Geologická stezka pod Barrandovskými skalami aneb nejdřív trochu historie a pak nás čeká prehistorie
Geologická stezka
Hlubočepy - Malá Chuchle
30. 12. 2023
Hlubočepy se sice nacházejí především v údolí Dalejského potoka, ale patří k nim i
zajímavý pobřežní úsek vedoucí podél Vltavy pod Barrandovskou skálou.
Někdejší silnice se změnila v cestu vhodnou pro chodce i cyklisty a nově dostala označení - Geologická stezka.
Dostaneme se k ní od stanice tramvají a autobusů Hlubočepy,
podejdeme-li železniční trať a hned za podchodem zahneme vpravo, podél kolejí, směrem z Prahy ven,
proti proudu Vltavy, do Malé Chuchle.
Vedou nás – žel jako vždy a všude, vandaly vesměs poničené – informační panely.
Barrandov, pod nímž budeme procházet, je východní součásti Hlubočep a nachází se nad námi, nad Vltavou, na tzv. Barrandovských skalách.
Ty nesou, stejně jako nahoře se nacházející čtvrť, jméno francouzského geologa, Joachima Barrande, jenž zde v 19. století,
hledal a nacházel zkameněliny – všeobecně známé jako trilobity.
My je tu sice hledat nebudeme a také už asi těžko najdeme, ale i tak, je cesta zajímavá
vším, co míjí, a hlavně, je skutečnou přírodní galerií, která potěší nejen „šutrology“, ale i milovníky krásných obrazů.
Ano, umnou abstrakci tu vytvořila
– už v době svého geologického vývoje –
sama příroda a odhalili nám ji francouzští vojáci za okupace Prahy.
Ale i o tom si něco zopakujeme, stejně jako o mnohém dalším v tomto článku.
Hlubočepy
Není teď naším cílem řešit dlouhou historii této dnešní nedílné části velké Prahy. Snad jen připomeňme, že poprvé byly Hlubočepy oficiálně zmíněny v roce 1257, jakožto majetek společného vlastnictví Vyšehradské kapituly a Strahovského kláštera. Název tehdejší obce je historiky odvozován od nutnosti získávat vodu, nezbytnou pro život místních, což se muselo „čerpáním z hlouby“.
Hlubočepy patří k Velké Praze od roku 1922. Prosluly hlavně součástí jimi vedoucí tzv. Buštěhradské dráhy, jež se vine ve skalách Prokopským údolím a je dodnes funkční technickou památkou nazývanou „Pražský Semmering“.
My se ale zdržme hezky dole, pod Barrandovem, u břehu Vltavy, na námi zvolené Geologické stezce.
Nejprve něco k cestě jako takové
Naše cesta, bývala silnicí. Původně se nazývala Stará zbraslavská silnice. Její vznik je ale datován už rokem 1742. Až do té doby vedla dnešní Barrandovská skála pěkně plynule, šikmo, přirozeně až na břeh Vltavy. Kdo musel putovat z Prahy po tomto břehu na Zbraslav a dál, a opačně se mínil dostat od Zbraslavi na Smíchov, musel putovat zdlouhavě horem, přes dnešní Barrandov a pak dolů, až na Zlíchov.
Války jsou sice zlo, ale občas při nich vznikne i něco kloudného.
V letech 1740 až 1748 řádila Evropou válka zvaná Válka o rakouské dědictví. Zapletlo se do ní mnoho evropských států a mimo jiné i Francie. V roce 1742 se tedy francouzští vojáci vyskytovali i na našem území. Svedli u nás - mimo jiné - i bitvu, která se nazývá Bitva u Zahájí (což je na jihu Čech u Hluboké).
Ale peripetie oněch válečných let teď nechme stranou.
Pro nás je podstatné, že právě francouzští vojáci nám tu vylámali do Barrandovské skály zářez, jenž se stal později základem té tzv. Staré zbraslavské silnice, dnes tedy Geologické stezky.
Silnice tedy byla silnicí přísně účelovou, vojenskou, a sloužila potřebám vojenské posádky sídlící na Zbraslavi.
V roce 1846, pak byla ona původní silnice rozšířena a co se lepší sjízdnosti týče, také upravena. Další lámání skal nastalo až v šedesátých letech dvacátého století protože bylo třeba vytvořit prostor také pro stavbu železnice, která byla situována do míst oné původní silnice, takže ta dnešní trasa byla vlámána ještě hlouběji do skal.
Trojí vlámání do skály jí ale poskytlo – snad už to tak nadále zůstane – vzhled, který teď známe, viditelný průřez horninami a jejich zvrásněním a vznikla dnešní Geologická stezka. Tak trochu jako obdoba nápisu v Hollywoodu, byl na tuto skálu umístěn (už v roce 1884, tedy 39 let před tím Hollywoodským, takže se nabízí otázka, kdo koho okopíroval…). Nápis má za cíl upozornit, že se jedná o Barrandovy skály, což byla a je myšleno jako pocta světově významnému paleontologovi, jenž sídlil a pracoval v Praze, Joachimu Barrande.
Železniční trať Praha – Plzeň
Když už jsme u té místní železnice, která sviští pod nohami či dokonce o pár metrů vedle Geologické stezky, věnujme jí také několik slov.
Trať nese označení 170 a tvoří spoj na trati Praha – Plzeň.
Ve 30. letech 20. století došlo k vybudování druhé koleje a v roce 1973 k její elektrifikaci trati. Nejprve v úseku Praha – Beroun a v roce 1987 s prodloužením až do Plzně.
Další stavební zákroky na úseku trati Praha – Beroun se už vlastně ani neplánovali. Měl totiž vzniknout téměř 25 km dlouhýTo zavinilo, že k rekonstrukci přetížené trati nakonec dojít nakonec pod Barrandovskou skálou muselo a úsek byl v letech 2019 až 2022 modernizován.
Pár slov o Barrandovském mostě
Barrandovský most je typickou brutalistní stavbou z betonu. Architekt Karel Filsak umístíl na předmostí mohutné betonové plastiky, které vytvořil sochař Josef Klimeš. Na pravém břehu se nachází socha nazvaná Rovnováha a na levém je to dvojice betonových mís.
Barrandovský most vznikl během let 1978 – 1988 a až do roku 1990 se nazýval Most Antonína Zápotockého. Svůj dnešní název most převzal od Barrandova k jehož stále je přitisknut. Most tvoří spojnici mezi čtvrtěmi – Hlubočepy, na levém břehu a Braníkem na břehu pravém. Disponuje čtyřmi proudy v každém směru (když se neopravuje, jako letos a v letech předchozích) a mohu na něj i chodci a cyklisté.
Jeho význam a vytíženost dokládá 142 tisíc vozidel, které po něm denně projížděly v roce 2017. A když už jsme u čísel, tak šířka mostu je 40 – 55 m, délka 352 m. Nad Vltavou se klene ve výšce 15 m.
Kaple Panny Marie Bolestné
Podejdeme-li most, tak pár kroků po Geologické stezce nás dovede ke Kapli Panny Marie Bolestné.
Není velká a zdá se i jaksi „bohem zapomenutá“. Má kruhový půdorys s apsidou a v prvém rizalitu je vstup. Zdobí ho mozaikový monogram Krista a písmena Alfa a Omega. Zřetelný je nápis Ave – Maria – Gratia Plena. Kaple nese zděnou kopuli bez krytiny. Uvnitř vidíme okno a pod ním rovněž zděný oltář. Stěna nese ještě stále patrné zbytky ornamentů a centrálního kříže. Ale i stopy vandalů. Výmalbu kaple provedl český malíř a mozaikář Viktor Foerster. Jak název kaple napovídá, je zasvěcena Panně Marii Bolestné.
Zvláštností kaple je její kuriozní původ. Jak už bylo zmíněno, tak zdejší průsek do skály provedla francouzská armáda v roce 1742. K tomu potřebovala provést řadu odstřelů a k nim spoustu výbušnin. Jejích sklad byl objekt prachárny, která se v roce 1900 stala kaplí. Dokonce původně upravenou v tzv. beuronském stylu. V Praze byl v tomto stylu také upraven klášter v Emauzích, který však podlehl spojeneckému náletu na sklonku roku 1945 a v témže beuronském slohu je upraven i klášter na Smíchově, někdejší budova pošty, dnes už kultuře sloužící pod názvem Gabriel Loci (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/gabriel-loci-aneb-honem-navstivte-impozantni-smichovsky-benediktynsky-klaster-nez-z-nej-bude-zase-dalsi-poloprazdny-hotel/ ).
Kaple není v církevním vlastnictví a tak je vystaena na milost a nemilost osudu. Ale snad jí bude milostiv. V roce 2019 došlo například k částečnému vyčištění okolí od náletových dřevin…
A nakonec je tu bazén
Když Václav M. Havel budoval nahoře na Barrandově ateliéry a na okraji Barrandova nad starým lomem proslulou restauraci a letovisko Barrandovské terasy, patřil pozemek dole v lomu k celku. V. M. Havel ho nabídl tehdejšímu Českému plaveckému klubu a ti se lokality ujali. Architekti Jaroslav Kalvach a Václav Kolátor (mimochodem jeden z předních odborníků na stavby podobného typu) připravili s dalšími odborníky a činiteli Klubu projekt. Dne 16. 8. 1930 byl bazén otevřen a stal se doplňkem vyhlášených Barrandovských teras.
Pro větší komfort návštěvníků byl s restaurací, která byla nahoře u teras, propojen výtahem k dopravě jídla a pití.
Bazén má plochu 50 x 18 m, hloubku 1 až 4,5 m. Dodnes mu dominuje desetimetrová skokanská věž, dílo arch. Vladimíra Grégra.
Pro nejmenší existovalo v areálu mimo bazén také brouzdaliště, pro tenisumilovné tenisové kruty, pra další nadšence basketbalové a volejbalové hřiště. Na břehu řeky navazovala na areál písečná pláž s plovárnou, loděnice pro jachty a kanoe. Divácké tribuny skýtaly místo pro čtyři tisíce diváků.
Bazén sloužil dopoledne veřejnosti a pak už pro Klub plavců.
Přes všechnu modernost a dokonalost vybavení měl bazén od počátku velký problém. Umístění v lomu způsobilo, že sem zavítá slunce jen dopoledne, a pak tu je stín a s ním spojený chlad. Bazén se plnil ze speciální studny, a tím pádem v něm byla studená voda.
I když se poměry po roce 1948 změnily, bazén nikoli. Patřil veřejnosti, ale ta šuměla zájem. V roce 1955 došlo k uzavření bazénu navždy. Od roku 1988 je sice bazén i skokanská věž vyhlášen památkovou zónou, ale případné oživení nemá smysl. Od roku 1993 je lokalita dokonce památkovou zónou. Chátrání ale pokračuje dál.
V současnosti se konají pokusy vdechnout objektu druhý a jiný život. Hraje se tu kupříkladu divadlo, ale stavební složka bazénu chátrá nezávisle na tom.
Nyní vpřed - směr přírodní galerie
V úvodu jsme zmiňovali, že Geologická stezka, je vlastně taková přírodní galerie. Nahlédneme do ní v dalších krocích na cestě ke konci Stezky, do Malé Chuchle. Ale o tom až zase někdy jindy, v dalším pokračování věnovanému převážně geologické prehistorii místa.
Text připravil: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
2. část:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/geologicka-stezka-pod-barrandovskymi-skalami-aneb-po-trose-historie-je-tu-prehistorie/