Hranice Agnieszky Holland aneb kde jsou hranice svědomí, lidskosti, rozumu, naděje, beznaděje, dobra a zla?

20.10.2023 19:01

 

 

Hranice

Originální název: Zielona granica

Režie: Agnieszka Holland

Produkce: Polsko / Česko / Francie / Belgie, 2023

Žánr: drama

Stopáž: 147 min

Ćeská premiéra: 19. 10. 2023

 

 

„Film je můj život, a pokud tenhle zasáhl do svědomí lidí tak hluboko,

že někteří jej nejsou schopni ani připustit, ani unést,

stálo mi to za to.“

Agnieszka Holland

 

 

„Milí diváci v Čechách a na Moravě. Jsem velmi šťastná, že vás mohu pozvat na svůj nový film HRANICE, který mluví o hranicích. Jednak o polsko-běloruské hranici, kde se dějí velmi znepokojující věci, a jednak se zabývá našimi vlastními vnitřními hranicemi. V našem snímku jde o hranice a rozhodnutí pohraničníků, místních obyvatel nebo aktivistů, a těch, kteří se chtějí dostat do oblasti Evropské unie. Je to film, který mluví o našem světě mnohem víc než filmy, které dnes běžně uvidíte v kinech. Věřím, že je zajímavý, čestný, provokativní a vzrušující a že v nás otevře nějakou lidskou polohu, na kterou možná občas zapomínáme a neměli bychom. Srdečně vás zvu do kina.“

Agnieszka Holland

 

 

Útok na emoce, průnik do svědomí a hlava plná otazníků

 

„Dokudrama je sice novotvar (tentokrát, ale výjimečně ústrojný) i další průnikový anglikanismus do češtiny, avšak líp to říci nejde. Když se totiž vezmou doložená fakta, zmapované příběhy, nejběžnější osudy, navíc se to vše odehrává v šílené epoše naší civilizace, zvané současnost a svěří se to věrohodným hercům, umístí do autentického prostředí, vznikne koktejl drsné reality, čili opravdové dokudrama. Navíc - a to je na tom to vůbec nejklíčovější - režii má taková osobnost, jakou je Paní Režisérka, Agnieszka Holland. Rázem je pak na světě dokudrama, jaké tu snad ještě nebylo. Dokudrama, jež se vymyká všemu, co se tak také nazývá a přitom jde jen o dokreslovaný dokument. Hranice, je totiž - především - skutečně lidské drama a dokumentem jsou už jen ty nešťastné reálie.

 

 

Dojetí, zděšení nebo zoufalství - všech?

 

Film sice v první řadě dojme. Alespoň značnou část lidí, které lze i v dnešní virtuální době ještě za myslící bytosti považovat. Soucit tu na sebe nenechá čekat, a o to – ale pouze jako mimo jiné – ve snímku i jde. Vyvolat soucit. Ano. Ale pak už se objeví lidské, nevirtuální, myšlení a vyvstane otázka, zda jsou všichni přesně tací, jací jsou ti z filmu Hranice. Vzdělaní, inteligentní, „normální“ lidé, kteří měli svoji práci, domovy, své sny a představy, ale také své zvyky a své myšlení, často značně odlišné od zvyků a myšlení nás. Jsou opravdu všichni takoví jako tihle, co ve filmu defilují?

A pak přijede na mysl zděšení. A to má víc podob. Je vůbec možné ve 21. století to, co ukazuje film? Jsou opravdu ještě lidmi ti, co jsou pány situace? Musejí opravdu dělat to, co dělají. A mohou to opravdu nedělat? Nebo je pak jediným řešením dělat něco jiného?

Jiné zděšení nastává, když se člověk vžije do situace, že by on sám musel opustit úplně všechno, aby zachránil holý život svůj, své rodiny a svých blízkých. A vydá se do neznáma, ve víře, že ho něco podobného už nikdy nikde nemůže čekat? A jak mu pak bude, když bude zmítán osudem na hraně téhož?

A pak už nastoupí jen zoufalství. Z marnosti všeho. Z beznaděje všech. Těch, co plní rozkazy, těch, co se vzdor zákazům snaží o nemožné, těch, kteří jsou štvanou zvěří a hříčkou v rukou těch druhých, vedených nejrůznějšími pocity, pokyny, myšlenkami i vlastními povahami. Zoufalství z toho, že to celé ale nemá řešení. Že vše je tu marné jak boj Dona Quijota. Jenže tady nejsme v románu, či hře, ale v reálném a současném (!) životě. A v mysli diváka se asociuje, co slyšel, viděl či četl o koncentrácích a nocích hugenotů. I když tady se nemasakruje tak moc na těle, jako spíš a ještě víc - na duchu. Lámou se tu sice i kosti, ale především charaktery, představy a víra. A nakonec zbývá v hlavě, diváka, která ho brní – ne z té předlouhé, až bolestně trpné a už dnes pramálo běžné stopáže – už jen jediná otázka. Co s tím? Co já? Co systém? Co svět a civilizace? Je to celé vývoj, jako bylo kdysi stěhování národů? A to se taky neobešlo bez násilí, tragédií a zla na obou stranách, ale civilizace tím nezanikla. Ani ta místní, ani ta, takříkajíc odvedle? Zoufalství ale nastupuje především z toho, že tady a teď, nepomáhá nic. Od libovolného náboženství až po technické možnosti doby. Nic. A to je na tom to zoufalé, a to je to, co si divák, tedy alespoň ten rozumně uvažující, odnáší jako Kristus kříž. Domů, do svého světa, který je - zatím stále ještě relativně - tam, kde by měl být. Zatím…

 

 

Obraz Evropy?

 

Pro The Guardian napsal Peter Bradshaw, tato slova:  

„Polská filmařka Agnieszka Holland neztratila nic ze své vášně – ani soucitu.

HRANICE je drsná podívaná: úder na solar.

Ale také životně důležité filmové svědectví o tom, co se právě děje v Evropě.“

Nelze nesouhlasit. Snad jen dodat - a to s vykřičníkem - že zdaleka ne jen v Evropě. A to je to. To, co se děje tady u nás, v Evropě, to ukazuje tenhle film takříkajíc z první ruky. Ale ony by mohly vzniknout desítky podobných dokudramat i odjinud… Skoro odevšad. A to je na tom to ještě víc děsivé. Nepíše se přece letopočet rok nula, ale už 2023. A máme, zejména tahle takzvaně nejcivilizovanější Evropa, za sebou už holocaust a před sebou … no, darmo sledovat zprávy. Jsme tedy pořád ještě tam, kde jsme už byli?

Za www.www-kulturaok-eu.cz bych se tedy přimlouval, ne jen za nešikanování paní Agnieszky Holland za to, že poodhalila jednu z mnoha podobných světových pravd pěkně naplno, ale zejména za to, aby se tenhle film mohl stát součástí školních osnov, povinnou projekcí. Ve všech školách. Všech národů, vyznání, zřízení, barev i společenské vyspělosti. Pro všechny bytosti o nichž bychom tak rádi – a s hrdostí – prohlašovali, ono, už moc nevnímané, slovo – lidé.

 

 

Agnieszka Holland na okraj či spíše za hranice svého filmu

 

„Svoboda je těžká. Erich Fromm napsal již v padesátých letech knihu Strach ze svobody a myslím, že my pořád od svobody prcháme. Vlastně i Kafka ve svých tajemnějších apokryfech říkal, že člověk chodí po světě a hledá klec, do které může zalézt. Svoboda znamená zodpovědnost – to je tíže. Je to také neustálé hledání pravdy a konfrontování se se skutečností. A k tomu všemu se současní politici stali zajatci volebních výzkumů, nikdo není schopen odvážně čelit výzvám budoucnosti. Tenhle nedostatek odvahy způsobuje, že se demokracie stává křehkou. Populisté totiž vědí, že lidé chtějí věřit jednoduchým řešením. Je příjemné poslouchat, že můžeme být šťastní a zdraví, a ne, že se občas musíme vzdát nějakých věcí, abychom mohli zachránit něco podstatnějšího.“

 

 

Z distribučního listu

 

„Hranice je fiktivním příběhem, založeným na skutečných událostech. Prolínají se v něm tři úhly pohledu – z perspektivy uprchlíků, polských aktivistů a pohraničníků. Je příběhem lidí, kteří se nečekaně ocitají v mezní životní situaci. Každý z nich musí učinit rozhodnutí, které nenávratně změní nejen jejich životy…

Psycholožka Julia (Maja Ostaszewska) se po přestěhování do Suwalského kraje stává nedobrovolnou svědkyní a účastnicí dramatických událostí na polsko-běloruské hranici. Rozhodne se vzdát se svého pohodlného života a přidá se ke skupině aktivistů, kteří poskytují pomoc utečencům.

Syrská rodina v doprovodu učitelky z Afghánistánu prchá před občanskou válkou. Jsou však podvedeni Bělorusy a násilně převezeni do uprchlického tábora nedaleko hranic s Polskem. Tam se jejich osud protne s osudem Juliiným a mladého pohraničníka Jana (Tomasz Włosok).

Události, které je potkají, navždy změní život nejen jim, ale i dalším migrantům a aktivistům.

Nový film režisérky a scenáristky Agnieszky Holland je příběhem o tom, že každý z nás může být nečekaně postaven před morální dilemata a nucen volit mezi dobrem a zlem. Drama Hranice získalo nominaci na Zlatého lva na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.“

 

 

Zajímavosti spojené s HRANICÍ a Agnieszkou Holland

           

• Polsko-běloruská státní hranice se táhne v délce 418 km, což je zhruba stejná vzdálenost vzdušnou čarou od České republiky k nejbližšímu bodu této hranice (pro lepší představu podobné kilometry od sebe dělí Ostravu a Cheb).

• Příprava filmu zahrnovala stovky hodin analýzy dokumentů, rozhovorů s uprchlíky, pohraničníky, obyvateli pohraničí, aktivisty i odborníky. Režisérka filmu hovoří o tom, že žádný její film nevyžadoval tak důslednou přípravu.

• Natáčení filmu probíhalo zhruba čtyři měsíce a utajovaně. Panovaly totiž obavy, že by téma filmu nemuselo být v Polsku všeobecně přijímánovstřícně. Obavy se potvrdily ještě před premiérou filmu. Ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro dokonce přirovnal film Agnieszky Holland k nacistické propagandě.

• V Polsku se film stal divácky nejúspěšnějším filmem během premiérového víkendu a přišlo na něj vice než 138000 diváků, po 2 týdnech film v Polsku vidělo téměř 300000 diváků.

• Všichni hlavní herci mají s tématem migrace vlastní zkušenost, Maja je jednou z tváří Grupy Granice, Jalal je sám utečenec.

• V epizodní roli se ve filmu objeví český herec Milan Šteindler.

• Zvláštní cenu Fuoricampo si převezme režisérka přímo ve Vatikánu.

•Dcera i sestra Agnieszky Holland jsou také režisérky, téměř celá rodina je spojena s filmovou branží.

 

Text připravil: Richard Koníček

Foto: Bioscop

 

            

Hranice

Originální název: Zielona granica

Režie: Agnieszka Holland

Produkce: Polsko / Česko / Francie / Belgie, 2023

Žánr: drama

Stopáž: 147 min

Ćeská premiéra: 19. 10. 2023

Jazyková úprava: původní znění s českými titulky

Producenti: Marcin Wierzchoslawski, Agnieszka Holland, Fred Bernstein, Šárka Cimbalová

Scénář: Maciej Pisuk, Agnieszka Holland

Kamera: Tomasz Naumiuk

Hudba: Frédéric Vercheval 

Hrají: Jalal Altawil, Maja Ostaszewska, Tomasz Włosok, Behi Djanati Atai, Joely Mbundu,

Piotr Stramowski, Marta Stalmierska, Agata Kulesza, Maciej Stuhr, Magdalena Popławska

Trailer:     

https://www.youtube.com/watch?v=yM0M_ArhmmE