Jáchymov – veřejný prostor aneb umění, památky, skulptury, reliéfy, drobné stavby a samozřejmě také milá i nemilá lidová tvořivost
V našem miniserálu věnovanému Jáchymovu, jsme už psali o městě jako takovém i nejbližší přírodě v jeho okolí ( viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jachymov-a-priroda-kolem-aneb-co-nenabizi-omsele-mesto-to-vynahradi-jeho-okoli/ ).
Vraťme se tentokrát zpět do města a rozhlédněme kolem sebe…
Vše, co nás obklopuje, vše, co nás a naši náladu, náš vztah k místu kde se nacházíme, ovlivňuje, to vše je tzv. veřejný prostor. Jeho role spočívá v tom, že vytváří náš dojem z daného města. Náš první dojem. Celkový dojem. Jak tedy v tomto směru na nás zapůsobil Jáchymov a jaký veřejný prostor svému návštěvníkovi nabízí?
Jáchymov – první dojem z návštěvy – nic moc…
Na našich procházkách po městě Jáchymově, jsme se samozřejmě, ostatně jako vždy, dívali kolem sebe a vnímali atmosféru, která tam na nás působila. O celkovém dojmu z města jsme už ale psali (viz. náš článek:https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-jachymov-aneb-jak-slavne-mesto-doplatilo-na-svou-historii-a-dnes-je-na-kolenou-strada-chatra-a-trpi/ ). Shrnuto do dvou slov - nic moc. Ne, ale přímo vinou města samého, ale okolnostmi, které ho provázeli a provázejí. A co na to místní veřejný prostor?
O veřejném prostoru jako takovém
Veřejný prostor tvoří vše, co je v něm umístěno. Artefakty i prvky lidské činnosti, vynalézavosti, městský mobiliář, zkrátka vše. I to chtěné i to nechtěné.
Optimálním prvkem pro veřejný prostor je samozřejmě socha. Jejím posláním, ať už jde o sochu historickou, upomínající na jistou událost, či sochu uměleckou, „jenom“ vyjadřující cosi, co chtěl autor sdělit ostatním, sděluje automaticky určitý význam místa pro umístění takové sochy zvoleného. Zejména sochy či skulptury ryze umělecké, by se měly spolupodílet na tvorbě určitého ducha toho kterého prostranství, místa, jemuž chtě nechtě pak takové dílo dominuje. Mělo by tedy, zcela logicky, zvyšovat kvalitu takovéhoto prostranství. Někdy se to děje, ale jindy se to neděje. V tom případě je to ke škodě sochy či díla obecně, ale také ke škodě místa, kam bylo dílo umístěno. A vlastně i ke škodě nás všech, které tam pak na takové místo pranic netáhne.
Místo samo nemá většinou atmosféru a dobře zvolené dílo mu ji dodá, ale špatně zvolená či umístěná socha, už to sama o sobě nedohoní.
V Jáchymově jsme potkávali různé sochy…
Různé sochy na různých místech. Tak to má být. My, jako návštěvníci, samozřejmě bez studia bedekrů a jiných zdrojů, neznáme důvody, proč tam ty sochy či skulptury jsou a proč právě tam a proč ne jinde. Některé jáchymovské místo skutečně povznášejí, jiné „alespoň“ oživují, ale další se tam, kde se nacházely, ztrácejí a ještě jiné tam kde jsou, vůbec být nemusely a nic by se nestalo. Nemluvíme teď o historických artefaktech. Ty – asi – mají své dějinné opodstatnění být právě tam, kde jsou a koneckonců jsou inspirativní už tím, že jsou staré. Člověk si – neví-li o díle nic – může domýšlet. Což není vůbec na škodu…
Objekty a prvky
Stává se, že objekt, ať už umělecký, historický či jen tak nějaký, dlí na místě tak nějak nevhodně. Nesedí mu to tam. Jednou to vyvolá úsměv, jindy povzdech. Člověk - místní - si zvykne. Chodí přece kolem denně a už tu „věc tam“ ani nevnímá. Návštěvník je však dosud neutlumen, co do vnímání, a tak někde kritizuje, onde se diví. Tam by to řešil jinak, jinde je naopak potěšen či pobaven. Důvodem bývá a je, že daný objekt nemá žádnou vazbu k danému místu. Žádný vztah, který by si i ten, kdo stane v daném prostoru poprvé, domyslel. Dá se častokrát dokonce - s lehkou nadsázkou - tvrdit, že daný objekt se tam na tom svém podloží pyšní nanejvýše leda tak sám sebou.
Prvky, zákoutí, místa s atmosférou
Často nemusí jít ani tak o dílo uměle instalované, ale jen o šťastnou souhru prvků kolem nás a už jsme tam - najednou - jako doma. Prvky se tam neprezentují sami od sebe a samy pro sebe, prvky veřejného prostoru tam totiž „spolupracují“ s veškerým celkem kolem nich. Zní to hodně euforicky, jistě, ale je to tak. I když to vzniká zpravidla náhodně, shodou šťastných náhod a příznivých konstelací. Prvky nechápou okolí jako prostor pro svoji vlastní prezentaci, ale naopak vrůstají do tohoto prostředí, kde jsou, integrují se do něj a najednou tam zkrátka nějak patří. A bez nich, už by to nebylo ono.
Zatím jsme si dovolili přestavit pár žánrových pohledů na díla či „díla“ tak nějak obecně, díla o nich nic nevíme a ani jsme následně nic o nich nezjistili, takže o nich víme jen to, že jsou tam, kde jsou…
Po trochu teoretickém úvodu pár zastavení na konkrétních místech
V další části našeho článku věnovaného veřejnému prostoru námi navštíveného města Jáchymova si dovolíme pár pohledů a informací o artefaktech ve veřejném prostoru, o nichž jsme přece jen něco zjistili.
· Matka s dítětem
Tahle pískovcová skulptura vytvořená K. Babrajem a I. Borkem v roce 1977, je sama o sobě půvabná a identicky sem patří. A dokonce – možná však spíše kouzlem netušeného – je skryta cudně v závoji – i v pozdním podzimu stále ještě halícími – křovinami. Proč? Možná jde o záměr, ale spíše jde o náhodu. Avšak náhodu příhodnou a vhodnou. Vždyť ta matka pro své dítě potřebuje mít kus soukromí, intimity a klid. Takže tahle jednoznačně - ano.
· Meteorologický sloup
Meteosloupy se stavěly ve městech, aby bylo jasno, jestli je jasno, nebo prší. Říkalo se jim
také povětrnostní - sloup, - sloupek, - domek, - kiosek, či germanismem, Wettersäule nebo Wetterhäuschen. Vše je to ale vlastně stále jedno a totéž. Malá, zpravidla historizující a dekorativní věžovitá stavba s meteorologickými přístroji,postavená samostatně ve veřejném prostoru.
Původní význam povětrnostních sloupů byl totiž především estetický. Až teprve v dalším sledu šlo o osvětový, informační, meteorologický - sloup.
Zdobil stejně jako tenhle nalezený v Jáchymově svoje stanoviště a přitahoval pozornost, zvědavost a poskytoval dokonce i informace.
Dnes už to, co ví meteosloup, ví i každý chytrý mobil a násobně víc navíc. Ale pro dosud jsoucí meteosloupy, kdekoli, to není rozhodující. Už dávno jsou z nich především milé, technické a kulturní památky, které – i když třeba ještě dál fungují a své informace poctivě podávají – mají své hlavní poslání už především jako estetický prvek, jako prvek společenský a historický. O meteosloupu z Jáchymova jsme sice nezjistili nic bližšího, ale že mu to, tam kde je, sluší, a že si ho kolemjdoucí zálibně obhlížejí, to potvrdit můžeme.
· Památník objevu radia
Každý památník, jak už slovo samo „památník“ naznačuje, upomíná na něco, co si máme pamatovat, a co je nám prostřednictvím tohoto památníku připomínáno.
V případě jáchymovského památníku objevu radia je to zřejmé. Postaven zde byl v roce 1950 a upomíná objev radioaktivního prvku zvaného radium, k němuž došlo zásluhou paní Marie Curie-Skłodowské a jejího manžela Piera a také dalšího muže, Gustava Bémonta, bádáním právě nad jáchymovským - smolincem. Stalo se tak v roce 1898.
Památník objevu radia, jsme potkali v lázeňském parčíku mezi Lázeňskou budovou Agricola a Radiologickým pavilonem.
A bylo na první setkání zcela jasné, že takovýto pomník do Jáchymova patří plným právem a dokonce i to, že místo pro něj zvolené je dostatečně důstojnou připomínkou takto významné události vůbec a s ohledem na ten jáchymovský smolinec, by bylo hříchem, aby právě v Jáchymově takovýto pomník nestál.
Památník navíc doplňuje plastika, nazvaná Milosrdenství, vytvořená akademickým sochařem víc než zvučného jména, Karlem Lidickým.
Pro neznalé, je citujeme ještě doplňující a vysvětlující nápis na památníku:
„V rudách z tohoto místa, v roce 1898, Marie Curie-Skłodowská A Pierre Curie objevili prvek radium, aby sloužil životu; díky horníkům a vědě, rádiové prameny a léčba prozařováním přinášejí zdraví statisícům.“
· Pomník T. G. Masaryka
Snímek, který nabízíme a obrázek, který se nabízí každému v těch místech přítomnému je důkazem jevu zvaného jako „obrazoborectví“, což v tomto případě znamená konkrétně „sochoborectví“. Ale ne sochoborectví jako symptom dnešní doby, ale doby úplně jiné.
Socha od předního českého sochaře, Ladislava Šalouna (autor – mimo jiné i pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí) z roku 1930 instalovaná na počest návštěvy TGM v Jáchymově, tu stála. Už ale nestojí. A místo ní je zde pamětní deska, která tu nebyla, ale už je, oznamující že zde socha stála a nestojí. Příběh k zamýšlení se stále dokola, v kolotoči dějin.
Pomník T. G. Masaryka, přestavující bronzovou sochu prezidenta Československa stál vhodně přímo u budovy ředitelství lázní v Jáchymově. Avšak pouze do roku 1938. Tedy do vynuceného připojení našeho státního pohraničí k nacistickému Německu a jen co k tomu došlo, byl nežádoucí pomník odstraněn. Nežádoucím byl samozřejmě i po roce 1948. Žádoucím se stal zase až po roce 1989, ale už fyzicky nebyl. Tak ho nahradila alespoň ta tabulka, aby se nezapomnělo, že tu byl, a aby se věřilo, že třeba zase někdy bude.
· Altánek v lázeňském parku
Lázeňský park patří k nemnoha lokalitám města Jáchymov, které odpovídá deklaraci města coby lázní. Je příjemný, dobře udržovaný, vybavený lavičkami, zahradními prvky, klikatými cestičkami a stinným zákoutím. Není třeba cokoli vytýkat, snad jen to zač park nemůže, že není větší. Dominantou je samozřejmě malebný altánek. Sluší parku, sluší městu Jáchymov, sluší poslání faktické lázeňské promenády. Akorát že jsme o něm nic faktografického nevypátrali. Což parku a altánku neublíží, protože je a patří tam, kde je jako identický doplněk tohoto veřejného prostoru.
· Reliéf Ucho
Jsou sochy, artefakty či jen prvky, které veřejný prostor oživují. Mohou být abstraktní, mohou být konkrétní, realistické, pohádkové, fantaskní, jakékoli. Proč ne. Reliéf Ucho, tak zní jeho název a víc jsme o něm také nedohledali, je dokonalý. Kdesi na rozhraní lesa a města, je a naslouchá. Zda šumu lesa, či ruchu města nevíme. Naslouchá a poutník jdoucí kolem zbystří, inspirován oním Reliéfem Ucho, a naslouchá s ním Zvědav, aby alespoň na chvíli, vzdáleně, třeba, zaslechl to, čemu Reliéf Ucho naslouchá již zjevně drahně let. Milé překvapení na procházce, možný ukazatel místa. „Kde se sejdeme, lásko? U Reliéfu Ucho, miláčku.“ Proč ne. Zde, artefakt dotváří, ba specifikuje veřejný prostor. Bravo.
· Plastika
Složitá plastika – jiný název jsme nikde neobjevili – snad čtyř mužů ve člunu, abychom nekopírovali, Jerome Klapku Jerome, ten psal o třech, možná charón odvážející další nájemníky do podsvětí, případně projížďka při západu slunce, kdy se gondola i s posádkou pozvolna ztrácí v mlžném oparu, až do neviděna. Kdo ví? Zde, rozhodně nevěříme, že neexistuje zdroj, jenž by ozřejmil autora a ideu díla. Ale my nic takového neobjevili. A upřímně řečeno, je to jedno. Skulptura inspiruje, evokuje fantazii, nabízí příběhy, je nepřehlédnutelná a dominuje veřejnému prostoru. Jistě, není-li všeobecně známo pravé jméno tohoto díla, místní budou mít své „domácí“ označení. Objekt vstoupil do veřejného prostoru a oživuje jej, specifikuje, dotváří
· Soška skřeta
Ani o tomto dílku nám není nic víc známo, než to, že je nazýváno Soškou skřeta. Nachází se u cesty a na kolemjdoucí vyplazuje jazyk, valí oči a dělá posměšnou grimasu. Na hrubo vytesán do kamene straší po vzoru gotických chrličů, jak je známe z okapních rour chrámů. Autorka použitých fotek si každé míjení, a nepříliš chtěné setkávání s tímto Skřetem brala vždy hodně osobně. Jak kdyby jí cosi naznačoval o lidech, světě, osudu. No, těžko říci. Rozhodně nepůsobí moc optimisticky. Ale nesporně i on má své opodstatněné místo ve veřejném prostoru a i on tím šklebem veřejný prostor města Jáchymov dotváří.
· Socha dívky
Socha dívky, jistě tají jméno svého autora. Tají ho – třeba – proto aby ho nepoškodila, protože při pózování mezi nimi cosi vzniklo, on ji usochal a ona se ocitla nahá v tom nevlídném podzimním počasí horského města Jáchymov. Ale do lázní patří. Stejně jako do parků a prostranství, do veřejného prostoru. Rozhodně víc, než sochy mužů, povětšině vítězů, či bojovníků. Ona je něžná a mírumilovná. A to ještě v době vzniku snímku netušila, co všechno nastane na předměstí Evropy.
· Sousoší či socha postav
Jsou sochy, o nichž je jasno. Byly poškozeny, jsou zachovány. Tahle je s otazníkem. Bylo to sousoší a na jedné z postav se podepsal zub času, vandal, přírodní živly, válečné události, běs kohosi vůči komusi, kdo byl ten druhý? Netušíme. Anebo jde o jednu postavu sounáležející k čemusi, co by mohla demonstrovat zkázu domu, vznik domu? Netušíme. Socha či sousoší působí letitě. Asi má své dějiny. A před kolemjdoucími je tají. Nebo nabízí a my jim nerozumíme.
· Listen Hear – Poslouchat
Skulptura s ještě stále čitelným nápisem Listen Hear. Jsem v sudetech, je to nesporně německy. Takže - poslouchat. To je jako příkaz, k typicky německé disciplinovanosti a poslušnosti, nebo vybídnutí, nás, kteří jsme hluší, ku svému okolí, k jiným, k osudu těch, jež osud postihl. Důvod k přemýšlení. Dle omšelosti nápisu, už hodně a hodně starého. Asi apel, jenž platil, platí a platiti bude navěky. Nebo alespoň potud, pokud tu ta skulptura bude.
· Pomník Agricoly
A na závěr zase jedna památka ve veřejném prostoru, která je zcela jasně definovaná. A plně oprávněná. Dokonce poučná. Agricola. Pomník přírodovědce a otce mineralogie, Georgia Agricoly, který byl v letech 1527 až 31 jáchymovským lékařem a lékárníkem. Vida, poučení i zvýznamnění veřejného prostoru. Neznalí, a to jsme byli i my, by tohoto muže sice zařadil mezi lékaře, to ano, ale dle jména by mu vymezil čas působení kamsi do antiky. A hle ona to byla renesance… Člověk se pořád učí i od památníků.
A tím jsme se tak nějak dostali k léčení. Těla ještě na řadu přijdou. Dříve upřednostníme v našem miniseriálu duše. Každé město především utváří historie. K těm nejvzácnějším stavbám a památkám patří samozřejmě i stavby a památky sakrální. Kostely, boží muka, sochy svatých a kaple. A u jedné z nich se zastavíme a o ostatních věcech takříkajíc duchovních, si budeme povídat. Ale to až zase někdy příště…
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
