Federico Fellini: Osm a půl aneb o tom, když se režisérovo alter ego těžce rodí (nový film)
Galerie Rudofinum a její nově vytvořené Kino Rudolfinum na nás, kteří jsme nastoupili do vlaku filmových diváků opravdu vnímavě až ve chvíli, kdy jsme mohli chodit na filmy přístupné jen mládeži od 15 let, tedy ve 2. pol. 60. let, nalíčilo past jak bezednou jámu.
Začalo to výstavou nazvanou Loni v Marienbadu, věnovanou přesahům tohoto mimořádného a dnes už totálně kultovního snímku, který chtě nechtě ovlivnil celou plejádu umělců a výtvarníků všeho druhu. (více náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/loni-v-marienbadu-last-year-in-marienbad-film-jako-umeni-aneb-na-artovy-film-jedine-do-kina-rudolfinum/).
A pokračovalo to promítáním tohoto filmu (viz náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/loni-v-marienbadu-aneb-kdyz-tajne-nehynouci-laska-je-vzdy-drama/).A teď si tam na nás usmysleli ještě Felliniho film 8 ½! No, nedohánějte filmové nedostatky, když se vám to nabízí…
Felliniho filmy jsme hltali
Byli doby, kdy i do strnulého socialismu pronikaly filmy, o jakých se naší kinematografii ani nezdálo. Samozřejmě, že to tak být nemuselo. Nová vlna 60. let u nás naznačila, že nebýt tanků v srpnu ´68, asi bychom školili my svět. Ale nejen mráz přišel z Moskvy a bylo po legraci. Tvůrcům, pokud nezdrhli na Západ, aby na tom Západě nechtěně vesměs zapadli, byla přistřižena křídla. A to tak, že velmi. Tak velmi, že sice netočili špatné filmy (také…), ale netočili filmy, jaké by točit uměli (také!). A tak nám filmůchtivým, tedy kloudných filmůchtivým, nezbylo, než hledat skuliny, kudy probleskovalo něco z venku skrz železnou oponu. Nepozapomeňme, že nebyl internet, video, DVD a všelijaké ty vymyšlenosti, které vám film, a jakýkoliv, naservírují až do sluchátek a na display. Nebylo to tedy zas tak snadné, ale šlo to. Jedním z nejsledovanějších tvůrců pro nás byl samozřejmě právě Fellini. Vezmu-li to proti času, tak nás na www.www-kulturaok-eu.cz neminul Ginger a Fred (1986), A loď pluje (1983), Zkouška orchestru (1978), Amarcord (1973), Satyricon (1969), Giulietta a duchové (1965), Boccaccio '70 (1962), Sladký život (1960), Cabiriiny noci (1957), Silnice (1954), Řím, otevřené město (1945).
Pokud jsem něco nezapomněl z Mistrovy filmografie, tak je to docela slušný výkon. A solidní základ, i když Mistr natočil filmů dobře třikrát tolik. A jak, že se to dařilo? No, snadné to nebylo. Něco se objevilo v tehdejším kině Ponrepo, něco v různých filmových klubech, kde 10 sovětských filmů jako „A jitra jsou zde tichá“ tiše vyvážil nějaký ten Fellini či Bergmann. Sem tam se něco našlo dokonce i v distribuci běžných kin. Pak ale nejlépe kdesi na předměstí a skoro bez informací o tom, kdy, kde a co. Ale - kdo chtěl – tak se to dalo zvládnout. Za nějakého takového půlstoletí pozornosti...
Přesto všechno nám snímek „8 a půl“ chyběl, až do letošní říjnové projekce v Kině Rudolfinum. Takže, pozdě, ale přece ještě včas. Inu, co jsme nestihli v mládí, doháníme v důchodu…
Proč zrovna Felliniho Osm a půl?
Samozřejmě jsme uvítali, že můžeme tenhle - pro nás shodou okolností zapadlý - film, který se ale jinak pyšní přehršlí cen a ocenění, vidět. A že těch ocenění bylo…
- Už v roce vzniku (1963) to byla cena New York Film Critics Circle za Nejlepší cizojazyčný film a Zlatá mušle pro nejlepší film z festivalu San Sebastián IFF
- V roce 1964 to byla žeň cen. Především 4 Oscary pro Zahraniční film, za Kostýmy v černobílém filmu, za Režii, za Scénář a za Výpravu. A k tomu návdavkem ještě v témže roce i cena Bafta, za nejlepší film.
A aby to nevypadlo, že to byla snad jen jakási dobová módní vlna, tak ani náhodou. Těch ocenění by se dalo v průběhu času najít ještě mnohem víc. A že nepřeháníme, tak snad jen „maličkost“.
- V roce 2002 byl tenhle film, prestižním a odborným francouzským magazínem "Positif" zařazen na 3. místo v žebříčku 50 nejlepších filmů za posledních 50 let.
Dobře, ale přesto, proč právě Felliniho Osm a půl?
Ano, to vše by nebyl ještě důvod, proč dramaturgie Galerie Rudolfinum - Kina Rudolfinum, zařadila právě tento film do doprovodného programu výstavy Loni v Marienbadu, a to po bok filmu Loni v Marienbadu.
Důvod byla poetika, příbuznost a hlavně výtvarná stránka Felliniho filmu. Podvědomě,spíš ale asi vědomě se Felliniho film odkazuje na Loni v Marienbadu. Že film Alaina Resnaise z roku 1961 inspiroval kdekoho, dokládá výstava v Galerii Rudolfinum. A že inspiruje neúnavně dosud o tom, je také tahle výstava. A to, že inspiroval i další filmové tvůrce, o tom podávají zase důkazy cílené projekce v Kině Rudolfinum. A Felliniho 8 ½ to nezapře.
Už jen ty nekonečné hotelové luxusní chodby s bezpočtem zavřených dveří, jimiž kráčí hrdina odnikud nikam
To je přesná citace. A snad, aby nám to neuniklo, užijeme si to v obou filmech dokonce během projekce vícekrát. A našlo by se toho víc. I když ne už tak totálně okopčeno. Ale pozor, tím zdaleka není řečeno, že by snad Fellini opisoval. To nemá zapotřebí. Fellini byl zřejmě uhranut a okouzlen, a tak citoval. Jeho film je ovšem jiný a malá citace není ani v nejmenším důvod snižovat nějak Mistrovu tvůrčí velikost.
A jak na nás film po více jak půl století působil?
No, jako starý známý Fellini. Burleska, kaleidoskop prolínání fantazie a reality, snů a absurdností všedního dne. Průvody bizarních postav. Některé na hraně normálna, jiné vesele za ní. Nezapomenutelná scéna s „kort-pulentní“ samicí, která za pár drobáků malým puberťákům tančí na opuštěné pláži u bunkru z války rumbu a rozvlní u toho své špeky a přétékající vnady, je typicky felliniovská scéna, kterou najdete vlastně v každém jeho filmu.
Matrony, co nabízejí tělo jako podívanou pro nezkušené, je Mistrův oblíbený motiv variovaný snad v každém filmu. Dá se říci, že i když film 8 ½? vznikl někdy ve středním věku tvůrce, nese si jeho pečeť od počátku a nemění ji až dokonce. Od snímků Silnice po A loď pluje. Bizarní postavy, zdánlivě až nechutné, a přece tak lidské, tak zkarikovaně reálné a možné, jako život sám. A jako Fellini sám.
Sem je snad vhodné vložit pár oficiálních vět distributora provázejících tento film. Pro orientaci těm, co ho neviděli (jako my až do října 2016).
V tomto významném díle F. Felliniho, které je považováno za jedno z nejradikálnějších, je hrdinou filmový režisér Guido Anselmi (Marcello Mastroianni), který se ocitl v profesionální a osobní krizi. Z této situace jej však, jak se zdá, nemohou dostat ani nové filmové projekty, ani ženy. Pod tlakem svého producenta připravuje nový film, zatímco je přitahován zároveň ke své inteligentní manželce Luise, smyslné milence Carle (Sandra Milo) a krásné mladé herečce Claudii (mladičká Claudia Cardinale), avšak ani ony mu nepomohou najít smysl života…
Tak a to je opravdu vlastně vše
Dějově žádná bomba. Dodejme, že hlavní postava filmu, režisér, prchl ve filmu do lázní, kde hodlá vyhovět požadavkům producentů i svému renomé. Jenže se tam za ním vydají i ti, které nechtěla ani vidět. A aby ne. Taková osobnost jakou ve filmu je, dosud komerčně úspěšný režisér, se papparazzům z očí neztratí. Tak se tam za ním přesunou všichni, před nimiž uprchl. Včetně milenek bývalých, jsoucích a budoucích. A tak si zavolá - v zoufalství – manželku. Jenže vzhledem k prosáklému dámskému okolí to nápad šťastný nebyl. Do toho všeho náš filmový hrdina upadá vyčerpáním do snů. O dětství, o drsné výchově v katolickém kléru, do vzpomínek na erotické a jiné eskapády, přičemž stále hlavně zoufale hledá námět s velkým N. Marně. Samozřejmě. Točí se tedy v kruhu. Vše se opakuje. Rádci radí. Jeden hot, druhý čehý. Neví, jak dál. A strašně připomíná muka tvůrce (že by třeba i samotného Felliniho?) od kterého se očekává další a další a on je na dně.
Dočasně, trvale? Kdo ví? Pokud jde opravdu ale o alter ego samotného režiséra a scénáristy, Mistra Felliniho, tak Fellini pak točil ještě dalších 30 let (F. F., nar. 20. 1. 1920, Rimini, Emilia-Romagna, zem. 31. 10. 1993 v 73 letech, Řím, Lazio). Tak věřme, že i jeho filmový hrdina se zmátoží.
Tvůrče i sexuálně. Filmem se proplétají různé figury, ale ty nejzajímavější jsou samozřejmě dobové sexbomby. Těmi nikdy Fellini ve svých filmech nešetřil. A tak kromě mladičké Claudie Cardinale spatříme legendy Anouk Aimée, Sandru Milo či Barbaru Steele. Těm všem ovšem dominuje zádumčivý a zmítaný vším tím kolem - Marcello Mastroianni. Má to sice v roli, ale má to hlavně v sobě. Herec neokázalých gest a výmluvných pohledů. Žádný akčňák, a přece je to s ním docela drama.
Srovnání Loni v Marienbadu a 8 a ½?
Snad raději ani ne. Netroufáme si. Nejsme až takoví znalci a odborníci. Příbuzné si oba filmy jsou. To je jisté. A tak trochu jsou na podobnou vlnu naladěni i oba legendární režiséři. Alain Resnais je ale Francouz a Federico Fellini bytostný Ital. Těžko soudit. A proč také.
Za nás na www.www-kulturaok-eu.cz upřímně řekneme jen, že při Loni v Marienbadu – byť je mnohými označován za nejnudnější film světa – jsme byli napnuti až do konce a nenudili jsme se vůbec. Při Felliniho 8 ½ jsme v některých sekvencích měli pocit, že se to přece jen táhne až zbytečně moc. Resnais ve svém filmu nabídl pointu a udržel v tajnosti rozhodnutí celého příběhu doslova až do posledního záběru. Fellini nic takového neřeší a konec je pitoreskním cosi, o čemž si každý můžeme udělat svou představu, jak to vlastně dopadlo a co bude dál. Ale tak jako film Loni v Marienbadu vidí každý jinak, stejné to je i s 8 ½. Podstatné je, že jsme zaplnili mezeru v našem filmografickém obzoru a že můžeme všem doporučit sledování programů Kina Rudolfinum. Stávající výstava v Galerii totiž trvá až do 27. 11. 2016, stejně jako k ní návazné projekce. A obojí stojí zato. Jo, a je to dokonce obojí zadarmo!
Titul: Osm a půl
Země původu: Itálie / Francie, 1963, 138 minut
Režie: Federico Fellini
Žánr: drama/fantasy
Scénář: Federico Fellini, Brunello Rondi, Ennio Flaiano, Tullio Pinelli
Kamera: Gianni Di Venanzo
Hudba: Nino Rota
Hrají: Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Anouk Aimée, Sandra Milo, Rossella Falk, Annibale Ninchi, Barbara Steele, Madeleine Lebeau, Jean Rougeul, Eddra Gale, Guido Alberti, Caterina Boratto, Maria Antoniettan Beluzzi, Giulio Paradisi, Rossella Como, Polidor, Mino Doro, Mario Pisu, John Karlsen, Roberto Nicolosi
Producenti: Angelo Rizzoli
Střih: Leo Cattozzo
Zvuk: Mario Faraoni, Alberto Bartolomei
Scénografie: Piero Gherardi
Kostýmy: Piero Gherardi
Trailer:
https://www.youtube.com/watch?v=HM9-Y1J9eoA
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: Slovenský filmový ústav - archív, internet