Františkovy Lázně II. aneb byli jsme, viděli jsme, zjistili jsme
Františkovy lázně
8. 7. 2015
Na www.www-kulturaok-eu.cz jsme navštívili Františkovy Lázně poprvé. A jistě ne naposledy. Proč vůbec, a proč ne naposledy má několik pádných důvodů. Tak sem s nimi…
A teď to hlavní - výlety
Časový rozvrh (snídaně, procedury, večeře) nám jemně naznačil, že tu máme takový jakoby trojčas: dopoledne 2 hodiny, odpoledne 4 a večer asi tak 2. Déle bychom nevydrželi.
Od pondělí do pátku to bylo tedy 15 startů. Teď samozřejmě jen skromně něco z našeho odžitého programu nabízíme, ale nevnucujeme. Každý jsme jiný…
Komorní hůrka
Už jste byli v jícnu sopky? A činné? Ne? Tak to si nenechte ujít. Asi 2 kilometry po značené cestě (červená turistická), vedené podél skoro nepoužívané silnice alejí mohutných stromů dospějete k zelenému, bohatě zalesněnému, kopečku. Když na něj celkem nenápadně vystoupáme (má 503 m), zjistíme, že jsme ocitli na opravdovém okraji jícnu sopky. Na takovém kruhovém ochozu, po němž obcházíme travnatou prohlubeň pod námi. To je dnes už naštěstí uzavřený jícen sopky, nejmladší činné sopky ve střední Evropě, z níž – jak tam píší – dosud unikají nějaké plyny.
Není divu, byla to poslední čtvrtohorní aktivní sopka, a tak ještě nestihla – chudinka - úplně vyhasnout. Že jde o sopku, se tak nějak ví víc až od počátku 19. století. Angažoval se tu v tom směru mimo jiné i jeden známý geolog oficiálně sice ´amatér´, ale prakticky ve své době kapacita nad jiné, pan dvorní rada, Johan Wolfgang Goethe. O sopce, pak těžišti kamene, o geologických výzkumech a o přírodní památce jako takové se dočteme bohatě na četných panelech objasňujících tyhle věci.
A jako bonus, nám byl - po sestupu - kolem empírového portálu, věnovaného Goethovi, do obce Komorní hůrka, dopřán zážitek nad jiné. Nebo jsme alespoň my měli zrovna to štěstí, nevíme. Ale ocitli jsme se mezi volně se pohybujícím domácím zvířectvem všeho druhu. Krůty, kachny, husy, ale hlavně - krůťata, kachňata a housata. No, bylo to tam jak u Josefa Lady v Hrusicích.
Pak projdeme trochou toho současného podnikatelského baroka (ale naštěstí ještě docela umírněného) a jsme zpět ve stromořadí vedoucím zpátky do Lázní.
Pramen Natalie
Cestou podél Slatinného potoka mineme nejprve Železnatý pramen (pomáhá při ztrátě chuti a při zažívacích problémech). Podejdeme koleje místní železnice a po pravé straně zahlédneme něco málo z toho, jak se těží slatina. Je to sice za polotem, je to přece jen pracoviště, ale v české kotlině není nikde plotu, aby v něm nebyla díra.
Slatina je takové černé bláto, které si ale na památku uchováte těžko. Uschne a je z něj šedivá a drobivá hlína. Alespoň ten náš vzorek nám to provedl. Inu prach jsi a v prach se obrátíš. Normálka. A to i jako slatina.
Za chvíli jsme u mostku. Vpravo ještě nakrmíme kachničky, vlevo vejdeme – jako v pohádkách – najednou, z ničeho nic, kde se vzal, tu se vzal, rozestoupí se nám les a my vcházíme do rozlehlého dvoukřídlého historizujícího pavilonu z roku 1931 (arch. Sgustav) s pramenem Natalie. Ten je dobrý na močové cesty a ledviny. A je dobrý i tak. I když bylo oficiální zřídlo v devastaci, posloužil nám k degustaci a natankování malý přetlakový pramínek vyvěrající z boku parádního zřídla.
Amerika
Amerika je jednak příjemný nevelký kemp, jednak poklidný veliký rybník, jednak areál se zvířátky a naučnou stezkou, a jednak nabitou, leč improvizovanou, hospůdkou na úpatí mohutné, noblesní, historické hospody, které ale v péči neviditelné ruky trhu utěšeně chátrá k zániku – jakožto údajně - nerentabilní. Do kempu jsme se podívali, a zavzpomínali na doby, kdy jsme také kempovali. Bylo by tam bylo milo.
Ale hlavní program byla zvířátka.
Veselí mývalové, opalující se ovce rohaté, stínící se lamy a další havěť.
Ke zvířátkům přiléhá lesní naučná stezka, zčásti po hatích, kde si užijí dendrologové, botanici, geologové. Asi 15 panelů jim to vysvětlí i s okružím. Malé dětské hřiště pro nejmenší to celé jistí.
A hospůdka na břehu rybníka korunuje. Pivo, rackové, labutě, kachny, labutě a ryby… To první ke konzumaci, to ostatní k vidění.
Podivná rozhledna
Cestou od pramene Štěpánka (nejpitnější ze všech zde v lázních, klasifikována až jako běžně konzumní minerálka) nás vedou cedulky tvrdošíjně směrem k hotelu Pyramida. Mimochodem, z titulu městského mobiliáře, vždy na korunce rozcestovníku, jako korouhvička,ční rozkošné zakončení mrňavým nahatým chlapečkem – Frantíškem.
Ale i přes tu tvrdošíjnou pro pyramidální kampaň ve prospěch exkluzivní hotelu ve tvaru Pyramidy, naštěstí ale vytěsněného mimo normální zástavbu lázní, hotel, o který nám vůbec nešlo, jsme dospěli k cíli před tím monstrem. Skromně se tam totiž krčí tzv. Podivná rozhledna. Je z roku 1906 a je to vlastně kýč jak hrom. Ale se zajímavou historií. V roce jejího vzniku, v roce 1906 totiž Františkovy Lázně slavily 500 let od první písemné zmínky o místních pramenech (1406). Tak chtěli k tomu tak zajímavému výročí vybudovat něco pro lázně něco unikátního. A vybudovali. Vznikl tenhle roztomile kýčovitý pseudohistorický paskvil, napodobující malý hrádek, kvalifikovaný jako rozhledna. Není z ní sice nikam vidět, všude jsou stromy, ale nabízí alespoň dobrý průhled do daňčí obory, okolo které jsme přišli a nic moc v ní z cesty kolem neviděli. Z rozhledny jsme viděli daňky jako na dlani.
Za rozhlednou, když objedeme tu - tak typicky západočeskou, že- panoptikální pyramidu, jménem hotel Pyramida - najdeme další zvířátka. Tentokrát klokany, ti ale byli při naší návštěvě skryti, tedy alespoň doufáme, že tak, že je nesežrali všehoschopní zahraniční turisté konzumující v té jejich Pyramidě, pštrosy – ti tam ještě byli, stejně jako kozy a bažanti všeho druhu.
Úzkou cestičku mezi ploty se zvířátky by bylo škoda vynechat. Vede k jezírku s rybami a žábami a přes úzkou lávku nás přenese na ostrov. Na pustý ostrov, uprostřed vod s jedním stromem uprostřed. No, uznejte, kde se tohle suchozemci poštěstí.
Po návratu z naší minirobinzoniády jsme se dali po zapomenuté silničce až do Chebu. A nebylo to daleko. Asi tak 500 metrů. Za Chebskou silnicí je totiž vesnička Střížov, která už katastrálně patří k Chebu, což hrdě hlásá místní dopravní značení. Střížov obnáší asi tak patnáct chalup. A do centra Chebu je to odtud ještě asi pět kilometrů. Ve Střížově není vlastně vůbec nic než poklidný venkov. Ale i to už se také dneska není málo a moc se to nevidí.
Labutí jezero
Vlasta Burian v jednom svém filmu se kdysi rozhorlil a dovolil si - na tehdejší noblesní a taktní dobu - docela hodně. Oslovil přítomnou herečku – měl to v roli a ve scénáři – slovy:Vy jedna labuti. Na dotaz udivené, proč jako že labuti, dodal: No, labuť je taková lepší husa. Labutí jezero také není o labutích. Čajkovský by zíral. A v době naší přítomnosti to byl dokonce polovypuštěný rybníček. Došli jsme k němu od Františkova pramene, lesoparkem kolem nádherného Luisina pramene (ideální ke koupelím) ale ne na místě, je obrouben půvabným a stinným kruhovým altánem. Minuli jsme ještě moderního a mohutný – naštěstí opět decentně odstrčený - hotel Harvey. Před ním nás zaujala fontána. Ne svou konstrukcí, ale tím, že na ní alespoň po dobu našeho pobytu – procházeli jsme tam z různých důvodů opakovaně – pobývaly dvě kachny.
Po projití kolem Rybářské bašty, kde se podává opravdu rybářská bašta, jsme u Labutího jezera. Ani jedna tam není. Dokonce ani ty horší labutě, husy tam nejsou. Jen kachny. A to tak, že velmi. Všudypřítomné, v hejnech, ve skupinkách i single. Ve vodě i na břehu rybníčku – pardon – Labutího jezera. A věčně hladové. Také velmi. Stačí zašustit sáčkem a je to tam jako u Alfréda Hitchcocka v hororu Ptáci. Tady to ale naštěstí žádný horor není, ale spíš legrace. Ty neklovou vás, ale sebe, v boji o kus našeho rohlíku. A pokud hodíme sousto poněkud do výšky, kde se vezmou, tu se vezmou, jsou tu racci a předvedou nám veletoče při odchytu rohlíku ve vzduchu, aby jim ho nesezobly dole ve vodě či na břehu kachny.
A ještě jedna zajímavost. Když se správně usadíme, uvidíme před sebou multifunkční sportovní centrum se zimním venkovním kluzištěm, tak vzadu spatříme opuštěný vysoký komín a na něm stojícího čápa. Je živý? No, zprvu to vypadalo, že je kulisa. Stál totiž na jedné noze, stál tam dlouho předlouho, až si konečně vzpomněl, že má také druhou, s její pomocí se odrazil a rozletěl, a letěl, a zakroužil a odletěl. Zahlédli jsme ho pak ještě i v polích, na lovu, a naposledy na lucerně pouličního osvětlení. To ale bylo horko, tak nejen, že stál na té své tradiční jedné noze, dlouho předlouho, ale ještě ke všemu si větral krkolomně křídlo. Než si asi vzpomněl, že má i druhé a doletěl zpět na ten svůj komín.
Zámeček
Františkovy Lázně jsou protkány mimo značky turistické a městské také systémem cest značených jako Srdíčkové trasy. Je jich pět a protínají město křížem krážem. Červená krouží městem tak, že se strefí do Ameriky. Zelená míří k Natálii. Žlutá postupně odvede k Rozhledně. Modrá na Komorní hůrku. A ta poslední, oranžová bloudí po tak zvaném parkovém okruhu. Celkově mají všechny dohromady asi 22 km. Protínají se i míjí. Ale pokrývají celé město i blízké okolí.
My využili přesně a důsledně jen zelenou. Důvodem byl fakt, že nás vedla spletí cest v městské části nazvané Sady míru. Ale byl to spíš les míru. To už nebyl park, to byl opravdový les. A mimochodem, s úžasně vzrostlými mocnými stromy. Ty jsou ve Františkových Lázních ostatně všude k nepřehlédnutí. Ale touhle cestou tvoří pravý a nefalšovaný les.
Cestou tím lesem po Srdíčkové trase jsme tak uviděli poněkud smutný a zplundrovaný kamenný lesní oltář a také stavbu zvanou Zámeček. Bylo tma, vše už v 10 hodin dopoledne ´reserve´ a hrála tam – jako na lesy – sovětská, pardon,´dnes už ruská rozhlasová stanice. Urostlý pivonoš vypadal, že budeme mít problém, kdybychom tam snad mínili na chvíli zakotvit. Tak jsme nerušili a šťastně ho minuli.
Les totiž voněl pryskyřicí a bylo tam i tak nádherně.
Závěrem
Františka jsme si pohladili samozřejmě i my. I tam. Už to na nás nezapůsobí, ale přece. Je tam tak dokonale oblýskaný…Třeba tím nějak teleportujeme našemu navrátivšímu se, ztracenému synu, myšlenku na vnoučata. Nemůžeme být snad přece věčně rodiče, zejména když už jsme věkem o generaci dál…
Veverek v parku kolem kolonád a centra bylo vidět spousty. Ale žádná se nedala krmit z ruky, což se prý dá. Nám prostě nebraly. Houbu jsme našli jednu, babku, ale až zaprší a uschne, což se ale stalo až po našem odjezdu, jich tu prý je všude plno.
Výstavu jsme navštívili jednu, a to dvojitou. Jednalo se o Galerii Brömse na Národní ulici. Uvnitř se nalézaly malebné grafiky Renaty Štolbové a s nimi plně korespondující figurky Tomáše Štolby pod společným názvem „Anděl u mého stolu“. Oba umělce na www.www-kulturaok-eu.cz známe a jejich poetika je nám blízká. S takovými ´anděly´ bychom klidně u jednoho stolu rádi pobyli.
Galerie Brömse má ale i vnitřní atrium. To ovládla pro změnu jiná nám už také známá výtvarnice – Veronika Olerini. Její svébytné plastiky rozmístěné v plenéru i situované do architektury atria k nám promlouvaly vesele i bez vtipných popisků. Natož s nimi.
Jako nadstavbu téhle milé příležitosti jsme si vlastně prohlédli i dispoziční řešení oné prvotní zástavby z roku 1793, neboť jsme byli na půdě jednoho prvních 19 domů stavěných jako domy lázeňské zástavby.
Co dodat?
Minerálky jsme ve Frantových vypili kýble. Kúry absolvovali. A domů se vrátili živi a zdrávi. Jestli jako znovuzrození? No, to ani ne, to už v našem věku bohužel nikdy nepůjde, ale jako odpočatí důchodci určitě. Dokonce asi až moc odpočatí. U svých počítačů jsme se totiž den po návratu rozjížděli jako zatuhlá převodovka veterána. Ale to se poddá.
Bylo to prostě krásné a můžeme to všem jenom vřele doporučit.
Včetně Petákovic Sanatoria. Je to ideálně strategické výchozí místo pro ty úplně nejhezčí vycházky vklíněné mezi rehabilitace.
Jo a při odjezdu, cestou k vlaku na nádraží jsme objevili dvě místa v parku, která jsme do té doby ještě nenavštívili. A to jsme šli samozřejmě rovně od Sanatoria přes park k nádraží.
Více zde: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/frantiskovy-lazne-aneb-jak-jsme-drive-horke-hlavy-zchlazovali/
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková