Úvod > France aneb francouzský film, který by měl být promítán povinně všem studentům žurnalistiky

France aneb francouzský film, který by měl být promítán povinně všem studentům žurnalistiky

24.03.2022 14:58

France

Francouzský film

V kinech od 24. 3. 2022

Světová premiéra:

MFF Cannes 2021 – Hlavní soutěž

Film France zobrazuje život hvězdné televizní reportérky, polapené ve spirále událostí, které zapříčiní její pád. Film osciluje mezi dramatem a komedií a snaží se vytvořit paralelu mezi osobní a veřejnou krizí mladé ženy a obrazem současné Francie. Obecnější satirický rozměr snímku se pak ponejvíce dotýká tématu zpracování informací televizními kanály.

Bruno Dumont zahájil světovou premiéru filmu FRANCE v hlavní soutěži na Mezinárodním festivalu v Cannes 2021, kde upoutal velkou pozornost nejen diváků, ale především médií. Svůj autorský film Bruno Dumont shrnuje takto: „ France je portrétem jedné ženy, televizní novinářky, a zároveň Francie a jejího systému sdělovacích prostředků.“ Hlavní roli novinářky ztvárnila francouzská herečka Léa Seydoux, držitelka Zlaté Palmy z Cannes za nejlepší herecký výkon v Život Adèle. Léa Seydoux je jednou z nejžádanějších hereček své generace ve Francii, objevuje se pravidelně ve filmech Arnauda Desplechina (Podvod, Slitování) a dalších významných filmařů, na své kontě má také roli po boku Daniela Craiga v americkém Jamesu Bondovi.

Chvála francouzské kinematografii

Tak předně, film je důkazem, že je škoda, když náš malý český filmový svět je v našich kinech zaplaven americkou filmovou produkcí. Akční, plytkou a s nedůvěryhodnými hereckými výkony proloženými stále a stále týmiž fyzickými a mimickými gesty bez ohledu, na který tamní film se díváme. Bývaly doby, kdy naše kina častovaly skvělé francouzské filmy. Ne jen ztřeštěné komedie, ale i ty budiž, ale velké příběhy s velkými osobnostmi na plátnech. Film France, režiséra Bruna Dumonta pochází z roku 2021 a stále odpovídá tomu nejlepšímu, co se ve francouzském filmu umělo a jak je vidět dodnes umí. Jen tady u nás se o tom bohužel moc neví. Alespoň ne v běžné nabídce našich kin. Zpracováním klidný, přehledný film, s dlouhými záběry, pozvolnými scénami a příběhem, který má hlavu a patu.

Chvála příběhu a jeho poslání

Vhled do žurnalistického zákulisí odhalující vznik hlavních zpráv na hlavních stanicích není sice unikátní sám o sobě, takové vhledy se už ve filmografii světa staly, i v té zámořské, ale tady nejde jen o vykalkulovaný spektákl, jakýsi pseudoinvestigativní vnik do zákulisí, nutící diváka kroutit hlavou, co je všechno možné za zprávami, které vypadají jako seriózní aktualita. Ne, ve filmu France, jde o příběh novinářky. Reportérky. Hvězdy příslušného TV kanálu, která hýbe národem. Ale dělá práci, která má četné morální a mentální hranice, které má, chce, nemá, nechce, musí, nemusí překračovat. Směrem poctivým i manipulativním. A ona novinářka je najednou opájena svým významem, svou rezonancí v masách a tím pádem svou popularitou, ale na druhé straně je schopna si uvědomovat a snad i uvědomit, že to zase tak úplně čistá hra s divákem přece jenom není. A do toho ji nešetří ani její vlastní osud, soukromí, svědomí a city. Tím je ten vhled do zákulisí špičkové žurnalistiky poučný. Pro všechny. Pro ty před obrazovkou, potažmo v kině, ale i pro ty, za obrazovkou. Každý novinář si musí vybrat kam až chce a proč zajít. A měl by si při tom uvědomit, co to s ním bude dělat, co s jeho okolím a jeho city a případně i svědomím. A zvážit si pro i proti, zda-li to za to stojí. Proto by tento film měli shlédnout právě novináři, ale především budoucí novináři. Jasně si tím rozdají karty a vytáhnou si tu, kterou hodlají vynést do hry o své příští já.

Francouzský režisér Bruno Dumont

Bruno Dumont (*1958) upoutal pozornost již svým debutem Život Ježíše (La vie de Jésus, 1997).
Osobitým zpracováním svých filmových děl se zařadil jako velmi výrazná filmová osobnost mezi velmi ceněné francouzské tvůrce.
Zpracovává znepokojivá, ale i historická témata s velmi osobitým estetickým pojetím.
Jeho filmy jsou uváděny i oceňovány na nejprestižnějších festivalech: Lidství (L’Humanité, 1999), Dvacet devět palem (Tewenty nine Palms, 2003), Flandry (Flandres, 2006), Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem (Hadewijch, 2009), Stranou Satana (Hors Satan, 2011) film, který nyní společnost Film Europezařidila do svého portfolia, Camille Claudel 1915 (2013).
Komediální mini-série Malej Quinquin (P‘tit Quinquin, 2014) byla uvedena s úspěchem v Cannes, stejně jako Líná zátoka (MaLoute, 2016) či historické filmy o Johance z Arku v české distribuci uvedeny pod názvy Janička a Janička z Arku.

Bruno Dumont (nejen) hostem Prahy

Francouzský režisér, scenárista a ceněný tvůrce Bruno Dumont přijel osobně představit ve dvou předpremiérách v pražských kinech Kino 35 Francouzského institutu (22. 3.) a Edison Filmhub (23. 3.) svůj nový film FRANCE,v němž hlavní roli ztvárnila hvězdná herečka Léou Seydoux.

Bruno Dumont kromě uvedení svého nového filmu podle zvykových pravidel pro takovou příležitost, tráví navíc v Praze celý týden od 21. do 27. 3. 2022. Ne však jako turista, ale pracovně. Ano, pracovně. A mimořádně významně. Bruno Dumont se totiž uvolil, vést po celý tento jeho „pražský“ týden pro studenty FAMU masterclassy.

Jedná se o studentský program, který má za cíl dát studentům možnost osobního seznámení se s osobnostmi současné světové kinematografie a jejich tvorbou, konaný za finanční podpory Evropské unie a ve spolupráci tří subjektů. Jsou to FAMU - Filmová a televizní akademie múzických umění, distribuční společnost Film Europe a Francouzský institut Praha.

Díky zájmu společnosti Film Europe s. r. o. o náš web, jsem měli příležitost zúčastnit se novinářské projekce filmu France v kině Edison Filmhub s následnou krátkou besedou s Bruno Dumontem, konanou bezprostředně po projekci jeho filmu. Auditorium projekčního sálu kina však netvořili jen žurnalisté, ale ve značné míře i studenti FAMU.

Zachyceno z úvodního slova, které pronesla Andrea Slováková…

Než usedl „do křesla pro hosta“ umístěného přímo pod plátno, kde právě končil jeho film, sám Bruno Dumont, vystoupila krátce děkanka FAMU, PhDr. Mgr. Andrea Slováková, Ph.D., MBA.

Přítomné seznámila s ideou mentoringového programu určeného studentům, v jehož rámci budou probíhat podobné konzultace předních zahraničních filmových tvůrců k jaké se uvolil právě Bruno Dumont. S tím ovšem souvisí výběr mimořádných filmů, na kterém participuje společnost Film Europe. Výslkedkem budou týdenní konzultace významných režisérů se studenty napřímo, nad jejich studentskými filmy a studijními otázkami.

Andrea Slováková, nám také objasnila, proč byl vbrán právě Bruno Dumont. Důvodem bylo, že jde o režiséra výjimečného, ve všech svých filmech hladajícího a objevujícího nějaké nové pohledy na zvolenou problematiku. Specifickým znakem jeho filmů je jakési „rozvolněné“ ztvárněného snímku a vždy širší, etický a morální, dopad děje. Podle Slovákové je Dumont nejspecifičtějším filmovým tvůrcem za posledních 20 let světové kinematografie.

… a z besedy s Bruno Dumotem

Především, lze k osobnosti Bruno Dumonta, na základě téměř osobního setkání říci, že působí dojmem zdravě sebevědomého muže. Muže, který si stojí za svým, má své filmy promyšlené, ví proč je vytvořil (Dumont je autorem námětu, scénáristou i režisérem), co jimi chtěl sdělit, koho oslovit a vahou své osobnosti, klidným vystupováním a živým přednesem působí jako nesporná autorita. Tedy pro semináře se studenty FAMU jednoznačný přínos.

První otázka byla obecnějšího rázu – jaký byl motiv autora ke vzniku právě tohoto filmu?

Bruno Dumont přiznal zcela upřímně, že jeho touhou bylo spolupracovaqt s herečkou, jakou je Léa Seydoux. Oslovil ji – ještě bez konkrétního námětu – zda by vůbec byla ochotna s ním na nějakém filmu spolupracovat. A když zjistil, že ano, začal přemýšlet o námětu filmu vhodného pro ni. A uvědomil si, že Léa Seydoux je herecká hvězda nejvyšší velikosti, takže by mohl film být o podobně hvězdné osobnosti. A tak dospěl k námětu. Film je podle Dumonta fikce, a fikci vytvářejí media, a tím pádem media dělají film. Proto se hlavní postavou snímku stala právě novinářská hvězda.

Druhý dotaz se týkal už konkrétně filmu France. Hlavní představitelka celý film hledá pravdu o tom, zda s námi média nemanipulují. Nepřevzala ale média pouze roli filmu?

Bruno Dumont připustil, že každý obraz, který vytváříme dělá fikci. Každý film, každá TV, každá obrazovka, je fakticky fikce. Podstatné je, jak jak je tato fikce využita. Zda se nestává vědomým zneužitím mystifikací.

Třetí dotaz se týkal předmětu filmu. Popsal jste práci reportérů, ukázal jak inscenují scény do reportáže. Nehrozí, že tím film přispěl k dalšímu rozšíření narůstající nedůvěry k médiím a jimi přiínášeních zpráv?

Bruno Dumont potvrdil, že film ukazuje žurnalistiku. O výsledku rozhoduje, kdo reportáž točil, kdo ji stříhal, kdo režíroval. Úkolem by mělo být hledání pravdy, ale záleží na tom, jak se ta pravda pak prezentuje. A i novináři mají právo se ve svých přístupech vyvíjet. Jenže i novináři i filmaři jsou pod vlivem jednoho kritéria – návratnosti vložených prostředků. A novinář musí přijmout tenhle ekonomický diktát. Do jaké míry a jak, to už je na něm a na jeho vývoji.

V čase vymezeném krátké besedě, padla ještě poslední otázka, která se týkala role hudby a délky mnohých záběrů.

Bruno Dumont ve své odpovědi konstatoval, že každý film je metaforou. Což musí platit i o hudbě k němu. Franc ve filmu představuje symbol. A tak chtěl, aby hudba dotvářela děj, ale především změny názorů hrdinky. Nechtěl však, aby film vyzněl jako nějaký konec normálního světa, nýbrž jako paralela života nás všech. A k tomu musí přispívat i příslušná hudba.

Text: Richard Koníček

Foto: Film Europe s. r. o.