Úvod > Forms of mimesis / Podoby mimesis aneb unikátní výstava v Galerii předurčené k výstavám vzácného umění ze sbírek České spořitelny

Forms of mimesis / Podoby mimesis aneb unikátní výstava v Galerii předurčené k výstavám vzácného umění ze sbírek České spořitelny

20.03.2024 17:19

Forms of mimesis / Podoby mimesis

Tomáš Kubík, Jan Mikulka, Dušan Mravec, Leoš Suchan, Martin Velíšek

14. 3. 2024 – 2. 6. 2024

Galerie České spořitelny

„Hlavním předmětem této výstavy v podání autorů:

Tomáše Kubíka, Jana Mikulky, Dušana Mravce, Leoše Suchana a Martina Velíška je

zátiší - primární předobraz všech malířských disciplín

od jednoduché kompozice nádob, pokrmů, květin až po vanitas a memento mori.

Zátiší a realismus mají v sobě cosi posvátného, tradičního, přesto však velmi aktuálního.“

Jan Dotřel, kurátor výstavy

„Mimésis (odvozeno z řečtiny = napodobovat).

Od antiky jeden ze základních konceptů úvah nad uměním,

zejména v rámci estetiky a literární vědy.

Klíčovou roli vždy hrálo pojetí umění jako nápodoby.

Především v raně novověkém pohledu na uměleckou tvorbu.

Z moderních autorů se problému mimésis věnovali

Erich Auerbach, Roland Barthes, Gérard Genette, Paul Ricoeur…

S pojmem mimésis je spojována otázka, co přesně je napodobováno.

Zda jsou to ideje věcí, příroda sama, vnitřní prožitek člověka či klasičtí autoři.

Ale také jaký má dílo vztah k napodobovanému objektu či jevu,

zda jde o pasivní nápodobu, nebo o nové uspořádání a kreativní vytváření něčeho nového. Mimésis má blízko k realismu.“

dle Wikipedie

Slovutná budova je chrámem umění už sama o sobě

Za rok oslaví Česká spořitelna 150 let svého trvání. Založena byla 13. 3. 1875 jako ryze česká banka, označená jako Městská spořitelna pražská.

Díky své přináležitosti k městu Praha, měla první kanceláře přímo v budově Staroměstské radnice. V r. 1886 se už musela stěhovat do větších prostor „staré rychty“ v Rytířské ulici. Z důvodů stoupající prosperity, bylo v roce 1888 rozhodnuto o stavbě zcela nové budovy. Architektonickou soutěž vyhrál již osvědčený arch. Antonín Wiehl a v dané době ještě nepříliš známý arch. Osvald Polívka. Dle jejich návrhu vznikl neorenezanční palác, na jehož stavbě se - z rozhodnutí spořitelny - podílely výhradně (!) české firmy a jehož výzdobu provedli pouze čeští umělci. Palác byl slavnostně otevřen v r. 1894.

Umělecká díla ve sbírkách České spořitelny

Obrazový fond České spořitelny spadá do období 19. a 1. poloviny 20. století. Tematicky největší část tvoří krajinomalba. Fond pochází z původního vybavení městských, okresních či profesních spořitelen a záložen, jejichž nástupkyní Česká spořitelna, a.s. je.

Autory obrazů jsou umělci, kteří pocházeli z území celé naší země a kteří se po studiu na akademiích vraceli zpět domů, kde působili jako profesoři kreslení na odborných školách, na gymnáziích, v malírnách a modelovnách uměleckoprůmyslových muzeí či jako ředitelé muzeí. Byli váženými osobnostmi a finanční ústavy si považovaly za čest koupit od těchto Mistrů jejich díla, jež pak zdobila interiéry jejich budov.

Galerie České spořitelny

Galerie ČS, resp. Česká spořitelna věnuje od r. 2009 velkou pozornost restaurování, vystavování a badatelskému zpracování uměleckého fondu, který dnes čítá již kolem 6000 výtvarně hodnotných děl. Dalších 2500 kusů patří do skupiny dekoračních, výtvarně tendenčních, či diletantsky pojatých maleb a kreseb.

Galerie ČS sídlí přímo v suterénních prostorách nedávno zrekonstruovaného neorenesančního paláce ČS v Rytířské ulici. Probíhají zde specializované výstavy děl z umělecké sbírky České spořitelny, stejně jako výstavy z historie peněz a bankovnictví, či výstavy týkající se designu – současného i historického. Jako doplňkové výstavní plochy slouží i výlohy budovy – Window Gallery.

Mimořádná výstava jako oživení výstavní dramaturgie

Pozvánka, kterou jsme na www.www-kulturaok-eu.cz obdržely od autora, s jehož tvorbou se v rámci našeho webu protínáme (a rádi) na různých kolektivních či jeho autorských, výstavách poměrně často, od Leoše Suchana nás nepřekvapila ani tak tím, že od naší redakční pošty dorazila, jako tím, kde se má kolektivní výstava, jíž se Leoš Suchan také zúčastní, konat.

V Galerii ČS? Zprvu jsme nechtěli věřit. Jde přece o galerii, jejíž výstavní program je nám dostatečně znám a na našich stránkách jsme se jí také nejednou věnovali. Vždy se ale jednalo o vzácné tematické přehlídky vybraných děl ze sbírek České spořitelny…

Údiv pominul, když jsme si uvědomili, jaký smysl byl této netradiční kolektivní výstavě dán. Napověděl nám název výstavy Forms of mimesis, čili Podoby mimesis a uvědomění si obsahu pojmu „Mimesis“. Ano, na této výstavě nepůjde pouze o hyperrealismus, jemuž se všichni zúčastnění autoři zdárně věnují, zde půjde o něco víc.

Už v úvodním slově PhDr. Dunji Panenkové, kurátorky Galerie ČS, nám při zahájení tak netradiční výstavy pro tak specifickou galerijní prostoru jakou je Galerie CS se svou vybranou dramaturgií, nám bylo potvrzeno, že právě tato výstava a právě v této galerii má svůj hlubší smysl.

Precizní výklad kurátora výstavy Mgr. Jana Dotřela

Netroufáme si pouze tlumočit výklad kurátora výstavy Mgr. Jana Dotřela pouze svými slovy a raději odcitujeme jeho precizní kurátorkou zprávu, která je sama o sobě mimořádně poučná. Ostatně si ji může každý návštěvník výstavy přečíst i v katalogu, vydaném k této výstavě, který je volně v galerii k dispozici.

„Forms of mimesis / Podoby mimesis

Tomáš Kubík, Jan Mikulka, Dušan Mravec, Leoš Suchan, Martin Velíšek

´K tomu, abychom byli spontánní, musíme plánovat.´

David Hockney

Historické prameny se v případě vývoje středoevropské civilizace stékají v období antického Řecka. Způsob našeho vidění, vztahování se ke skutečnosti i naše tradice stojí na základech této velmi sofistikované kultury. Jedním z nejpodstatnějších kódů, se kterými se lidé setkávají, jsou vizuální symboly. Realita kolem nás je určitým způsobem konstituována - má svá fyzikální a chemická pravidla. Má však i svá vizuální specifika a my se jim snažíme po dlouhá tisíciletí rozumět a rozklíčovat jejich komplexitu. Prapůvodním nástrojem, jak si kterékoli jevy osvojit, je jejich nápodoba. Tuto potřebu máme vrozenou pudově a mají ji i zvířata, je to základní strategie, jak rozumět tomuto světu. V případě řeckého pra-základu naší kultury byl tento fakt velice dobře reflektován a následován. Nápodoba nám sémanticky prozrazuje svůj kořen, μιμεîσθαι - mimeisthai - mimésis. Tento původní starořecký význam tohoto slova vedl k smyslovému zpředmětnění a vybízel k hlubšímu chápání reprezentované skutečnosti. Pozdější vývoj termínu se započal zaměňovat s latinským imitatio - tedy přímá nápodoba. Co je však podstatné, je uvědomění si, že přístup k porozumění naší realitě pomocí snahy o její věrné zobrazení, je naší společnosti vlastní a bez této prvopočáteční fáze bychom ani jako druh nefungovali.

´Malba může předstírat realitu, aniž by ji viděla.´

Roland Barthes

Způsob věrného uměleckého zobrazení se od dob antiky skrze staletí výrazně proměňoval. Samotné starověké Řecko a Řím zažily mnoho etap uměleckého vývoje, které nejvíce ovlivnily první pokusy o použití lineární perspektivy. Ve středověku zažila tato umělecká reprezentace explozi ve vlámské malbě 15. století v čele s Jan van Eyckem a Rogierem van der Weydenem. Následující éra evropských starých mistrů představovala nevídanou koncentraci talentu, inovativní malby a poznání reality a je zastoupená nejvěhlasnějšími jmény od Caravaggia po Vermeera. Co spojuje tuto dobu i tyto dva umělce je dodnes méně známý fakt, že již takto dávno hojně užívali nástroj camera lucida - světlá komora, sestru známého primitivního fotoaparátu camera obscura. Camera lucida byla sice patentována až v roce 1807, o jejím dřívějším užívání nás však přesvědčily poslední restaurované práce starých mistrů. Toto optické zařízení funguje na principu průniku světla polopropustným hranolem, skrze který vidí malíř předlohu a dovoluje mu věrněji vykreslit kontury objektu. Podstatnější, než to jak byly tyto obrazy namalovány, je otázka, proč máme tak velkou úctu k uměleckým dílům věrně reprezentujícím skutečnost. Další a velice zajímavou otázkou je interdisciplinární průnik různých technik mezi sebou – kresby, malby, optiky, chemie ad. Propojení klasického obrazu, fotografie, ale i třeba dnešního startujícího fenoménu virtuální reality, má totiž stále jeden a tentýž základ: analyzovat, zobrazit a tím pochopit skutečnost obklopující náš mentální obraz.

´Skutečnost vytváří mysl. Naši skutečnost můžeme proměnit změnou mysli.´

Platón

Hlavním předmětem této výstavy v podání autorů: Tomáše Kubíka, Jana Mikulky, Dušana Mravce, Leoše Suchana a Martina Velíška je zátiší - primární předobraz všech malířských disciplín od jednoduché kompozice nádob, pokrmů, květin až po vanitas a memento mori. Zátiší a realismus mají v sobě cosi posvátného, tradičního, přesto však velmi aktuálního. Umění je stejně jako všechny jiné obory podrobené trendům. Dnes je tento trend jinde. Poločas rozpadu a móda tendencí je však oproti tisícileté tradici realistického uvažování pomíjivým faktem. Není ani tak podstatné, jakou technikou malíři malují, ale čemu se rozhodli věnovat svou pozornost. A pokud je pozornost směřována k naší primordiální, prastaré tendenci rozumět tomuto světu, je to naprosto v řádu věcí.“

Text, s využitím materiálů ČS a kurátorské zprávy připravil: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček