Housle aneb kde lze na Velký pátek pokoušet otevírání pokladů?!
Chodíme už čtyři desetiletí každou sobotu na výlety. Nemíníme ale nikomu radit a vnucovat, kde randit, kam se toulat, kde si vyčistit hlavu a plíce. Ale jednu výjimku uděláme. Jeden tip nabídneme i my na www.www-kulturaok-eu.cz. Jen tak, pro radost sobě a případně i vám.
Na Velký pátek se prý otevírají poklady
Kde jsou doby, kdy mě potomek, ovlivněn Krakonošovými pohádkami nutil a donutil na Velký pátek navštěvovat skalní rozsedliny a jako blbce volat do šutrů slogany. Marně. Samozřejmě. Pro syna možná dobře. U Erbena tam matka rafinovaně odloží dítko a má pak na dlouho od podobných naivit pokoj. Mně se z toho otevírání otevírala akorát tak kudla v kapse. Navíc jsme asi nikdy nebyli na tom správném místě. Neznali jsme Housle u Lysolají.
Zapomeňte na geocaching, klasika je klasika
V rokli Housle to totiž vypadá, že by se ta zvetšelá lidová tradice o tom, že na Velký pátek se otevírají poklady ve skalách, mohla i naplnit. Nevěříte? Chápu, jiná doba. A volat do rozeklaných skal zaříkávadla je už trochu ´out´. Máme přece geocaching. A v tom se dokonce tenhle dávný zvyk (či zlozvyk?) ujal ve smyslu otevírání, posunul se do elektronické podoby a ještě za pomoci satelitu a kdovíčeho dalšího. Ano, klidně si to můžete myslet a myslet budete, protože jste ještě nebyli v přírodní památce Housle. A už jste také pozapomněli, že poklad ve skále má rafinovaně označovat světýlko případně kvetoucí či dokonce zářící kapradí.
A když snad není k mání kapradí, tak je tu tutovka - otvor ve skále, ze kterého se line záře…
No, myslíme si, že v Houslích je obojí. Tedy doufáme. My tam byli v únoru 2016 a do Velkého pátku bylo daleko. Takže nic. Navíc se, jak to bývá o Velkém pátku, nezačínaly v kostelích přesně o třetí hodině číst odpolední pašije věnované posledním hodinám Kristova života. Taky špatně. Ale když to o Velkém pátku, letos připadá na 18. 3. 2016, zmákneme, budeme mít na důchod vystaráno. A nejen my. Rádi se podělíme s ostatními. Tak hurá do Houslí. Tedy raději těch s velkým H. Ty s malým h nejsou tak nadějné. Šporcl je přece jenom pouze jeden…
Kudy, kudy, cestička?
A jde se na to. Nejprve soutřeďte pozornost a směrujte se na Prahu 6, do obce Praha-Lysolaje. Doveze vás tam autobus č. 160. V sobotu a v neděli jezdí z Dejvic od metra každou hodinu a končí v zastávce jménem - ´Lysolaje´. Vy ovšem pojedete v pátek a Velký pátek zatím není ještě státkem uznaným svátkem, i když se to už nějakou dobu řeší na nejvyšší úrovni, takže podle všednodenního řádu. A to frčí autobus dál. Takže, v tom případě v zastávce ´Lysolaje´ jenom zastaví. Takže bacha, neusnout a vystoupit!
Od zastávky vede šikmo dolů parádní chodník ze zámkové dlažby. První, nač dole narazíte, bude - hned pod zastávkou – umělé jezírko na počátku chodníku vedoucího ke studánce u kaple Panny s osobitou sochou.
Pak vás na cestu vyprovodí obří dřevěný slimejš. Drží ale klapačku, není to Žvanivý slimejš, jako v té slavné a dodnes hrané dětské opeře od skladatele Jiří Pauera a scénáristky Míly Melanové. To byste se od něj neutrhli. V tomto případě to ale nehrozí. A nehrozí vám nijak ani ten dřevěný maxislimejš. Je docela roztomilý.
Po pár krocích se přiblížíte ke kapličce Marie Sedmibolestné. Kaplička je to barokní, s dominantním obrazem Panny Marie Sedmibolestné, vytvořeným v roce 1863. Je tak pěkně zachovalá, protože byla už od svého vzniku vícekrát upravována a v současné době se o ni pečlivě starají sestřičky Dominikánky, které mají v Lysolajích své sídlo.
Nepřehlédněte lysolajskou studánku
Zatím jdeme po modré značce. Ušli jsme asi 150 m směr jihozápad od stanice. Kapličku nepřehlédneme, ční v ústrety. Ale co je neméně významné, je udržovaná lysolajská studánka pod ní. Ze zídky z žulových kostek (pro pedanty - 60 cm vysoké) čouhá kovová roura (pro pedanty, ve výšce cca 20 cm a o průměru 8 cm). Ač je to divné, tak celým údolím Houslí potok neteče. Ne, on si pramení právě pod kapličkou kvůli němu postavenou. Je to pramen Lysolajského potoka (pro pedanty, nalézá se ve výšce 262 m n.m.). Lysolajský potok odtud míří směrem dolů (pro pedanty – výškový rozdíl mezi jeho pramenem a ústím je 79 m nadmořské výšky) do potoka Šáreckého. Představuje to téměř dva kilometry směrem dolů (pro pedanty 1875 m).
Díky obci a mnoha lidem i institucím je okolí studánky krásně upraveno. Dá se tu posedět, když je horko, a užít si stínu mnoha mohutných okolních javorů a kaštanů.
Zázračná možná, léčivá určitě
O lysolajské studánce se říká, že voda z ní je zázračná. Hlásá to i tabulka nad vývěrem: ´Zázračná studánka´. Zda je opravdu zázračná, je otázka z říše legend, ale že je zdravá, je podle odborníků fakt. A ti by to měli vědět, prověřují kvalitu několikrát ročně. A to, jak je na tom aktuálně, dokonce publikují na certifikátu nad pramenem. Pramen byl ostatně základním zdrojem vody pro Lysolaje od pradávna. A i když už jsou dnes Lysolaje napájeny z vodovodu jako celá Praha, pro domy poblíž slouží pramen a na něj navázaný dílčí vodovod nadále. A co je na prameni příjemné, že odběr a konzumace vody, doslova přímo od pramene, jsou tu povoleny.
A jdeme dál…
Za kapličkou nás čeká, před vstupem do rokle, sad. Ano sad. Nazývá se Lysolajský sad (pro pedanty, má rozlohu 0,9 hektaru a tvoří ho prý 100 stromů). Nejsme dendrologové, ale poznali jsme třešně, jabloně a hrušně. Prostě to, co do sadu patří.
Odborné materiály uvádějí dokonce celou řadu druhů od každého typu stromu. Zajímavé na tomhle sadu je, že ho tvoří bývalá pískovna. Ta tu sloužila až do 50. let. Teprve pak se přemýšlelo co s načatou krajinou, a kupodivu zvítězil šťastný nápad sanovat ji a udělat tu sad. Stalo se a v květnu zde pořádají místní spolky pravidelně Slavnost květů. Letos to bude v sobotu 14. 5. 2016 od 14.00 hodin.
A teď už hurá do rokle
Vede nás pořád naučná stezka. Má zastávek jak přikázání božích. Taky deset. Tři už máme za sebou (Lysolaje, Zázračná studánka a Sad). Jsou obsažné, poučné, přehledné a dokonce i hravé s otázkami a úkoly pro naše děti či vnoučata.
No a třeba i pro nás, když nejsme suchaři. Sedm dalších zastavení nás ale ještě čeká. Jsou až na jedno vysloveně o té záhadné rokli. A jsou výmluvné: Přírodní památka Housle, Mechorosty a kapradiny, Les, Houby, Živočichové, Geologie… To je zatím jen devět. To 10. zastavení je sice také v hloubi rokle, ale je tak trochu o něčem jiném.
O lidech kolem Houslí. O lysolajských. A o tom, že v rokli hrávali a navštěvovali divadlo. A to až do 50. let 20. století. Hrál se tu Shakespeare i národní klasika. Desátá tabule se proto jmenuje - Divadlo.
Něco o rokli
Tajůplná rokle Housle je dlouhá 300 metrů. Uvádí ale i 250 m. My to neměřili. Vede tam a zpět. Nic jiného nejde. Od roku 1982 je to chráněná přírodní památka. Uvádí se, že je 25 m široká a 20 - 30 metrů hluboká. Okolní skály (pro pedanty křída a proterozoické horniny) vypadají při průchodu do hloubi útvaru impozantně. Na pískovcových skalách si tu roste místy vřes. Ale také stromy. Ty tu ale prý nejsou od přírody původní, ale byly vysázeny lidmi.
Bacha na sesuv, našlapovat s citem
Jdeme-li roklí, máme se pohybovat opatrně. Padá kamení. Aby ne. Pískovec se drolí. A občas i pořádně uloupne. Bere pak i porost. Na nás nespadlo nic. Tak časté to zas není. Ale pocit cestou, hloub a hloub, je dost stísněný. Ne snad, že by se člověk měl bát strašidel, zvěře či dokonce bezdomovců, ač jedna podezřele zamřížovaná jeskyně na nás také zela, ale bát by se neměl duševně, mysticky a přírodně. Jenže, ono se to řekne…
Rokle má nakonec konec
Na konci rokle je strmá skalní stěna, přes niž prý - po deštích – exoticky přepadá vodopád. My tam byli za slunce, tak ani nekáplo. A bylo tam jen stísněné příšeří a vzrušující tajemno.
Nevolali jsme, aby se skála otevřela
Konec rokle je – myslíme si – opravdu to pravé místo k volání po otevření pokladů. Skoro to až jednoho svádí. Ale my nevolali. Jednak nebyl Velký pátek, jednak jsem si toho užil dost v synově dětství a jednak, co kdyby… To vyřizování pak, jak jsme se k tomu pokladu dostali a těch papírů na úřadech a daňové přiznání a kam s tím potom a …
...chcete-li, zkuste. Velký pátek se blíží. Lepší místo podle nás na www.www-kulturaok-eu.cz není. Ale neřvete tam moc. Mohla by se vám skála fakt otevřít. Ne stran pokladu, ale díky vibracím z vašeho tříčárkového C. Uloupl by tak díky hlasu vašeho pískavce kus pískovce.
Nakonec douška o Lysolajích jako takových
Lysolaje = původně malá zemědělská a vinařská obec oddávnověku patřící Pražskému hradu. Obydlení lokality dokládají archeologové od pravěku. Blízkost a růst stále bližšího hlavního města ale obec měnila. Naštěstí ne moc. Jistý dojem venkova (bez urážky lysolajští, naopak s úctou a obdivem) má nadále. I příroda se zcela nezrušila zástavbou nesmyslných procovských vil podnikatelského baroka a satelitní ghetta pro pendlující podnikatele tu také nemají. Tedy alespoň ne hned kolem rokle Housle. Zatím ne. Tak k tomu držme lysolajským palce. Oficiálně má obec Lysolaje už tři čtvrtětisíciletí, tak ať to tam běží dál. A po jejich.
A nakonec ještě možnost pro vás naše čtenáře
Ať jsme hledali, jak jsme hledali, nenašli jsme vysvětlení, proč se ta tajůplná rokle u Lysolají jmenuje právě Housle. Snad, že by podle tvaru při leteckém pohledu? Nevíme. Víte-li to vy, neváhejte, napište nám a my to do tohoto textu rádi doplníme. Stanete se tak historicky prvními spoluautory našeho rodinného webu. A to je už přece nějaká šance, ne?
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková