Úvod > GHMP - Návratný průzkum: Ostrava aneb výstava nejen o osobnostech, které byly v 90. letech spojeny s lokální ostravskou uměleckou scénou

GHMP - Návratný průzkum: Ostrava aneb výstava nejen o osobnostech, které byly v 90. letech spojeny s lokální ostravskou uměleckou scénou

03.01.2025 17:30

Návratný průzkum: Ostrava

25. 10. 2024 – 9. 2. 2025

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna, 2. Patro

„Návratný průzkum je termín užívaný ve společenských vědách.

Provádí se při podezření, že dřívější zjištění přestávají odpovídat

charakteru sledovaného fenoménu.

Dosud realizované výstavní projekty, představující ostravskou scénu mimo hranice regionu, jsou z dnešního pohledu značně ovlivněny atmosférou devadesátých let.

V jejich dramaturgii je patrný důraz na

anticipaci severomoravského uměleckého kánonu

a snahu o jeho prosazení mimo strukturu místních institucí.

Tento pokus byl, úspěšný a výrazně ovlivnil i dění v samotné Ostravě.

To je však také důvod, proč se do jejího terénu po několika dekádách vracíme,

provádíme návratný průzkum a na místo původního konstatování vznášíme otázku:

Co je to ostravské umění?“

Martin Netočný, Tomáš Knoflíček, kurátoři výstavy

A zase ta devadesátá léta…

Devadesátá léta, léta euforie ze změny režimu, řízení, orientace republiky, možností podnikat i vynikat, ale také unikat spravedlnosti, nebo si ji vykládat po svém, stejně jako demokracii a proklamovanou svobodu, šance pro schopné, ale i ty všehoschopné. Doba, kdy se moc věcí změnilo. A nejen v politice, ekonomice, mezilidských vztazích, ale také - v kultuře. Někde jen v tom, že se ke každému jedinci dostala taková kultura, která mu byla odepírána, někde v tom, že se zbortila i znovuzrodila specifika jisté lokality, místní subkultury i v důsledku místních přerodů v místním regionu. A o tom je vlastně výstava Návratný průzkum: OSTRAVA. V tom je i poslání výstavy v Městské knihovně, v Galerii GHMP. Zastaralá klišé v chápání ostravské kulturní lokality pocházející z 90. let už přímo volala po tomto „Návratném průzkumu“, vykonaném s cílem prověřit trvající platnost postulátů panujících o ostravské kultuře vyslovených nad regionem před 30ti lety, v čase oněch tak specifických devadesátek.

Snad nejvíc se zaťaly devadesátky do Ostravy

V rámci známé pravdy, že vše souvisí se vším, musela ostravská kulturní fronta reagovat na totální přerod svého až do té doby „ocelového srdce republiky“, v kulturní region se silnou kulturní scénou v Ostravě. O místních výtvarných umělcích jsme se najednou dozvídali a postupně, stále více i mimo jejich region. Tamní umělkyně a umělci začali být vidět už v celé republice a nakonec i mimo ni. Zrodilo se mimořádné kulturní centrum – Ostrava.

Samozřejmě, že nevzniklo přes noc onoho 17. 11. 1989. Už v letech předchozích totiž existovalo povědomí o třech kulturních ostrovech tehdejší „socialistické“ republiky. Byla to samozřejmě dominantní Praha a mimo ni se hovořilo ještě o alternativních centrech kultury v Ústí nad Labem a právě v Ostravě. Jeden už tehdy nejbohatší region a dva regiony naopak vůbec nejbědnější. Ostrava se s tím ovšem nemazlila a vytvořila si zcela unikátní ostrov, jemuž tradiční a oficiální projevy byly den ode dne stále vzdálenější a vzdálenější. Až do přelomové Národní třídy. Ale už nějaký čas před ní, nad oficiálními výstavními prostorami držely byť stále méně intenzivně „ochrannou ruku“ kulturtrégeři a dveře pro cokoli jinačejšího, dokázali držet povětšinou dobře zavřené. Zbýval veřejný prostor. Galerie pod širým ostravsky začouzeným nebem. A ten už - rudý pařát - tak dobře neprohmatal. Nebo alespoň ne tak rychle. A tak se zde usadila díla neoficiálních autorů pranýřující díla autorů oficiálních.

A do toho přišel pražský listopad a režim se v tom listopadu poroučel jako listí na stromech s podzimem. Najednou bylo všechno jinak. Najednou se začalo o ostravských umělcích stále více vědět a byl o ně zájem i za těmi - druhdy - nedobytnými dveřmi galerií a míst galerijní prostor alternujícími. A zdaleka už ne jen v Ostravě.

Jako když se nakopne ložisko nafty. Vytryskl gejzír umělců a zaplavil nejen Ostravu, ale přetékal – vítán, jak voda v poušti – i kamkoli jinam. Včetně prolomených hraničních zátaras…

V Ostravě se zrodilo jednoznačně nejagilnější regionální kulturní centrum 90. let…

A najednou bylo, kde vystavovat a dalo se už i volně tvořit

Umělkyně a umělci působící dosud jen v skrytu ostravské subkultury, byli objeveni Prahou, a republikou a Evropou a mohli i chtěli studovat, rozvíjet se, a na Ostravské univerzitě, na její fakultě umění, se zjevily opravdové osobnosti, které měly do té doby režimního zaracha (za jiné to byli především Marius Kotrba a Eduard Ovčáček). A nová i ze stínu vystoupivší armáda ostravských umělkyň a umělců se mohla vzdělávat (a rozvíjet) doma, od konečně už pravých ostravských mistrů, anebo se vydat za studiem na umělecké školy jinam. Třeba do Prahy. Za profesory, kteří je mohli opravdu něco naučit, aniž by je udupávali a „glajšaltovali“, jak bylo do té doby zvykem.

A tak ostravští vešli do galerií. Celorepublikových. Také díky kurátorům, kteří se zrovna tak vynořili, aby obměnili ty, co stále ještě trčeli. Oni už ale ani ti kurátoři nebyli ti minulí. A hlad po ostravské výtvarné scéně se ukázal jako značný.

Ostravští vstupovali do různých uskupení a vzájemně se tak nejen, že objevovali, ale také inspirovali a kolektivně rozvíjeli. (za jiné třeba sochař Igor Kitzberger, malíř Antonín Kroča nebo vizuální mág, Jan Wojnar). Ale vyhaslé pece, zastavené důlní věže a vlastně i plyny vyvěrající z podzemí začínaly připomínat zrušenou a specificky kulturní Ostravu, neboť právě tu vznikala jiná kulturní Ostrava, do níž přicházeli tvořit i umělci odjinud. Ostrov svébytné kultury, se stal žádanou křižovatkou všech směrů a center. Místem k výměně zkušeností a vzájemnému poznání se. Ale ani ti, co z „ocelové“ Ostravy vyvřeli ven, do jiných center, s Ostravou a tím pádem i kolegy z branže kontakt neztráceli. Naštěstí nejsme tak rozlehlá zem, že by tu byla vzdálenost bariérou. Každý s každým se mohl setkat, navzájem se popostrčit, porovnat svou tvorbu a své míření, anebo se třeba i přít. Vše vždy ku prospěchu všech.

30 let, to už je přece pádný důvod k návratnému průzkumu, ne?

Proto vznikla výstava s názvem Návratný průzkum: Ostrava. Společný projekt přestavující ostravské umění v celé jeho šíři. Výstava je tu proto, abychom na vlastní oči i my neodborníci, pohlédli do tváře ostravské výtvarné scény. Odborníci, se mohou zamýšlet, co je ještě pořád čistokrevné ostravské umění, nakolik tahle ostravská výtvarná přehlídka je ještě ovlivněna devadesátkami, zrušenými šachtami, vznikem kulturního areálu, jaký nemá u nás obdoby, lidově místně nazývaného „Ostravské Hradčana“ (čili Dolní oblast Vítkovic), ale také, jak se vepsala ona ostravská specifika do celé české výtvarné scény atd. atd.

No a my prostí diváci, se můžeme na výstavě Návratný průzkum: Ostrava, kochat opravdu mimořádnou přehlídkou skvělého moderního umění aniž bychom museli vůbec řešit, co je z tohoto ještě ostravské a co je devadestátkové a co je už nás všech, bez rozdílu lokací a dekád.