Úvod > Jáchym Šimek: Space Fabric / Wooden Particle (Poem) aneb něco jako vzpomínky na současnost

Jáchym Šimek: Space Fabric / Wooden Particle (Poem) aneb něco jako vzpomínky na současnost

27.04.2023 16:44

Jáchym Šimek:

Space Fabric / Wooden Particle (Poem)

13. 4. — 13. 6. 2023

Karpuchina Gallery

Motto:

„Ty zjevně ještě žiješ…

To máš vážně štěstí.

Smrt by tě možná ušetřila těch snů.”

Mariana Pecháčková

Reliéfy na výstavě Space Fabric / Wooden Particle ( Poem )

lze vnímat spíše jako artefakty - záznamy,

vzniklé na základě komplexního myšlenkového procesu.

V případě Jáchyma Šimka, jako uvažování o

metaverzu, černých dírách, vortexu, fyzikálních zákonech a superdeterminismu…

Z budoucna do současna

Koho z nás by nezajímaly archeologické nálezy. Zejména ty záhadné. Nevysvětlitelné našima dnešníma očima vnímajícíma svět dávna jako cosi primitivního, našeho myšlení a naší úrovně neschopného. Natož, aby nám to kladlo otázky, které si nedovedeme - při vší své vědě a pocitu vševědění - ani náhodou vysvětlit, natož na ně odpovědět…

Možná to jsou odkazy, pradávných civilizací, a snad dokonce předků, nám pro ně tehdy - budoucím. Abychom věděli. Abychom pochopili. A třeba dokonce, abychom se poučili a nezmizeli ze světa do neznáma, jako se to stalo (?) nebo podařilo (?) tehdy jim. Ale my si to vysvětlujeme po svém. Možná - dobře, možná - špatně. My to totiž nechápeme, což je možná – dobře, možná - špatně. Nacházíme, objevujeme, zjišťujeme, tušíme, ale – upřímně řečeno – stejně vlastně nic pořádně nevíme. A o tom je archeologie. A o tom se dá dumat i filozofovat a pořád nás to vede jediným směrem, k poznání onoho známého a moudrého – Vím, že nic nevím. Anebo taky … do Bohnic. Jak u koho a jak u čeho.

Mladý sochař Jáchym Šimek si troufá vstoupit na tento myšlenkový tenký led. Zatím se na něm neprolomil do nikam, a tak nám svojí výstavou dává zprávu o svém zkoumání současna v (snad) dalekém budoucnu. Poučme se tedy, ale bacha, za hradbou tmy může být … no, Bůh ví, co… My ale ne.

O artefaktech Jáchyma Šimka

Co divák, to jiné uchopení viděného. Tak to je a tak to i může ba dokonce být má. Každý jsme přece odjinud, každý jsme jiný a každý jsme - Já.

Jestliže divák na výstavě tápe, tak se nejprve chápe tiskového materiálu, aby se mu rozsvítilo a výstava osvětlila. Ne vždy se ale posune o moc dál…

V tiskovém materiálu pro tuto výstavu reliéfních objektů Jáchyma Šimka stojí doslova:

„Při odumírání organismu se postupně začnou buňky, ve kterých je uloženo DNA, rozpadat do stále menších částí. To, že jsou často kontaminovány okolními mikroorganismy, je posléze činí ještě více nečitelnými. Profesor Reich a jeho laboratorní tým proto vytvořili experimentální artefakty, pomyslné časové schránky, do kterých uložili za účelem jejich záchrany (a s tím i Minulosti) nejzásadnější informace nashromážděné během jejich pobytů na Zemi.

Náš příběh se odehrává o mnoho let později na tenkém předělu mezi herní realitou a sny, kdy je realita už jen dávným pojmem z Minulosti. Minulost neexistuje – všechny vzpomínky na ní byly vymazány při posledním vymírání druhů.

Protagonista příběhu se za účelem antropologického výzkumu, nutným pro svoje další dílo, vydává na cestu do vzdáleného místa v noosféře, aby získal informace o tzv. radikálních artefaktech.

(Radikální vzhledem k jejich možnosti významně změnit Minulost, přítomnost i budoucnost.)

Ty měla po sobě zanechat skupina archeologů z Minulosti. Tyto časové schránky jsou v herním slovníku kopií checkpointů, míst ve hře, kde se postava hráče objeví po smrti. Aby se k nim dostal, musí protagonista podle pravidel nejprve zemřít.

Smrt ho úspěšně dostává k předmětu jeho zkoumání. Každý jednotlivý artefakt zobrazuje úsek Minulosti, nashromážděnou informaci. Protagonista brzy dochází k závěru, že mezi objekty existuje přímá spojitost, že jeden nemůže existovat bez druhého. Do svého deníku si poznamenává:

Pokud chceme tuto hru pochopit jako celek, musíme postupovat skrze jednotlivé checkpointy.

Jedině tak získáme povědomí o tom, kam směřuje.

Na závěr si pro sebe zapíše radu:

PŘI NEÚSPĚCHU SE VRÁTIT K PŘEDCHOZÍMU CHECKPOINTU.“

Viz: Citace z videohry S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl (2007)

Tak už jsme – my diváci - zmoudřelí?

A je to zmoudření vlastně zase až tak nutné? Prohlížíme-li si reliéfy Jáchyma Šimka? Ano začínáme tušit, že to co žijeme my dnes, nebudou chápat ti, co naše odkazy naleznou někde ve vrstvách ledu, písku, hlíny a budou si je vykládat. Tak jako my si dnes vykládáme vzkazy těch před námi. Špatně a neúplně. A jedna – byť sebehlubokomyslnější - výstava to nezmění. Lidé, či jací tvorové na této planetě pohostinsky působící, budou dál tací, jací byli, jsou a budou. Sebestřední, nepoučitelní a – vlastně – už od podstaty sebedestrukční…

Takže?

Takže se pokochejme tvary sochařského umu, zamysleme se tím směrem, kterým nás výstava směruje, ale až vyjdeme z galerie, vraťme se do našeho světa. A radši dřív, než nás srazí chodníkem se řítící svobodomyslný samohybný koloběžkář.

Co je, nebude, a co bude, to nepochopí to, co bylo. Jako vždy…

O Jáchymu Šimkovi

Jáchym Šimek (2000) je tzv. Mileniál, generace Y, a to ho šlechtí, ale i diagnostikuje. Dívá se na to však s rozumem a s moudrým odstupem. Což je dobře.

Daleko podstatnější ale je, že Jáchym Šimek je

· autorem zabývajícím se převážně sochou a prací s (ne/mezi) prostorem.

· nabouráváním všeobecně přejímaných představ o sochařských postupech

· jeho práce požaduje jiný, poučený způsob nahlížení a chápání smyslu sochy - média

· je studentem Ateliéru figurálního sochařství na Akademii výtvarných umění

· v Karpuchina Gallery se představuje svou vůbec první sólovou výstavou

Text: Richard Koníček a Marie Kubíčková, DiS.

Foto: Marie Kubíčková, DiS.