Herbert Gantschacher: ´Viktor Ullmann - Svědek a oběť apokalypsy´ aneb válka přece není zázrak, ale masové vraždění
Clam-Gallasův palác/Praha
9. 4. – 31. 5. 2015
Na vernisáži nové výstavy ve výstavních prostorách pražského Clam – Gallasova paláce, kulturně-historické výstavy o Viktoru Ullmannovi, jednom z tzv. ´terezínských skladatelů´, jsme se zúčastnili slavnostního zahájení za osobní účasti autora výstavy Herberta Gantschachera a dalších rakouských představitelů politického i kulturního života.
Kultura spojuje /Die Kultur verbindet
Za Magistrát hl. ml. Prahy se dostavila, jako vždy usměvavá, zastupitelka MgA. Eliška Kaplický Fuchsová, promluvil ředitel AHMP Doc. Václav Ledvinka. Po hudební vložce, kdy jsme vyslechli židovské písně, 
které Ullmann vytvořil v Terezíně, jsme vyslechli Herberta Gantschachera, autora výstavy, nadšeného badatele a propagátora Viktora Ullmanna, který tak v Praze představil, co nás Čechy s Rakouskem (s Korutany) spojuje a co máme společného, zejména v době, kdy jsme ještě před pár lety netušili o možném dalším válečném nebezpečí. Rovněž neopomněl připomenout, že Viktor Ullmann po rozpadu Rakouska- Uherska se v rámci možného dobrovolného rozhodnutí přihlásil k rakouskému občanství na rozdíl od svého otce, který se přihlásil k čsl. občanství, a přesto oba žili v zemích těch druhých.
Hudební skladatel Viktor Ullmann – dosud neznámý
Jak řekl autor výstavy Herbert 
Gantschacher (na foto vlevo), česko-rakouský projekt již probíhá 15 let, dlouhý to umělecky výzkumný projekt, jenž konce nemá a jenž odkrývá mnohovrstevnatý nepříliš známý umělcův příběh, který klene časový oblouk mezi 1. a 2. sv. válkou – v první z nich byl Ullmann ´svědkem´, ve druhé pak ´obětí´ válečné apokalypsy.
Ullmannova účast v bojích 1. sv. války, konkrétně v bitvě na řece Soče (Isonzo) – do armády se přihlásil dobrovolně v roce 1916 – poznamenala dlouhodobě celý jeho další život i dílo, zejména jeho nejvýznamnější operu Císař Atlantidy aneb Odepření smrti, kterou stejně jako řadu dalších svých děl, vytvořil Ullmann mezi lety 1942–1944 už jako vězeň ghetta v Terezíně. Odtud byl 16. října 1944 odtransportován do Osvětimi a zde o dva dny později - 18. 10. 1944 zavražděn v plynové komoře.
Na výstavě zhlédneme mnohé dosud nevystavené dokumenty, uniformy z Rakouska – Uherska, malý buben, který byl součástí vybavení vojenské kapely z přelomu 19. a 20. stol. (zapůjčeno z Vojenského historického ústavu Praha), šrapnely, panely, kde se dozvíme, že někteří umělci se angažovali pro válku (houbeles věděli o jejích hrůzách), ostatní naopak protestovali proti válce…a další…
Autor výstavy: Herbert Gantschacher, režisér a umělecký vedoucí divadla ARBOS, Klagenfurt
Kurátorka: Magdaléna Živná
Máme otevřeno: denně kromě pondělí 10.00 –18.00 hodin
Vstupné: 80 Kč; snížené 40 Kč
14. – 16. 4. 2015 - Festival Ullmann
Mramorový sál Clam-Gallasova paláce
Husova 20, Praha 1
vždy v 19.30 hodin
Úterý 14. 4. 2015
Viktor Ullmann: Císař Atlantidy aneb Odepření smrti
filmová projekce záznamu prvního uvedení opery v místě jejího vzniku, tedy bývalém ghettu Terezín, na jaře 1995
po představení beseda s režisérem Gantschacherem
Středa 15. 4. 2015
Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka
live divadelní představení melodramu pro bas, herce a klavír na text epické básně R.M.Rilka (nová inscenace)
Čtvrtek 16. 4. 2015
Viktor Ullmann: Císař Atlantidy aneb Odepření smrti
nová inscenace opery v loutkové verzi
Režie: Herbert Gantschacher
Účinkuje soubor ARBOS Gesellschaft für Musik und Theater, Klagenfurt Hrají: Rupert Bergmann, Werner Mössler, Christoph Traxler, Markus Rupert, Rita Hatzmann
PRVNÍ INSCENACE CÍSAŘE ATLANTIDY SOUBORU ARBOS Z R. 1993 ZÍSKALA OCENĚNÍ ČESKÉ DIVADELNÍ KRITIKY JAKO „NEJLEPŠÍ OPERNÍ INSCENACE SEZÓNY 1993/94“
Všechna představení se hrají v německém originále, k dispozici bude česko-německá programová brožura
Vstupné: 80,- Kč jedno představení, předplatné celý cyklus (3 představení): 200,- Kč
Kapacita sálu: 100 míst, vstupenky nejsou číslované
Rezervace vstupenek do 14. 4. 2015: Karolína Heroldová, kheroldova@gmail.com.
Rezervované vstupenky budou k vyzvednutí večer před představením od 19 hodin (platba možná pouze v hotovosti). Tamtéž i prodej zbylých vstupenek.
V uvedené dny bude výstava otevřena o hodinu déle, takže bude možno si ji prohlédnout těsně před večerním představením od 18 do 19 hodin.
VSTUPENKA Z VÝSTAVY V TAKOVÉM PŘÍPADĚ PLATÍ TÉŽ JAKO GRATIS VSTUPENKA NA VEČERNÍ PŘEDSTAVENÍ.
Na slovíčko o protiválečné opeře - Císař z Atlantidy aneb Odpírání smrti – jako o jediném možném způsobu protestu proti násilí
Ve své opeře Císař z Atlantidy aneb Odpírání smrti využívá Ullmann svých zkušeností vojáka rakousko-uherské armády v 1. světové válce. Jeho zážitky z bojů na řece Soče (italské Isonzo) tvoří základní kostru libreta opery, ale lze je nalézt i v hudebním zpracování.
- Viktor Ullmann se narodil 1. ledna 1898 ve slezském Těšíně na území tehdejší rakousko-uherské monarchie
- Jeho otec Maximilian byl důstojníkem z povolání a v seznamu důstojníků c.a k. branné moci byl uveden mezi první stovkou nejdůležitějších důstojníků.
- V průběhu války ukončil Viktor Ullmann studium na gymnáziu urychlenou, tzv. válečnou maturitou a přihlásil se k vojenské službě jako jednoroční dobrovolník.
Stejné rozhodnutí tehdy učinilo mnoho mladých mužů, ze skladatelů mj. také Ernst Krenek
- Viktor Ullmann byl přidělen k dělostřelectvu a prodělal výcvik u 38 centimetrové houfnice. To byla v tehdejší Evropě jedna z nejmodernějších střelných zbraní. Byla vyvinuta a zkonstruována pro mobilní válku, jejíž způsob vedení byl později nazván válkou ´bleskovou´. Existence této zbraně byla pro veřejnost přísně utajena a nesměly být o ní uveřejňovány žádné novinové články ani fotografie. Také komunikace uvnitř dělostřelecké baterie byla velmi moderní, protože se při ní už využíval telefon a radiové spojení.
V dělostřelecké baterii sloužil Ullmann jako pozorovatel, jehož úkolem bylo vyhledávat v řadách protivníka cíle vhodné k dělostřeleckým útokům. V září 1917 se baterie, zvaná „K.u.k. 38 cm Hb. Bt. Nr.4 B. 5“, přiřadila k elitním jednotkám rakousko-uherské armády. Přesunula se na sočskou frontu a po započetí 12. bitvy na Soči byla podřízena velení generála Krausse. Celou baterii sem přepravili z dělostřelecké školy v maďarském Hajmaskéru (nedaleko Ostřihomi) po železnici přes města Pragerhof, Klagenfurt (Celovec) a Villach. V noci z 22. na 23. září 1917 se baterie zastavila v blízkosti Coccau, které leží mezi Arnoldsteinem a Tarvisiem.
I pro tuto dlouhou cestu byla houfnice, navzdory celkové váze 182 tun, velmi dobře vybavena, a to jak pro dopravu silniční, tak i železniční. Měla totiž dvoje různá kola – po sejmutí silničních kol, která byla vyměněna za vagónová, mohla být rovnou posazena i na železniční koleje. Tato ´obojživelnost´ ji činila nezávislou na válečné dopravní situaci. Podvozky pro dopravu této houfnice v továrně ve Vídeňském Novém městě (Wiener Neustadt) zkonstruoval a jejich výrobu vedl Ferdinand Porsche (který později pro nacisty vytvořil osobní vůz „KdF“, který po válce automobilka Volkswagen rozšířila do celého světa jako známého „brouka“). Celý vozový park houfnice sestával z 5 tažných vozidel (opatřených diesel-generátorovým motorem, předchůdcem moderních hybridních motorů), pěti návěsů a velitelského vozidla. V blízkosti Coccau byla celá baterie převedena ze silnice na železnici a v noci se přemístila přes Predilský průsmyk v Julských Alpách na frontu v horní části sočského údolí.
O začátku bitvy psal Ullmann svojí přítelkyni Anně Wotitz: „Z naší pozorovatelny jsme viděli i 24. září ve 2 hodiny v noci bubnovou palbu plynovými granáty, který naše akce vyvolala, a také střelbu naší vlastní baterie. Třetí den se už od nás bojiště dosti vzdálilo. Myslím, že tento vojenský průlom nás velmi přiblížil k míru. Sestoupili jsme dolů z pozorovatelny – všechno kolem, celá krajina, se zdála volně dýchat, osvobozená od výbuchů granátů.“
Tento dopis poslal Ullmann svojí přítelkyni do Vídně 9. listopadu. Nemnoha slovy tu velmi trefně vyjádřil hrůzu války a touhu po míru z pohledu prostého vojáka. Tuto poslední bitvu na Soči později označovali jako ´zázrak z Caporetta´. Ve skutečnosti to ale nebyl žádný zázrak, ale pouze další masové vraždění pod vrchním velením posledního habsburského císaře a krále Karla. Bitva byla zahájena masivním plynovým útokem proti italským vojákům. Tento bojový plyn, nazývaný ´Modrý kříž´, vyrobily stejné firmy, které o pár desítek let později zásobovaly plynem i nacistické vyhlazovací komory v Osvětimi a v dalších táborech. A tak se Ullmann paradoxně stal nejprve svědkem a poté, v roce 1944, sám obětí plynové apokalypsy v Osvětimi.
Zážitky z 1. sv. války silně ovlivnily další život i uměleckou tvorbu Viktora Ullmanna:
- skladba ´Podzim´ - podkladem této písně byla báseň rakouského básníka Georga Trakla, jedné z obětí první světové války. Trakl zemřel v roce 1914 po velké bitvě u Grodeku, když jako sanitář zůstal sám na bojišti s mnoha mrtvými a raněnými vojáky. S tímto zážitkem se nedokázal psychicky vyrovnat a spáchal sebevraždu. Kompozici na jeho verše Ullmann dokončil v koncentračním táboře v Terezíně 24. ledna 1943. Zdejší pobyt vyvolal v Ullmannovi i další vzpomínky na 1. sv. válku a na jeho službu pozorovatele v blízkosti italského zámku Duino (nedaleko Terstu). Plodem těchto vzpomínek v Terezíně se pak
- stala kompozice melodramatu ´Píseň o životě a smrti korneta Kryštofa Rilka´ na text pražského rodáka Rainera Marii Rilka, který v roce 1912 v zámku Duino žil a pracoval. Během služby v blízkosti zámku Ullmann svoji přítelkyni Annu Wottitz požádal o zaslání textu této epické básně.
Ani Ullmannova opera Císař z Atlantidy aneb Odpírání smrti by bez vzpomínek na 1. sv. válku nikdy nevznikla. Skladatel operu vytvořil v Terezíně v letech 1943 a 1944. V libretu opery postava Smrti (oblečená jako vysloužilý voják c. a k. armády) odepře Císaři poslušnost v jeho preventivní a totální válce. Skladatel se zde opět vrátil ke svým osobním zážitkům a službě pozorovatele v dělostřelecké baterii. V dělostřelecké příručce c. a k. branné moci je tato funkce jasně popsána. Pozorovatel spolupracuje s velitelstvím baterie a používá k tomu telefon, radiové spojení nebo optické signály. Ve většině případů tak jeho hlášení veliteli musí začínat slovy „Haló, haló“. A stejnými slovy začíná i libreto Ullmannovy opery. Zde je pronáší postava Tlampače (Lautsprecher). Než ale začne jeho text, uvede jej Ullmann hudebním motivem, který pak postavu provází celým dějem a který je umělecky stylizovaným vojenským signálem rakouské armády z první světové války.
Postava Tlampače sama sebe popisuje jako někoho, koho „není vidět, jen slyšet“. Tlampač je tedy první postavou, která má původ v autorově zkušenosti z 1. sv. světové války. Ale i další postavy opery pramení v Ullmannových zážitcích z fronty.
Postava Smrti vystupuje v kostýmu důstojníka c.a.k. armády; sice ne nijak vysoké hodnosti, ale přece jen v ranku poručíka, tedy hodnosti, v které Ullmann 1. prosince 1920 definitivně armádu opustil.
Postava Císaře v sobě spojuje oba poslední rakouské císaře – Františka Josefa I. (který vyhlásil válku Srbsku, a uvedl tak do chodu první velkou apokalypsu 20. století) i jeho nástupce, císaře Karla, který byl jako vrchní velitel 12. a poslední bitvy na Soče zodpovědný za vražedný plynový útok, jak se o tom Ullmann coby válečný pozorovatel mohl přesvědčit na vlastní oči.
Postava Bubeníka je faktickým ohlašovatelem války a také vychází z reálné životní praxe na začátku a v průběhu 1. sv. války.
Postava Vojáka je pak přímo inspirována bitevním děním na Soče. A přímo na jevišti se také tato postava v boji muže proti muži utká s dalším vojákem, zvaným Hříbeček (Bubikopf). Tento voják ovšem není muž, ale Dívka (zpívaná sopránem). Ti dva se do sebe zamilují a společně zahájí boj proti totální válce, rozpoutané Císařem.
Jméno ´Bubikopf´– tedy německý výraz pro ´hříbeček´, typický hladký účes z 20. let - které se podle některých historiků také používalo jako jedna z přezdívek bojovnic za ženskou emancipaci, zase odkazuje ke skutečnosti, že účasti na totální válce nejsou ušetřeny ani ženy.
A v 1. sv. válce také ženy ve většině zúčastněných armád skutečně sloužily. Tak jsou všechny postavy opery jednoznačně zakotveny v osobních autorových zážitcích z války. Ty se ale do díla promítají i hudebně v podobě citátů – například hudebních znělek a signálů, používaných v rakouské císařské armádě (ty operu zahajují i uzavírají), oficiální habsburské hymny „Zachovej nám Hospodine..“ i slavného německého chorálu „Eine feste Burg ist unser Gott“, který se za války zpíval i jako vojenská píseň.
Ullmannovo dílo není ale oslavou války. Naopak, jak libreto, tak i hudba jsou jasným apelem proti jakékoliv despocii a zneužívání demokracie, který ani dnes nic nepozbyl na svojí aktuálnosti. Operu Ullmann složil během svojí deportace v Terezíně v letech 1943-44, kde si musel oficiálně požádat vedení tábora o povolení, aby ji mohl vůbec v táboře složit.
Mnoho jeho spoluvězňů s ním jeho kruté zážitky z 1. sv. války mohlo sdílet z vlastní zkušenosti (o některých se dozvíme na panelech na výstavě).
-----------------------------------------------------------------------------
MgA. Eliška Kaplický Fuchsová
- zastupitel, strana: ANO 2011
- klub: ANO 2011 (členka)
- členství ve výborech
- Výbor pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP (předsedkyně)
- Výbor pro výchovu a vzdělávání ZHMP (který současně plní úkoly v oblasti sociální politiky HMP) (členka)
Členství v komisích
Komise Rady hl. m. Prahy místopisná (členka)
Komise Rady hl. m. Prahy pro udělování grantů v oblasti cestovního ruchu (členka)
Komise Rady hl. m. Prahy pro kultivaci Václavského náměstí (členka)
Komise Rady hl. m. Prahy pro čestné občanství hl. m. Prahy a ceny hl. m. Prahy (členka)
Hodnocení: 80 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková