Jáchymov po sedmé aneb ozdobou města je, byl a bude hotel Radium-Palác
Na našem webu jsme se již postupně věnovali unikátnímu lázeňskému městu Jáchymov celkem šestkrát.
Prošli jsme město jako takové, jeho historii, jeho stavby, církevní historii, i jeho okolí. Vydali jsme se do přírody i do geologických specifik tohoto unikátního místa.
Probrali jsme si už i původní proslulost města a Jáchymovska vůbec, tedy
doly a uranovou rudu.
A dostali jsme se až k následnému fenoménu města Jáchymov, lázeňství.
Nevynechali jsme ani lázeňské domy. Vynechali jsme však m– zatím –
lázeňský dům nevýstavnější, nejvýznamnější a nejslavnější,
Lázeňský dům Radium – Palác.
A tomu věnujeme následující řádky.
Nejprve se však zaměříme na historii tohoto světově proslulého lázeňského domu.
Psal se rok 1910…
Lázeňství v Jáchymově doznávalo věhlasu. Jako o opravdových lázních se o Jáchymovu může mluvit sice už od roku 1906, kdy tu vznikly první soukromé lázně. Ale příliv hostů toužících se v lázních zotavovat či jen rekreovat narůstal. Tlak na ubytovací a léčebné kapacity rostl a stávající lázeňské kapacity už prostě přestaly stačit zájmu hostů. Lázně zde zakládá i stát, a tak už v roce 1911 se tu objevuje první opravdu čistě lázeňská budova, do níž je svedena voda ze zatopeného rudného dolu. Ale zdejší lázeňská léčba vykazuje tak výborné výsledky, že nutně muselo padnout rozhodnutí postavit vysokokapacitní a náležitě reprezentativní lázeňský dům.
Lázně provozovala akciová společnost, v jejímž čele stál hrabě Sylva-Taroucce. Jejím rozhodnutím a na popud pana hraběte, začala v roce 1910, podle plánů barona Gustava von Flesch-Brunningena, vyrůstat nová monumentální lázeňská budova, hotel nezbytný a odpovídající potřebám lázní. Výstavbou klíčové budovy pro město i lázně, byl pověřen vídeňský stavitel Burian.
K umístění objektu přistoupili investoři strategicky. U tehdejší – dnes už neexistující - tzv. říšské silnice, významné místní dopravní tepny, stál tehdy fungující a výhodně situovaný zájezdní hostinec. Jmenoval se Ameisenhügel, tedy po našem, „Na Mravenčím vršku“. Místo jak dělané pro nový lázeňský velkodům. Tak bylo rozhodnuto: Ameisenhügel se zboří a nová budova bude stát na jeho zavedeném, ale kapacitně nevytěženém místě. Čas a vývoj města a okolí novostavby, způsobil mimo jiné i zánik někdejší říšské silnice jako celku. Doprava se situovala jinam, a tak jediné, co původní silnici ještě stále připomíná, je jeden její můstek. Protože původní silnice vedla opravdu v těsném blízkosti vznikajícího hotelu, byl můstek zachován, do koncepce stavby začleněn a je jeho součástí dodnes.
A ještě tu byla Boží muka. Stála jako tehdy u každé důležité silnice. Ani ona nemohla být zničena, a tak našla své nové místo. Dnes je objevíme u budovy Městského muzea.
Psal se rok 1912…
Za dva roky byla budova Hotelu Radium-Palác dokončena a slavnostně předána do užívání. Zprvu ještě pod jménem Radium Kurhaus. Plným právem se okamžitě a nezpochybnitelně stala nejkrásnější lázeňskou budovou postavenou ve vznosném klasicistním slohu. Když Lázeňská akciová společnost sečetla náklady, zjistila, že jí stavba přišla na třináct milionů rakouských korun. Částka, na tehdejší standardy, úctyhodná. Ale litovat nebylo čeho. Vyřešila se kapacita a právě ta bude generovat prostředky, takže vynaložené náklady se začnou zdárně vracet. Napomůže tomu i vybavení Hotelu Radium – Palác. Bylo totiž na svou dobu opravdu mimořádně nadstandardní. Hotel byl tedy nejen architektonicky významný, ale především supermoderně vybaven. Což umožnilo nejen větší počet návštěvníků, díky zvýšené kapacitě lázní, ale také možnost oslovit hosty, z těch nejvyšších společenských pater. Honoraci. A ta pak generovala do pokladny lázní další prostředky navíc.
Uvádí se, že už v okamžiku dokončení, byl hotel zcela oficiálně zařazen mezi desítku nejluxusnějších hotelů Evropy! A to už je přece nějaké lákadlo pro movité klienty.
Uvědomme si, že byl začátek 20. století a v každém pokoji hotelu byla teplá i studená voda, každý pokoj měl už vlastní telefonní přípojku a elektrické poplašné (či rozmarné) tlačítko pro přivolání (či šikanování) hotelového personálu.
Však také k hostům patřil třeba i sám baron Rothschild. A ten si mohl dovolit vybírat…
A když už jsme u těch hostů, kteří prošli hotelem, tak z návštěvních knih vyplývá, že hotel vyhledávaly i osobnosti kulturní (A. Jirásek, Richard Strauss, Max Švabinský či E. Bass a další a další).
Významným hotelovým hostem byl dokonce i sám 1. československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který si hotel přímo oblíbil a pobýval v něm úhrnem sedmkrát. Dokonce v něm oslavil, v roce 1930, soukromně osmdesáté narozeniny.
Neméně si hotel oblíbil i jeho nástupce, Dr. Eduard Beneš. Ten v něm pobýval dokonce třikrát. Poprvé v roce 1927, naposledy v roce 1947.
Ale to už jsme se předběhli a dostali daleko, Tak se zas musíme vrátit v čase.
Psal se rok 1914…
Po dvou úspěšných letech provozu, přišla rána pro hotel. První světová válka hotel na dlouhé čtyři roky vyřadila z provozu. Budově, jako takové, se však v zásadě nic nestalo a válku přestála jako celek bez velkých škod.
Psal se rok 1918…
Válka skončila a lázně i hotel se mohli zase věnovat svým mírovým posláním. A šli do toho naplno. Vědomí komerční úspěšnosti z první „dvouletky“ provozu, k tomu provozovatele plně opravňovalo. A vývoj jim dal za pravdu.
Psal se rok 1919…
Ihned po válce, se začala vylepšovat už tak vynikající péče. Za rok byl postaven Ústav pro ozařování a v roce 1919 byl uveden do provozu.
Psal se rok 1924…
Vlastnické poměry doznaly změny. Lázně jako celek přešly pod státní správu.
Psal se rok 1929…
Aktuální hoteliéři Jaroslav Urban a nám pražským, důvěrně známý, Karel Šroubek (viz. prvorepublikový Hotel Šroubek, dnes Evropa na Václavském náměstí), nechali dobudovat ke stávající budově ještě rozsáhlé terasy, kavárnu a tenisové kurty. Právě zásluhou a přičiněním Karla Šroubka se stal hotel nejen předním léčebným pracovištěm, ale i významným evropským hotelem známým po celém světě. Hosty uchvacoval a uchvacuje dodnes, svojí velkolepostí. Vyzdvihováno bylo především schodiště na balustrády a dvě sochy. Žena s nádobou a Muž se zářícím předmětem v rukou. Stali se symboly lázní Jáchymov. Žena představuje léčivé prameny, muž geologickou unikátnost lázní.
Psal se rok 1939…
Už od začátku okupace Československa Německem, a především pak v průběhu II. sv. války se Radium-Palác stal detašovaným pracovištěm Berlínské nemocnice a byl v něm fešácký vojenský lazaret. Navíc byl celý Jáchymov pro německou správu zkategorizován na tzv. „Lazaretní město Wehrmachtu.“
Psal se rok 1945…
Hotel se musil zotavit z vojenského zacházení a snažil se vrátit – už po druhé (ach, ty věčné války!) ke svému normálnímu poslání, tedy provozu a samozřejmě i ke klientele.
Jenže! Uran byl přednější a sověti ho potřebovali na své chřestění jadernými zbraněmi. Jako vždy, že. A lázeňství díky tomu spíš upadalo, než prosperovalo. A to ještě nebylo nejhůř…
Psal se rok 1948…
Slavný hotel Radium-Palác, bez ohledu možný návrat lukrativní slávy, se „(z)vůle pracujícího lidu“ stal jen pouhým lázeňským domem, navíc zkategorizoványý pro změnu soudruhy, na tzv. objekt určený potřebám ROH...
Psal se rok 1962 …
Konec těžby uranu a tím pádem znovuzrození totálně pošramocených lázní a zejména návrat k původnímu poslání hotelu Radium – Palace. Tedy v mezích socrealizmu, samozřejmě…
Psal se rok 1992 …
Byla založena akciová společnost Léčebné lázně Jáchymov, která se stará o hotel, rekonstruuje tzv. „lázeňský důl“ Svornost a především jeho prameny hlavně oživuje chod a prestiž hotelu Radium Palace, včetně dalších lázeňských domů.
Psal se rok 1998…
Lázeňský hotel Radium – Palace se dočkal nezbytné – zatím poslední – rekonstrukce.
Psal se rok 2021 …
Světem zuřila druhá – podzimní - vlna epidemie Covidu a uprostřed ní, v listopadu, probíhal náš - v dané situaci spíše nechtěný – leč, před tím dlouho a s nadějemi očekávaný - pobyt, a tím pádem i doprovodné fotografie.
Zatím jen ty z venku.
Do interiéru Lázeňského hotelu Radium Plece a do žhavé současnosti tohoto lázeňského hotelu se vypravíme až v našem osmém, volném, pokračování naší série článků věnovaných Jáchymovu, ale to bude až zase někdy příště.
Text připravil: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
Více:
