Geologická stezka pod Barrandovskými skalami aneb po troše historie je tu prehistorie
Geologická stezka
Hlubočepy – Malá Chuchle
30. 12. 2023
V předchozí části naší cesty po tzv. Geologické stezce, jsme prošli
od stanice tramvaje Hlubočepy, kolem železniční trati, pod Barrandovským mostem, viděli jsme kapličku Svaté panny Marie Bolestné a hlavně jsme se věnovali
smutnému, opuštěnému, bazénu, který zbyl z areálu rekreace pod
Barrandovskými skalami, patřícího k proslulým Barrandovským terasám.
Nyní tedy kráčíme Geologickou stezkou dál, od trosek bazénu
podél Barrandovských skal,
směr Malá Chuchle.
Geologická stezka, patří do tzv. Pražské kotliny, místu s pradávnou historií.
Archeologové doložili, že tato lokalita byla osídlena již v pravěku,
především na ostrohu vedle Barrandovského mostu, zvaném Klubouček.
Jak také dokládají odborníci, šlo o odlesněné území, hojně hospodářsky využívané.
Pastviny skýtaly až do přelomu 19. a 20. století stepní a teplomilná společenstva rostlin.
Konec přineslo až zalesnění před zhruba sto lety.
Vše zlé, může být k něčemu i dobré
Když francouzští vojáci vybourali ve skále - dnes zvané Barrandovská - silničku pro vojenské účely, zuřila válka. Ale vznikla tu, pozdějšími úpravami a rozšířením, komunikace pro auta i vlaky. Dnešní Geologická stezka. Bourací práce ale poodhalily řez Barrandovské skály. Onu námi, v minulé části povídání o Geologické stezce, zmíněnou přírodní galerii a geologickou laboratoř.
Barrandovské skály dostaly jméno po Joachimu Barrande, francouzskému badateli, paleontologovi, který se usadil v Čechách a věnoval se posléze výzkumu této geologicky unikátní lokality. Svoji sbírku materiálů objevených právě na Barrandovských skalách nakonec věnoval našemu Národnímu muzeu.
Není divu, že v roce 1884, na jeho počest, dostaly jím probádané a typicky zvrásněné vápencové vrstvy jméno - Barrandovská skála. Pojem zahrnuje nejen tu skálu na Geologickou stezkou, ale okolí dnešní Geologické stezky, kterou ve své době Barrande opravdu dokonale prostudoval a popsal při svém bádání. Dospěl zde dokonce i k celé řadě objevů. V souvislosti s pojmenováním byla na skálu nesoucí jméno Barrandovské skály umístěna cedule se jménem badatele. Dodejme, že nejen že rozsáhlé sbírky Barrandeho přešly do vlastnictví Národního muzea, ale také - díky osvícenosti tehdejšího majitele, Maxmiliána Herberta - byla připsána i sama skála Národnímu muzeu. Stalo se tak proto, aby byla chráněna o a dále zkoumána.
Nejen zářezy pro komunikaci
Ač původní účel odstřelu skalního masivu, který se původně plynule svažoval až k Vltavě, byla opravdu jen ona účelová komunikace, mimoděk se tím však „prozradilo“, že zářez ve skále nabízí i bohatě kameniva. A tak tu začala těžba. Dnes je už patrný jen lom asi vůbec největší, do jehož náruče se skrylo ono pozdější opuštěné koupaliště. Píšeme o něm v minulé části. Tento lom ale nebyl jediný. Zbytky zarostlých a přírodou a časem už „zamaskových“ menších lomů lze cestou po Geologické stezce vytušit.
Uvádí se, že se v těchto lomech lámal specifický vápenec, zvaný krinoidový. A místní lomy ho těžily až do počátku minulého století. Vápenec odtud slul co by výborný materiál k výrobě vápna.
Barrande nebyl jediný kdo tu bádal
Odkaz Barrandeho snažení byly nejen jeho unikátní a vědecky zmapované sbírky, ale také přání, aby se ono - jím zpopularizované a probádané - území nadále chránilo a také dál zkoumalo.
Obojí bylo a je plněno.
Nejvýznamnějšími z pokračovatelů Joachima Barrande, byli naši významní geologové, Radim Kettner a František Hanuš. Výzkumy se ale vlastně zcela zatím nezastavily do dnes. Barrandovská skála slouží hlavně ke studijním účelům.
Řekne se, jenom skála… Omyl. Tam je kytiček…
Naše cesta Geologickou stezkou se konala uprostřed zimy. Den před Silvestrem, 30. 12. 2023, takže jsme moc květeny obdivovat nemohli. Odborné knihy a dřívější zkušenosti, nás ale ujišťují, že to tam – až nečekaně - zas až tak chudé na rostlinstvo není.
Stačí nahlédnout do vševědné Wikipedie (viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandovsk%C3%A9_sk%C3%A1ly).
Pro netrpělivé to celé zkusíme zredukovat:
· Na skalních světlinách se vyskytují takové vzácnosti jako jsou bělozářka liliovitá, devaterníček šedý, oběrostlinky jsou klasifikovány jako silně ohrožené.
· Dalším unikátem je sesel sivý, který patří ke vzácným druhům naší květeny.
· Kdo nevykročí po Geologické stezce tak jako my, v zimě, ale hned z kraje jara, spatří - vzácné - tařice skalní.
· Kdo ještě o něco později, na toho čeká rozchodník bílý.
· I trávy lze cestou objevit.
· Především kavyl Ivanův a sveřep vzpřímený.
· Světliny jsou na Geologické stezce v menšině.
· Převažuje spíše náletová, tzv. sekundární vegetace.
· Především trnovník akát, který sem nezanesl vítr a příroda, ale člověk a to proto, aby zpevnil svah nad silnicí.
· Podobně to je i s původem zde četné borovice černé a mahalebky obecné.
· Toto nepůvodní rostlinstvo způsobilo, že téměř vymizela původní šípáková doubrava a stala se tu0 vzácností.
· Kdo hledá (a pozná) najde zde dub pýřitý a dřín jarní.
· Příroda a její větrné nálety v okolí Geologické stezky ale spíš rozesely jasan ztepilý, břízu bělokorou a topol osiku.
· Do toho se vloudily také nepůvodní plevelné rostliny, jako jsou měrnice černá, kuklík městský a kopřiva dvoudomá.
· A samozřejmě se po skalách popíná plamének plotní chmel otáčivý.
Podrobnosti, ale opravdu hledejte v odborných textech. Nám šlo jen o to, dokázat, že i skaliska hýří rostlinstvem, i když to není zrovna takové jako na zahradě, jakou bychom si představovali.
A co zvířátka? Dokážou tam žít?
I v tomto případě nebyl předposlední den roku asi tím nejvhodnějším pro pozorování fauny. I když bylo poměrně hezky, tak kde jaký přírodní tvor raději kdesi přezimoval. Takže doporučujeme nahlédnout do této přírody v lepší čas anebo kdykoli, a to opět do Wikipedie (viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandovsk%C3%A9_sk%C3%A1ly). Začetli jsme se tam i my a zase se to zde pokusíme jen shrnout:
· Velká zvířátka tam nečekejme.
· Sem tam pejska, jak vyvedl majitele či majitelku.
· Z přírodních živočichů lze za tepla zahlédnout tvory, jenž k živobytí potřebují skalní stepi.
· A to jsou ti, co moc vidět nejsou.
· Především bezobratlí živočichové jako plži, označovaní jako tzv. xerotermní.
· Z broučků tu vegetují stepní střevlíčci, a to ti, co jsou u nás všeobecně považováni za vzácné a bohužel už i ohrožené.
· Dalšími broučky jsou mandelinkovití, nosatcovití a některé – opět jen stepní bezkřídlé druhy.
· V létě nechybí motýli. Otakárci, oba druhy u nás žijící, tedy ostruháček kapinicový a modrásek rozchodníkový.
· Léto zde prospívá i pavoučku stepníku rudému. Ten je tu k nalezení i na podzim.
· Z ptačí říše jsou zde domovem budníček menší, pěnice pokřovní a strnad obecný.
· A celkem tradičně, se tu na skalách umně pohybují ještě ještěrky obecné.
V jiných zdrojích se uvádí ještě z ptactva rehek zahradní, červenka obecná, brhlík lesní a dokonce i výr velký. Ale ptactvo je přelétavé, takže kdoví jak to s nimi opravdu je.
Geologie Barrandovských skal
Ani zde nemůžeme konkurovat odborníkům od Barrandeho po současnost. Skály jsou k vidění a k laickému zkoumání přístupné – myšleno opticky – klidně i v zimě, ale svěřme se opět raději do rukou vědy publikované ve Wikipedii (viz. https://cs.wikipedia.org/wiki/Barrandovsk%C3%A9_sk%C3%A1ly).
My se pokusíme opět pouze o neumělý výpis toho, čemu rozumíme a co nás zaujalo:
Barrandovské skály patří k souvrství Motolskému, tedy spodnímu siluru. Nejběžnější jsou zde černošedé jílové a vápnité břidlice. Vše co je tu dodnes viditelné a už pradávno vzniklé, jsou uloženiny vytvořené v období zvaném silur a devon. Stáří těchto hornin se uvádí v rozmezí od 430 až 390 milionů let. Díky dynamitu a s jeho pomocí vzniklému zářezu do skály, si tu geologickou minulost naší planety můžeme prohlížet zblízka a na vlastní oči.
Zajímavé je, že celá Geologická stezka, jdeme-li tak jako my, tedy od Hlubočep do Malé Chuchle, je vlastně jakousi cestu do hloubi pravěku. Proč? No, skály po naší pravé ruce tvoří několik historicky odlišených souvrství hornin. Nejstarší souvrství je u Malé Chuchle, tedy na konci naší cesty Geologickou stezkou, nejmladší bylo na začátku u Hlubočep. Odborníci tu rozlišují (řazeno v našem směru pouti, tedy od nejmladší do nejstarší) tato souvrství: Zlíchovské, Pražské, Lochkovské, Požárské, Kopaninské a Motolské. Jak a proč tomu tak je, napoví Wikipedie, a pak už jen odborná literatura…
Všeznalá Wikipedie podrobně rozebírá ona jednotlivá souvrství. My je ale, přiznáme se, nijak zvlášť naším nevzdělaným okem nerozlišili…
Nás na těch skálách zaujala – zcela neodborně a zcela vzhledem ke geologii i naivně – struktura oněch na sebe kdysi natlačených vrstev hornin, tvořících dnes ty svébytné geometrické a grafické obrazce, na něž, nebo skoro se dá říci, do nichž – lze hledět dlouho předlouho a neokoukají se. Platí tu ono dávné a lidmi povícero neuznávané, že největší výtvarný umělec je sama příroda. A galerie ve veřejném prostoru, nacházející se podél Geologické stezky Hlubočepy – Malá Chuchle, je toho dokonalým důkazem.
Každá cesta někdy končí
Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Uvážíme-li, že jsme se - po asi tři kilometry - pohybovali jižním směrem od Prahy, směr jsme rozhodně měli zjevně správný, ale Řím je přece jen poněkud z ruky a tak jsme svou cestu zakončili už v Malé Chuchli.
Původní silnice, dnes tedy ona Geologická stezka, vede pod viadukt, kde nad vámi, jezdí-nejezdí vlaky po „Mostě Inteligence“ a pak pod druhý viadukt, přes nějž zase jezdí nekonečné barevné šňůry aut směr Zbraslav a Černošice a pak dále. Podejitím dálnice se už ale snadno dojde ke stanici autobusů na Smíchov. Tam jsme doputovali i my.
Ale ještě malá zmínka o Malé Chuchli
Malá Chuchle (kdysi Kuchelbad) je takový „ostrov“ mezi městskými Hlubočepy a příměstskou Velkou Chuchlí. Do roku 1922 Chuchle Malá jenom součástí Chuchle Velké. V roce 1922, když se nezapomenutelný 1. pražský primátor, pan Karel Baxa, převtělil ze starosty Prahy do primátora Prahy, neboť vznikla tzv. Velká Praha, která si přivtělila spoustu obcí kolem až do té doby samostatných, uloupla Velká Praha Velké Chuchli malou Chuchli Malou. Ta se stala městkou částí, zatímco Velká Chuchle díl na přivtělení ku Praze čekala. Její přivtělení k Praze přinesl až bouřný rok 1968.
Prolétneme-li starými letopisy, tak o Chuchli – zatím ještě jedné jediné, je první zmínka až v roce 1132. Důvodem zprávy, však nebyla ani tak sama Chuchle, jako zázrak, jenž tu potrefil, jistého biskupa tím, že ho nepotrefila uvolněná lavina šutrů ze skály – budoucí Barrandovké. Stát se to mělo v místech dnešní Malé Chuchle. Spícího biskupa, měl zachránit zlý sen, jenž mu věštil pád balvanu na jeho lůžko. Biskupa sen vzbudil, vyděsil, a on vstal, lůžko opustil a v tom mu balvan opravdu na jeho postel řachnul. Jak praví legenda (?) dochovaná v rukopise vyšehradského kanovníka…
V roce 1268 už se ale stává majitelem Velké i Malé Chuchle sám král. Ne na dlouho. Pak už to šlo ráz na ráz, z ruky do ruky.
Malá Chuchle měnila majitele od panovníků, přes šlechtice a kláštery - nejdéle ji vlastnil blízký klášter Zbraslavský - až po soukromníky bez erbů a titulů.
Na samém počátku 20, století, měla Malá Chuchle 556 obyvatel a stala se lázněmi a výletním místem pražanů. Jakmile se ale stala součástí velké Prahy, zavítal do ní i sám prezident Masaryk. Cennou relikvií Malé Chuchle je snímek tatíčka Masaryka vystoupivšího z automobilu přímo pod Barrandovskou skálou, tedy na dnešní Geologické stezce, kterou jsme právě absolvovali.
Samostatnost Malé Chuchle ve smyslu městské části, po roce 1949 už slábla. Malá Chuchle se postupně stala součástí Smíchova a po připojení Velké Chuchle k Praze se obě Chuchle opět sjednotily, ale to už pod hlavičkou Chuchle Velké. Ale název této lokalitě zůstal, jakožto místní název.
A to je konec našeho putování?
Ano i ne. V Malé Chuchli Geologická stezka končí. Takže vlastně ano. Avšak v jiný den a v jiné roční době, může vést zdatné chodce poměrně náročně, do značného kopce, ale dál. Z Malé Chuchle, kolem bývalých lázeňských domů, vzhůru k Mariánskému pramenu, a dál do kopce Chuchelským hájem, až ke známému chuchelskému ZOO koutku a pak třeba zase dál a dál…
Ale o tom až zase někdy jindy.
Text připravil: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
První část:
