Fotograf Festival: Nikdo sem nepatří víc než vy aneb výstava, na níž uvíznete v tématech, v jejich ztvárnění a podání
Fotograf Festival:
Nikdo sem nepatří víc než vy
23. 9. 2022 – 8. 1. 2023
Veletržní palác
3. patro
V Praze odstartoval 12. ročník akce nazvané jednoznačně - Fotograf Festival.
Ročníky mají vždy určitý ústřední motiv, a ten letošní si předsevzal zkoumat různé podoby neliberálních tendencí existujících ve společnosti. Výsledkem tohoto zkoumání je snaha odpovědět si - i nám všem - na otázku jak k těmto formám extremismu přistupuje současná fotografie.
Festival sestává z mnoha akcí, mnoha aktivit konaných na řadě míst, ale ústřední výstava celého Fotograf Festivalu je instalována ve Veletržním paláci Národní galerie Praha. NGP se iniciativně a pružně ujala spolupořádání výstavy a poskytla jí svůj exkluzivní prostor – a to nemalý, výstava zabírá celé 3. patro Veletržního paláce. Bylo to správné a moderní rozhodnutí, protože jde o přehlídku uměleckých strategií, zpochybňujících konstrukci a manipulaci nacionalistických narativů pro politické účely. Tedy téma ožehavé, od věků zneužívané, v době moderních sdělovacích technologií ale stále klíčovější a agresivnější a především, v současné světové a zejména evropské situaci, nesmírně aktuální. Proto je víc než správné, že mimo četná jiná místa, nalezl festival vstřícnost a pochopení právě v naší nejvyšší instituci pro výtvarné umění.
Fotograf Festival
Závažnost celé přehlídky s názvem Fotograf Festival shrnuje kurátorská zpráva trojice kurátorek celého festivalu. Dovolme si tedy nejprve citovat autorky Markétu Mansfieldovou (CZ), Elisabeth Pichler (DE) a Terezu Rudolf (CZ).
„V postsocialistických zemích střední a východní Evropy i na bývalém Západě jsme dnes svědky vzestupu nacionalistických, populistických a krajně pravicových tendencí, které se v našich společnostech stále více normalizují. Zavádění diskriminačních opatření je ospravedlňováno vizí jednotného společenství a přijímáno politickou reprezentací. Ve veřejném i virtuálním prostoru je stále více patrné, jak se fyzické i imaginární hranice stávají nepropustnými.
Dvanáctý ročník Fotograf Festivalu zkoumá roli současného umění v konfrontaci s tímto znepokojivým děním a klade si otázku, jak fotografie a pohyblivý obraz přispívají k reprezentaci, pochopení a subverzi těchto politických tendencí a jejich projevů v místech, jejichž jsme součástí. V rámci tematických výstav festival propojuje umělecká díla, jež využívají dokumentárních, mediálně reflexivních i aktivistických přístupů.
· Ústřední výstava ´Nikdo sem nepatří víc než vy´ ve Veletržním paláci Národní galerie představuje umělecké strategie, které zpochybňují nacionalistické narativy i jejich utváření a manipulaci pro kulturní a politické účely.
· Výstava ´Extrémně normální´ ve Fotograf Gallery se ptá, jak se vyrovnat s krajní pravicí vizuálními prostředky, zejména ve vztahu k současné fotografii a audiovizuálnímu umění.
· Vyrovnání se se současnou vizuální přítomností krajně pravicové symboliky ve veřejném prostoru je tématem výstavy ´Outlet´ prezentované v galerii Artwall.
· Zastoupení nacionálních vyprávění ve veřejném prostoru reflektují díla v Galerie VI PER. Výstava ´Sporná místa paměti´ zpochybňuje představu univerzálně sdíleného národního odkazu.
· V Galerii Jelení je otevřen sdílený prostor, kde uskupení Office vyzývá návštěvníky k rozvíjení ´Praxe sounáležitosti´.
· Mimo Prahu hledá Společnou základnu ´Common Grounding´ výstava v Galerii Hraničář, která zohledňuje specifický kontext města Ústí nad Labem.
· Ve spolupráci s etc. galerií představuje festival audiovizuální tvorbu, která využívá svou důkazní sílu k potírání represivních ideologií.
VÝSTAVY 12. ROČNÍKU FOTOGRAF FESTIVALU:
Galerie Jelení / Praxe sounáležitosti (10. 9.–25. 9. 2022)
Fotograf Gallery / Extrémně Normální (9. 9.–22. 10. 2022)
Galerie VI PER / Sporná místa paměti (14. 9.–5. 11. 2022)
Národní galerie Praha, Veletržní palác / Nikdo sem nepatří víc než vy
(23. 9. 2022–8. 1. 2023)
Galerie Artwall / Outlet (15. 9. 2022–15. 1. 2023)
Galerie Hraničář, Ústí nad Labem / Sdílená základna (1. 10. 2022–18. 1. 2023)
Christina Werner Neues Europa 3, 2013. Foto: Vienna Christina Werner
Festival spojuje místní a mezinárodní umělecké polohy a dává prostor různým uměleckým strategiím, perspektivám a specifickým kontextům. Srovnání vystavených děl umožňuje vnímat jejich společné rysy i specifika, což dovoluje reflektovat naši vlastní situovanost. Tímto způsobem se festival snaží vytvořit propojená prostředí, kde mohou být umělecké a teoretické přístupy sdíleny a diskutovány s publikem.
Díla umělců a umělkyň ze zemí střední Evropy zachycují nedávný vývoj a jeho historickou podmíněnost, vliv institucí, napětí mezi lokálním a globálním děním či vzdor vůči ideologiím, které prosazují ideu kolektivní subjektivity jakožto stejnorodé skupiny lidí. Na základě konceptu chronopolitiky výstava zpochybňuje politické tendence, jež vytváří představu vývoje od sjednocené a neposkvrněné minulosti k idealizované budoucnosti, kterou je nutné ochraňovat před hrozbami diverzity, genderové uvědomělosti a emancipací marginalizovaných skupin. Zdánlivě přirozený a nevyhnutelný stav věcí je umělci a umělkyněmi zobrazován jako podmíněný provázanými politickými, ekonomickými a církevními zájmy. Prezentovaná díla proto zachycují mechanismy, které ovlivňují prosazování diskriminujících opatření ve společnosti, ale také utvářejí strategie protestu, reprezentace a legitimizace za účelem hledání sjednocení společnosti ve společných rozporech.“
Je téma festivalu kontroverzní?
Kurátorky celého festivalu připouštějí, že jeho letošní téma se může zdát kontroverzní. Ale doufají ve zdravý rozum návštěvníků, veřejnosti a věří, že festival i jeho zaměření nebudou vnímat jako útok na pojetí národní identity a tradičních hodnot.
„Rády bychom ukázaly, že národní identita není něčím daným, ale že se mění a že tento vývoj často ovlivňují lidé, kteří si chtějí zajistit svou politickou, ekonomickou nebo náboženskou moc. A že tato identita může být jak emancipačním, tak diskriminačním konceptem, který lidi spojuje, ale také je umí obrátit proti sobě,“ vysvětluje záměr jedna z kurátorek, Markéta Mansfieldová. Je tedy na každém z nás, jak budeme festival vnímat a jaká stanoviska k němu zaujmeme.
Nikdo sem nepatří víc ne vy
My za www.www-kulturaook-eu.cz jsme se zúčastnili zahájení ústřední a nejobsáhlejší a vlastně i nejrozsáhlejší výstavy v prostorách Národní Galerie – ve Veletržním paláci. Především jsme byli pozváni přímo tiskovým oddělením NG a také proto, že v NGP se koná vůbec nejrozsáhlejší výstava v historii festivalu. Považovali jsme tedy za samozřejmé, informovat o této výstavě návštěvníky našeho webu z vlastního pohledu.
Vystavující umělkyně a umělci:
Norman Behrendt
Eiko Grimberg
Barbara Gryka & Filip Kijowski
Szabolcs Kisspál
Dori Lazar
Rafal Milach
Emilia Rigova
Anike Joyce Sadiq
Christina Werner
Jiří Žák
Michaela Nagyidaiová
Juliane Jaschnow
Pečlivě připravený doprovodný program mimo jiné nabídne Artist Talks: s ukrajinským umělcem Mykolou Ridnyim, s experimentální filmařkou Juliane Jaschnow a s výtvarníkem, fotografem a režisérem Tomášem Rafou. Z výrazných osobností české fotografické scény nechybí v programu například diskuze s Bohdanem Holomíčkem.
Malá procházka velkou přehlídkou
I v tomto případě se uchýlíme k odbornému textu, rozebírajícímu celou výstavu.
Za nás, coby poučené diváky, můžeme říci, že je to výstava živá, vtahující a poutající. Množství autorů, různých národností a pohledů, které odvíjejí od jejich osobních či historických souvztažností, názorů a možná i politické orientace, činí z výstavy procházku náměty, které nás napadají, mnohdy až trápí, ale které si ve všedním shonu a životní rutině neuvědomujeme. Tady jsme k tomu – ne snad donuceni – ale přivedeni.
Jednotlivé expozice jednotlivých autorů hýří nápady co do témat i ztvárnění, až na několik míst, která se blíží formou uspořádání ke galerijní klasice, jde spíše o invenční až – paradoxně - hravou formu podání. Náměty jsou dostatečně doplněny vysvětlujícími texty, ale nutno předeslat, že mnohdy jsou expozice natolik výmluvné, že vysvětlení netřeba.
Rozhodně si příchozí divák nemůže myslet, že výstavou jen tak projde pochodovým krokem s obligátním vlevo hleď – vpravo hleď. Nikoli uvízne v tématech, ztvárnění i podání.
A tak to má být.
Ale dejme již slovo odborníkům na téma „Nikdo sem nepatří víc než vy“
„Kdo sem tedy patří?
Zdánlivě jednoduchá otázka se zdá být součástí řady současných kulturních debat, tvorby politik a sociálních opatření. Otázka náležitosti a sounáležitosti se dokonce stává hrozbou pro ty, kteří nezapadají do homogenní vize národa, kterou prosazuje stále více zastánců krajní pravice a populismu.
Ústřední výstava Fotograf Festivalu proto představuje umělecké strategie, které si uvědomují tento útok na občanská práva a svobody a chápou jej jako symptom posunu od demokratického politickému uspořádání k autoritářskému.
Výstava vychází z teorie chronopolitiky, na jejímž základě zpochybňuje politické tendence vytyčující souvislou linii od nedotčené minulosti k idealizované budoucnosti, kterou je třeba bránit před údajnými hrozbami rozmanitosti, genderové citlivosti a posílením postavení marginalizovaných skupin. Prezentovaná díla převážně středoevropských umělců zdůrazňují historickou podmíněnost současných represivních tendencí a rozvíjejí možné formy odporu prostřednictvím uměleckých prostředků.
První část výstavy odhaluje současné projevy krajně pravicových a populistických tendencí a jejich politické a společenské důsledky. Christina Werner ve své instalaci „Something Is Always Left Behind“ (Něco vždycky zůstane pozadu) spojuje různé prvky svého dlouhodobého zkoumání politických inscenací, networkingu a rétoriky používané pravicovými stranami a skupinami. Kombinuje „mediální momentky“ a strategickou rétoriku krajní pravice se svými vlastními pozorováními, čímž osvětluje souvislost mezi pravicovými tendencemi, které se odehrávají v legálním kontextu politických stran, a pravicovým terorem, který se odehrává „na ulici“. Spojení mezi politickou a veřejnou sférou je také jádrem vizuálního výzkumu Normana Behrendta. Pro projekt „Blueprint“ pečlivě sledoval a dokumentoval detaily veřejně přístupného online obsahu, který byl zveřejňován v souvislosti s referendem o brexitu v roce 2016. Rozebíráním a přeskupováním těchto obrazových materiálů se Behrendt zaměřuje na formy přesvědčování, jazyk a vizuální metafory, které byly strategicky využívány k podkopávání demokratické volby.
Ve videoinstalaci Juliane Jaschnow „Rekapitulieren“ (Rekapitulování) jsou do vzájemných souvislostí pečlivě zasazeny různorodé a často protichůdné příběhy, které se odvíjejí od historicky významných událostí. K určitému místu a události – bitvě o Říšský sněm v květnu 1945 – je odkazováno z různých úhlů pohledu. Vojenská rekonstrukce, turistická atrakce, vzdělávací infotainment a politická demonstrace: každý z nich vypráví svou vlastní verzi. Dílo autorky zachycuje instrumentalizaci historie v zájmu současných politických narativů a otevírá druhou kapitolu výstavy. Na základě teorie chronopolitiky dávají prezentovaná umělecká díla nahlédnout, jak jednotlivé zájmové skupiny legitimizují svou politiku a na základě své interpretace historie utvářejí veřejný sektor. Příkladem je rekonstrukce Berlínského paláce, do jehož části je nově umístěna berlínská etnografická sbírka. Toto rozhodnutí ještě posiluje glorifikaci pruské minulosti Berlína a s tím související opomíjení jeho koloniální historie je posíleno rozhodnutím využít části budovy jako nové místo pro berlínskou etnografickou sbírku. Fotoreportáž Eiko Grimberg „Rückschaufehler“ (Zaujatost zpětného pohledu) se točí kolem této staronové budovy a věnuje se i nejrůznějším povídačkám. Jedna z nich tvrdí, že části původní budovy, kterou východoněmecké úřady v roce 1950 zbouraly, byly použity k výzdobě opičího výběhu v berlínské zoologické zahradě – opici na souvisejícím snímku zřejmě vůbec nevadí, že sedí v troskách této opět netrpělivě očekávané minulosti. Role zoologických zahrad při budování národní mytologie se odráží i v dokumentární fikci Szabolcse KissPála „Amorous Geography“ (Milostná geografie). Dílo se parodováním oficiálních historických a politických narativů staví proti současnému přejímání maďarské krajně pravicové historie veřejnými institucemi. Ve svém druhém filmu „The Rise of the Fallen Feather“ (Vzlet padlého pírka) KissPál vypráví příběh Turula, mytologického ptáka, který se stal mocným symbolem maďarského nacionalismu. Tentýž pták je zastoupen i v díle Dóri Lazár. Její instalace „Angry Birds“ (Naštvaní ptáci) se vysmívá naturalistické vážnosti muzejních expozic a s hravou neúctou dovádí symbolický a emocionální zápal létajících tvorů pro věc národa ad absurdum.
Konstrukce národní identity, tvořená symbolickými i reálnými scenériemi, zásadně ovlivňuje jednotlivce a jejich osobní historii. Tento vypjatý vztah zachycuje instalace Michaely Nagyidaiové. „Transient Ties“ (Přechodná pouta) mapující životní cestu autorčiny babičky, která musela kvůli řecké občanské válce uprchnout z vlasti a přizpůsobit se kultuře tehdejšího socialistického Československa. Uvědomění si osobitosti identit nejen jako zdroje trápení a sporů, ale také jako emancipační a pozitivní hybné síly je východiskem posledního úseku výstavy. Umělec Jiří Žák ve svém díle „DeepReal Havel“ aktualizuje projev bývalého českého prezidenta Václava Havla optikou postkoloniálních studií a reviduje historicky naturalizované mocenské vztahy. Umělci Barbara Gryka a Filip Kijowski jako performativní duo Tajskie Kwiatuszki (Thajské květiny) vstupují v pestrobarevných kostýmech do veřejného prostoru, aby iniciovali pokojnou, ale zároveň i podvratnou diskusi o LGBTQ+ free zónách v polských městech. Radikálnější odpor vůči znepokojivé politice zavedené v Polsku dokumentuje Archive of Public Protest (Archiv veřejných protestů), online archiv zviditelňující občanské aktivity a demonstrace, které se solidárně staví proti diskriminaci.
Rozpoznávání strukturální diskriminace je také podstatou děl Emílie Rigové. Stylizací do role Černé madony ve fotografické sérii „Crossing B(l)ack“ (Přechod zpět/do černé) reflektuje fakt, že je okolím vnímána jako neromka, a zároveň představuje provokativní a hravou poctu postavě, která má pro romské ženy značný ztotožňovací potenciál. Anike Joyce Sadiq také využívá své tělo, přesněji řečeno vlastní ruku, jako médium k reflexi kolektivní zkušenosti – stresu způsobeného každodenním rasismem. Dílo kombinuje rozhovor s psychoterapeutkou Lulou Morton Drewes a symbolické pozvednutí autorčiny pěsti, čímž Sadiq vrství houževnatost a rezistenci jako možnou reakci.
Zahájení výstavy Nikdo sem nepatří víc než vy
Jak už bylo řečeno, výstava se koná ve Veletržním paláci. Zde se také konalo zahájení této výstavy, nikoli celého Fotograf Festivalu, to už proběhlo o něco dříve ve Fotograf Gallery.
Na zahájení ve Veletržním paláci, pod taktovkou moderátorky Evy Sochorové, vedoucí oddělení PR a tiskové mluvčí, za přítomnosti generální ředitelky NGP Alicie Knast, jsme měli možnost poznat a vyslechnout jednu ze tří kurátorek celého Fotograf festivalu, Terezu Rudolf.
Ve svém vstupu především shrnula obsah a smysl výstavy nazvané Nikdo sem nepatří víc než vy.
Neopomněla vyslovit dík a uznání NGP, která se spolupořádání této výstavy ujala a iniciativně nabídla luxusní prostor v rozsahu celého třetího patra.
Dále upozornila, že autoři prezentující se na výstavě pocházejí z různých zemí, mají tedy různé pohledy a problémy, ale jak se ve výsledku ukazuje, nacházejí vlastně společný základ. V některých zemích se vývoj už dotýká svobody kultury, což zatím ještě není přímo náš problém, jinde naopak prostřednictvím autorských projektů nacházíme ztotožnění s naší realitou.
Pak obrátila pozornost k zastoupeným autorům.
Upozornila nás, že je jich, co do počtu, dvanáct, avšak prezentují se zde nejen jako jednotlivci, ale je tu zastoupena i jedna dvojice a jeden tvůrčí kolektiv.
Jednotlivé expozice zaujímají postoje k projevujícím se tendencím, témata rezonují s kryptologií, pružně využívají náměty z mythologie, rozvíjejí racionalizmus, řeší umění, zkrátka jde o pestrý a zajímavý průřez myšlením a cítěním v širokém měřítku.
Součástí výstavy jsou i plakáty polské provenience.
A závěrem nás Tereza Rudolf ještě upozornila, že k výstavě vyjde i obsáhlý katalog.
Text připravil: Richard Koníček
Foto ze zahájení a výstavy Nikdo sem nepatří víc než vy: autor textu
Fotograf Festival:
Nikdo sem nepatří víc než vy
23. 9. 2022 – 8. 1. 2023
Veletržní palác
3. patro
Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7 Mapa
út, čt, pá, so, ne: 10.00–18.00
st: 10.00–20.00
Metro C – Vltavská
Tram 6, 17 – Veletržní palác
Tram 1, 2, 6, 8, 12, 17, 25, 26 – Strossmayerovo náměstí
