Úvod > František Skála: Jízdárna/Riding school aneb vstupme s otevřenýma očima do světa jeho mnoha bájných říší!

František Skála: Jízdárna/Riding school aneb vstupme s otevřenýma očima do světa jeho mnoha bájných říší!

10.03.2017 10:22

Národní galerie /Valdštejnská jízdárna - Praha

10. 3. – 3. 9. 2017

Když jsme se – před 12 lety – v Galerii Rudolfinum setkali s pracemi, a dokonce i jejich autorem Františkem Skálou osobně, napadlo nás, že by pro plné vyznění jeho tvorby potřeboval víc místa. Tajně jsme si představovali Letohrádek královny Anny na Hradčanech. Pozoruhodná a solitérně situovaná renesanční budova by krásně kontrastovala s jeho poetickou a občas i mírně ulítlou tvorbou. A hle, náš nápad se skoro do puntíku stal skutkem. Belveder to sice není a z nabídek, jež František Skála dostal (zda v nich byl i Belveder, nevíme) si vybral neméně úžasnou budovu – Valdštejnskou jízdárnu. A náležitě ji spolu s architektem výstavy Šimonem Cabanem využil. Skálova výstava, pořádaná v této budově, je už sama o sobě umělecký čin. Však také řadu prací zde instaloval s ohledem na daný prostor, jeho kompozici a některé, jak nám sdělil, dokonce vytvořil, či dotvořil přímo pro Jízdárnu.

Setkání po letech

Zatímco my na www.www-kulturaok-eu.cz jsme za 12 let, co jsme se s Františkem Skálou neviděli, dospěli z aktivního věku do důchodů, o vzhledu nemluvě, on se nezměnil. Nijak. V ničem. Svým vzhledem, jednáním, nasazením, nápady, chutí tvořit, humorem, optimismem… Inu, Skála je skála. Nepodléhá erozi, vně ani uvnitř, nerozpadá se, na těle či na duchu, neobrůstá mechem a nedrolí se (ani talent) na drobné. Je dál takový, jaký byl. A díky - nám - za to.

František Skála

Všemi dostupnými prostředky se pokouším sám sobě navodit stav úžasu a zprostředkovat ho druhým

Jedna ruka surovec – druhá ruka citlivec

Apoštol zmaru – lovec mizejících kvalit

Vyvolávám tváře z transkulturního zásvětí

Pohybuji se po riskantní hranici vážného a nevážného

Jízdárna podle Skály

Že je prostor Valdštejnské jízdárny uvyklý všeličemu, a způsobilý všelicos představit, se ví. Ale ve většině případů jde o více či méně nápaditě instalovanou výstavu, více či méně vyváženého umění.

Výstava Františka Skály se – alespoň podle našich zkušeností – vymyká. Výstava Františka Skály totiž není výstavou v pravém slova smyslu, kde je jeden exponát umístěn vedle druhého v jisté dramaturgii.

Výstava Františka Skály není výstava, ale zážitek. Ucelený, komplexní, ohromující, bavící, provokující, těšící, budící pozornost, emoce i chuť žít. Ano, nabízejí se nám zde možná sta jeho nápadů, technik, skulptur, kompozic, kombinovaných technik a čehokoliv, ale nakonec to nevnímáme – jednotlivě.

Vnímáme to jako celek, jako zážitek, jako výlet do světa, který je nám sympatický, kde je nám dobře, kde bychom chtěli, minimálně občas, uvíznout, ale který není reálný. Tedy hmatatelně, racionálně. Který vzniká v naší mysli prožitkem, pobytem ve světě podle Skály, v jeho Jízdárně.

A teď něco o Skálovi

Na výstavu nás za www.www-kulturaok-eu.cz pozvala NG, jmenovitě tiskové oddělení. Ocitli jsme se tedy ve vybrané společnosti vybraných médií, jež o výstavu a autora mají opravdu zájem. Na průběhu akce to bylo znát. Tiskovou konferenci – uprostřed Skálovy Jízdárny – opět zahájila hlavní organizátorka akce, Tereza Ježková, PR manager NG, jak je zvykem. Poté předala slovo kurátorovi Skálovy Jízdárny, Tomáši Pospiszylovi.

Ale ani on nemusel nic moc vysvětlovat. Spíš pak individuálně na dotazy jednotlivých novinářů. Slova se totiž ujal sám autor František Skála. Nekonvenčně, jako vždy. Zpěvem. A ne ledasjakým.

Árií známou z podání samotného Andrea Bocceliho. Ovšem s vlastní parafrází českého textu.

U zpěvu však nezůstalo. Následovala komentovaná procházka jednotlivými částmi expozice. A stálo to za to. Nahlédli i ´naslechli´ jsme pod pokličku autorových tvůrčích představ. A vhled to byl vskutku parádní. Připomeňme si, předem ale kdo, že všechno František Skála je.

„Dílo Františka Skály (*1956) respektují historici umění, a vnímají je jako jednu z klíčových postav českého umění posledního půlstoletí. Jak ukázaly Skálovy bilanční výstavy (Galerie Rudolfinum, Muzeum umění Olomouc), jeho tvorba vychází z obecných principů estetické atraktivity a myšlenkové hravosti a je schopná oslovit široký okruh diváků.

Práce Františka Skály jsou formovány osobní mytologií, postaveny na autentických životních prožitcích i konstrukci smyšlených identit a osudů.

Zásadní je inspirace materiálem, jemuž podle vlastních slov „jen vychází vstříc a podtrhává jeho již existující kvality“. Opakovaně u něj nalezneme groteskní příběhovost, potřebu zařazovat věci do možných dějových souvislostí. Jeho sochy, dioramata, kresby a fotografie zachycují různé paralelní reality, vymyšlené postavy, imaginární kosmologie, alternativní dějiny, uměle vytvořené hrdinské eposy aj.

Skála je řezbář, tvůrce autorských deníků, ilustrátor, autor komiksů, performer, loutkář, divadelník, zpěvák.

Pracuje se dřevem i plasty, s nejrůznějšími přírodninami, s nevyčíslitelnou škálou nalezených předmětů i s bohatým repertoárem tradičních i nově vyvinutých řemeslných technik.

Zdánlivě bezbřehý záběr napříč tvůrčími disciplínami, v současném umění ne neobvyklý, propojuje jednotný estetický výraz i konzistentní přístup k tvorbě.

1974 spoluzaložil tajnou skupinu B. K. S. (Bude konec světa)
byl i členem skupiny Tvrdohlaví, jež na přelomu 80. a 90. let vnesla do českého prostředí hravý postmodernismus
1991 získal nejprestižnější ocenění pro mladé umělce, Cenu Jindřicha Chalupeckého
tvorbu Františka Skály charakterizuje především kreativita, nezávislá na dobových trendech a dlouhodobá kontinuita témat, postupů i osobních postojů…“
(zdroj: tisková zpráva)

Letem světem Jízdárnou Františka Skály

Zastavení 1. – Musaion

„Vždycky jsem si přál mít své muzeum. Má to výhodu, nemusel bych své práce pořád stěhovat z místa na místo. Tak jsem si tu takové své muzeum vytvořil…“. F. S.

A hle, vstoupíme-li do prostoru takto označeného, máme dojem, že jsme se vrátili do školních let a navštívili – dnes už modernizující se, leč v paměti pamětníků uvízlé sály Národního muzea a jeho sbírky. Mnohé prý je opravdu památka na předky autora, jiné exponáty s historií, jež si Skála uchovává pro potěchu, a které si po svém kompletuje a prezentuje… (nás zaujala série svraštělých obličejů Pomelo)

Zastavení 2. – Pavillon

„Dům kostel kombinovaná technika“ – dílo z roku 2011 a další variace světa, který si – který nám – vytváří autor, abychom měli o čem přemýšlet, snít a čemu se divit. Navíc je vše instalováno v denním světle, které není nikdy stejné, linoucím se z Valdštejnské zahrady nejen s bílými pávy za okny…

Zastavení 3. – Šalamounův ořech

Největší semeno v přírodě této planety. Akorát že z bronzu a rukou Mistra ukuté…

Zastavení 4. – Zub času

Gigantický se zlatou korunkou. Autor ho opečovával, čistil, spravoval, když zabolel, 10 let…

Zastavení 5. – Štiavnické plátno (8 x 8 metrů)

I méně znalí si všimnou, že jde o gigantickou (až Muchovsko - epopejskou) parafrázi na ´Turinské plátno´ s ´rentgenovým´ otiskem Ježíše Krista. Autor ale zvětšením „objevuje“ netušené skutečnosti. Dílo vzniklo pro výstavu v Banské Štiavnici a zabralo tam stěnu netradiční prostory - nádražní haly. Skála o něm mluví ne jako o plátně Turínském, ale ´Turistickém´.

Zastavení 6. – Gallery

Zatímco jiné galerie vynikají maximalismem, tato naopak minimalismem.

Zastavení 7. – Dům stínů

Meditativní stínohra takového rázu, že kombinatorika zobrazených odrazů a stínů je téměř nekonečná, či přesněji nekonečná, tak, že se na ni dá celý večer koukat a stejně se neokouká.

Zastavení 8. – Anděl rozpaků

Typická barokní socha. A autor ji jen doplnil. Libuje si totiž vkládat – až dadaisticky – nečekané předměty do rukou banálních soch. Z barokní postavy tak náhle není anděl či světec, ale udivená postava, ocitnuvší se v současnosti a na výstavě Františka Skály.

Zastavení 9. – Peněženky

Plná peněženka láká. A nemusí být ani nová. I stará láká, je-li plna peněz. Ale co se starou a prázdnou?! Vyhodit? U Skály to nelze. Naopak …schovat a prázdné portmonky sestavit tak, že dostanou nový život a spolutvoří umění, jež je hodno zamyšlení. Už třeba jen nad tím, co prázdných peněženek Skála asi kdy měl.

Zastavení 10. – Duch Lebky

Kinetický horkovzdušný objekt. Vypovídá o tom, co víme a nechceme si připustit. Smrt je s námi a je to jistota, s níž lze s jistotou počítat. A najdeme ji všude. Objekt se v čase naduje a lebka je tu. A pak splaskne a je tu - nic. No, jako bychom o tom něco nevěděli…

Zastavení 11. – Tribal

Hobra není jen materiál na pionýrské nástěnky, jak nám připomněl František Skála, ale také skvělý a inspirativní materiál pro tvůrce, jakým je právě on. Nádherné snové, že by snad mimozemské objekty? Připomínají tu postavy, tu vše, co si budeme přát, ze světa lidí i přírody. Subtilnost ale získávají – paradoxně – brutálním osekáváním sekerou. Inu, kdo umí, umí.

Zastavení 12. – Privat

Autor vyslovuje otázku, zda existuje vůbec ještě soukromí?! A zastává se toho, aby nám přece jen zbylo. Protože bez soukromí nic pořádného nikdy nevznikne. Takže ukradneme-li si svá soukromí, ochudíme se o nové věci a nápady a svět se zastaví a skomře.

Zastavení 13. - Lampylon

Pylon, kde létající postava vyklepává roušku zaprášenou zkaženým lidstvím. Je vysoko nad námi, tak to snažení je marné. Zkažení se musí zákonitě snášet dolů zase na nás zpět…

Zastavení 14. – Expo 3000

Autorova vize megapole, jež je korunována futuristickými pavilony jednotlivých vystavovatelů.

Zastavení 15. – Tykadlo

Jediná práce přenesená sem z (autorovy) minulosti – z 90. let 20. století. Proč? Sem se vešla!

Zastavení 16. – naše poslední, ale poslední nikoli - Obálky

Nepříliš typické jsou pro Skálu abstraktní obrazy. Zde se do nich pustil. Oživil tak dnes už skoro zapomenuté dopisní obálky, jež v době předemailové halily vzrušující tajemství a byly i malým uměleckým dílem (skoro origami) skládáním. Po otevření startovaly akci, příběh, tragedii, děj, událost… Takže taková malá óda na zanikající romantiku (poštovního) styku…

Šlo by pokračovat. „Jehly, deníky, jednorožec (známý z poutačů na výstavu) a mnohé další. Ale už dost. Je třeba na výstavu jít a vidět. Co, vidět?! Zažít ji. Zažít si to na vlastní vjemy.