i tady. Jsi krásná a já tě nepřestal milovat. Takže co řešit? No, nelíbím se ti snad Jaruško?" A já na to jen kvikla: "No ano, ale co bude se Slávkem?" Jirka to viděl ale s nadhledem a jednoznačně: "No, co by, je to dospělej chlap. Však on si poradí. Ale rozhodnout se musíš ty sama. Já tě mám rád už od tvých patnácti let, i když tomu věřit nemusíš. A holky, co jsem poznal v cizině, nebudu ti lhát, že ne, tak na tebe neměly. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se vrátil. Na celém světě jsem nenašel žádnou, která by tě mohla nahradit, natož trumfnout. Není na světě nad tebe jiné...". Koukala jsem na něj, a musela uznat, že se to hezky poslouchá... A nakonec to ze mě vypadlo dřív, než jsem sama chtěla: "I já jsem, Jirko, ráda, že ses vrátil...". A jen jsem to dořekla, byla jsem sama ze sebe celá zkoprnělá. Uvědomila jsem si, jak přímo fyzicky vnímám, že můj vztah k Slávkovi se kdesi uvnitř, ve mně, rozpouští jak kostka cukru v kávě...Mé náhlé soužití s Jirkou bylo opojné. Hlavně v noci. To se nedalo se Slávkem srovnávat.
Navíc Slávek se dokonce ani neozýval. Jako bych mu ani nechyběla. Až po týdnu se konečně ozval jeho mobil: "Jaruško, stalo se něco?" Chvilku jsem nebyla mocna slova. Sevřelo se mi hrdlo a bylo mi strašně trapně. Až pak jsem ze sebe začala soukat slova: "Slávku, vůbec nevím, jak začít. Je to pro mne strašně těžké...", začala jsem a horečně přemýšlela, jak dál.
Mám mu to vše nejprve vysvětlit, a teprve potom se přiznat, nebo se nejprve přiznat a potom se pokusit mu to vysvětlit? Byla jsem úplně bezradná. "Ano?", naléhal na mě Slávek, když se nemohl po takovém divném úvodu dočkat pokračování. A tak jsem pokračovala: "Víš, Slávku, jak jsi měl tu vernisáž a nechal jsi mě odejít, byla jsem zklamaná tou tvou lhostejností. A pak jsem potkala jednoho dávného známého, dávnou lásku a najednou jsem si uvědomila...". Mlčel. "...že s tebou už chodit nemohu, že mám jiného." A bylo to venku. Ta úleva... "Cože?", vypravil ze sebe Slávek a nedůvěřivě se zasmál. "Slávku, myslím to vážně. To není vtip. My spolu už týden žijeme. A to tys přece nikdy nechtěl. Tvým domovem byl tvůj ateliér, ne má garsonka, nebo dokonce náš společný byt..." Na druhé straně byla dlouhé ticho a já slyšela jen Slávkův dech. Až konečně zase promluvil zlomeným hlasem: "Ale proč, proč tak najednou?", osmělil se ještě jednou. "Tenkrát v noci, po vernisáži, jsem se s tím člověkem strávila noc."
Znělo to vůči Slávkovi hrozně krutě, ale jinak jsem to říci nemohla. Okliky a opisy by to jen prodlužovaly. Tvrdá a ničím nezastíraná pravda. A ještě jsem dodala. "No a ten je tu teď se mnou pořád. Slyšíš, pořád je se mnou...".Slávek zas dlouho mlčel: "Cos to řekla!?" Dodala jsem tak trochu na omluvu svého chování: "No nevím, co se to se mnou dělo...", a myslela, že ho tím uklidním. Ale nebylo to dobré řešení. Pohrdlivě si odfrkl a ostře a jedovatě poznamenal: "No jasně, a kdo jiný než ty by měl vědět, co se s tebou dělo? No dobře... Hm, tak vy spolu bydlíte...?" A najednou mi to znělo až výhružně. Tak jsem odpověděla co nejtišeji: "Jestli se chceš zlobit, klidně se zlob. Máš na to právo. Ale najdi si raději tu pravou. Já ta pravá nebyla. Ahoj". Na druhé straně se ozval tón a Slávek přerušil hovor.
Tím skončilo mé soužití se Slávkem. Večer jsem pak dlouho plakala na rameni Jirky. Ale Jirka mi nic nevyčítal. Jen mě něžně hladil a držel v náručí a čekal, až to přebolí. Za pár dní už jsem byla nejšťastnější ženskou na světě, za pár měsíců Jirkovou ženou a za dalších pár měsíců matkou naší malé Lidušky. Té, pro níž její skvělý táta připravuje ty úplně nejlepší kašičky na celém světě...
Jarka, 28 let, Kutná Hora