Filip Jan Zvolský: Neuvěřené povídky aneb fantazii se meze nekladou - bylo by to stejně marné
Máme přítele. Jezdil denně z Prahy do Čerčan a zpět. Musel, ale jezdil rád. Usedl, nečetl, nespal a díval se. Ne oknem do krajiny, tu znal až dost, a dokonce ani po dívkách kolem. Těch měl v tu dobu taky už dost. Kvůli jedné musel takhle putovat. On se díval po lidech kolem, po spolucestujících a vymýšlel si své - jejich příběhy. Když se pak časem otřepal, znovu nastartoval a zavedl jinak, nemusel jezdit vlakem. Byl rád, ale ty cesty mu chyběly. No, cesty… 
Ta možnost fantazírovat nad spolucestujícími.
Jezdil proto - alespoň - mnohem delší trasou MHD z práce a do práce, aby mohl spolucestujícím dál vymýšlet své oblíbené příběhy. Šlo to hůř, měl málo času, lidé přistupovali a vystupovali, on visel na madle a nebylo to ono, ale nemohl si pomoci. Cvok, říkali jsme si. Ale kdo nejsme, připouštěli jsme a brali to jako jeho malinkatou, ale jinak celkem neškodnou, úchylku. Konec konců, máme alespoň tu čest znát někoho, kdo nemá – zcela určitě - na světě obdoby. Byli jsme přesvědčeni…
Omyl.
Nebyl, a jak je vidět, tak zřejmě ani není jediný.
Pochopili jsme to ve chvíli, kdy se nám dostala do ruky kniha Filipa Jana Zvolského nazvaná Neuvěřené povídky. Poslal nám ji, jen tak, jako že ´přidanou hodnotu´, ke své knížce, kterou vydal na sklonku loňského roku a o které jsme – protože nás zaujala – uveřejnili na našem webu, v rubrice Knižní novinky i náš čtenářský názor. (viz náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/filip-jan-zvolsky-clovicek-v-trojobalu-aneb-tvori-clovicek-dejiny-nebo-dejiny-utvari-clovicka/) Jenže ona nás zaujala i ta jeho loňská kniha a dokonce si myslíme, že by mohla zaujmout třeba také vás. Tak vás na ni chceme tímto upozornit.
„Chodím ulicemi a kochám se nalévajícími se pupenci dívčích hrudí…“
...
… „Tak to by stačilo. Tady to podepište. A u soudu prosím věcně! Méně té poezie.“
Povídka č. 3 – Nedočkavý
Neuvěřené povídky a bezbřehá fantazie autora
Filip Jan Zvolský, jak se dočtete v našem připomínaném článku, je muž mnoha uměleckých profesí a seberealizací. A také autor několika knih. O jedné jsme se zmínili výše, o jiné jsme psali v článku https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/tajemstvi-prazskych-pulnoci-aneb-strasidla-a-povesti-stare-prahy/ . Ale pozor! Co kniha, to jiný styl i téma. Od historie přes filozofii až po - fantazii. Ta je totiž jednou z dalších oblíbených činností F. J. Zvolského. Fantazírování. Fantazírování srovnatelné s tím naším zmíněným přítelem. Akorát, že Zvolský to dal na papír a vydal jako knížku. Na 143 stranách, v 53 povídkách (takže máte na každý týden roku jednu a ta poslední je bonus navíc) a vzhledem k tomu, že je mimo jiné i zdatný grafik, tak s vlastními ilustracemi (těch je jako čtrnáctidenní v roce, takže 25).
Ale abychom si rozuměli. Příběhy nevypráví jen autor sám. On si je jenom vymýšlí a ilustracemi dokresluje. Příběhy vyprávějí postavy, jež na svých jízdách (na rozdíl od našeho přítele, on dva roky mezi Prahou a Čelákovicemi) vymýšlel a vkládal do životů a úst spolucestujícím. (Ti by se asi divili! Ale možná naopak. Kdo ví…)
„Žije sama, abys věděl,“ řekl vyčítavě květ…
...
„Vezmi nás a jdi ji požádat o ruku“
Povídka č. 10 – Sedmihlavá hortenzie
Neuvěřené povídky jsou předem jasné – jsou totiž k neuvěření
Většina povídek nepřináší nic nadpřirozeného, ale ´pouze´ nepřirozeného. Nevěříte vlastním očím, když to čtete, a pak si říkáte, mohlo se to stát, nemohlo se to stát…? A začínají vždy nevinně. V běžných prostředích, v běžném životě, a nejednou nevíte, zda se vám to nezdá. Jste z toho vedle, tak jako jsou vedle ti, co to neuvěřitelno líčí. Žádné horory. Ne. Tedy v tom pravém slova smyslu, ne. Nic takového. Absurdnosti, to ano, trochu i crazy, to také, občas se tam přesmykne reálno v ireálno, sem tam jdou dokonce stranou i zákony fyziky, sem tam logiky, a občas vám z toho – stejně jako líčitelům – zůstává rozum stát. Ale nejde o nic zlého. Zlo jako takové se nekoná. V tom klídek. Dokonce se dá říci, že jde hlavně o dobro. I když malinko ulítlé až někam za hranice všedních - snů. Ale s posláním. Nám přízemním, nám uvěřitelným, realistům, nefantastům. Nemohlo by to být i jinak????
Cyril byl lepičem plakátů…
....
Když přišel večer domů, se zadostiučiněním strhal ze zdi plakát…
Povídka č. 15 – Lepič plakátů
„Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Neb nikdy nikdo neví, co se může státi.“
Jak pěli naši klasici W+V ve své slavné hře - Golem. Prostě, ve Zvolského povídkách, je to tak, že do normálna se vetře nenormálno a najednou je to o něčem jiném. Hned jsme v povídce uvěřitelně nevěřitelné - Neuvěřené. Funguje to tak 53 krát. Od první do Poslední povídky. Na stejném principu a pokaždé jinak. Klobouk dolů za tu fantazii. A náměty jsou to někdy ošidné (Spasitelka, Co na očích vidí, Striptérka, Zamilovaní sebevrazi, Tajemný tunel, Lehká holka - těžká doba, Ošklivka nebo Múza).
Ale jsou tu i povídky s názvem nepřehledným, zdánlivě nic neříkajícím novotvarem. Ale bacha na věc, říká toho až až (Přetváře, Žraut, Ptakomrakohrad, Bďář či Hajzldědek). Některé jsou naopak, jako kdyby tam o nic moc nešlo. A ono jde. (Domů, Slza, Oříšky, Lampář, Kočka, Lahůdka, Dům, Sníh a Zdánlivé maličkosti).
Nemá smysl jmenovat 53 povídek. Má smysl je přečíst. Zda vám vydrží na rok, nejde tipnout. Může se totiž stát, že je přečtete jedním dechem. Ale vydýchat vás moc nenechají. Myslíme si, že je rozumné a příjemné, si je nechat - po jedné – rozležet a uležet v hlavě a pak si říci, spolu s W + V, že „Nikdy nic nikdo nemá…“ No, uvidíte. Třeba tu knížku ještě seženete…
Druhý den na cestě za městem našli v příkopě kostru dívky
...
Přivolaný tesař zkonstatoval, že se jedná o lípu.
Povídka č. 21 – Potulný loutkář
Titul: Neuvěřené povídky
Nakladatel: Filip Jan Zvolský
Počet stran: 144
Datum vydání: 2. 12. 2014
Vazba: kniha, vázaná vazba
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek