Febiofest 2016: Noc bezMoci aneb proč je mobilní telefon zkázou filmování?!
CineStar Praha – Febiofest 2016
17. – 25. 3. 2016
Febiofest v každém ročníku zvýrazní a divákům přiblíží některou méně známou národní kinematografii v samostatné sekci. Letos se ta sekce jmenovala ´Zaostřeno na Makedonii/Focus on Macedonia´.
Rozpad bývalé Jugoslávie znamenal utrpení a zlo, než se situace saturovala v podobě několika relativně zklidněných a uspořádaných států. Jedním z těch, které řadíme jako postjugolávské, je Makedonie. Od rozpadu Jugoslávie a vzniku nezávislé Makedonské republiky (1991) se datuje i historie samostatné makedonské kinematografie. Je pravda, že existovali filmaři makedonského původu už před tím. Mimochodem není bez zajímavosti, že už v roce 1905, tedy v době osmanské nadvlády nad územím nynější Makedonie, vznikl dokument dvou makedonských bratrů (Manakiové), označovaný jako vůbec první film natočený na Balkáně. V moderních dějinách kandidoval na Oscara nestor makedonské kinematografie Stole Popov. Ten je režisérem tří filmů, které letos v rámci sekce Zaostřeno na Makedonii byly promítány i na Febiofestu 2016. Šlo o oficiálně první film nezávislé makedonské kinematografie, natočený v roce 1991 nazvaný Tetování.
Organizátoři Febiofestu zařadili do výběru i další dva snímky Stole Popova - Romská kouzla (1997) a zatím jeho nejnovější film Až po jílec. Dalšími osobnostmi makedonské kinematografie zastoupenými na Febiofestu 2016 byli Svetozar Ristovský (Lazar) a Darijan Pejovský (Tři dny v září), každý jedním filmem.
Stejný prostor jako Popov měl i další makedonský režisér - Ivo Trajkov. Feboiofest 2016 přinesl také 3 z jeho filmů. Jednalo se o snímky Velká voda (2004), 90 minut - berlínský projekt (2011) a úplně nejnovější - Noc bezMoci (2015). Ten jsme také za www.www-kulturaok-eu.cz se zájem zhlédli. Je totiž inspirován slavnou povídkou našeho spisovatele Jana Procházky – Ucho.
Noc bezMoci
Politický thriller, odehrávající se v průběhu jediné intenzivní noci ve Skopje počátkem 90. let minulého století. Makedonie slaví svátek čerstvě získané nezávislosti a politik Nikola se svou ženou Annou desáté výročí svého manželství. Po návratu z oficiálního večírku honorace kulminuje krize jejich vztahu, která je zároveň intimní i pevně provázaná s veřejnou politikou a skandálem na Nikolově ministerstvu. A jejich dům, ve kterém se hraje manželská bitva vleklé války, je odposloucháván. Ivo Trajkov se inspiroval povídkou Jana Procházky Ucho, podle které vznikl u nás slavný a stejnojmenný film Karla Kachyni. (z tiskových materiálů)
Dvakrát totéž není totéž
Slavný a vlastně už kultovní film Ucho od Karla Kachyni s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým je u nás vnímán jako až ikonické dílo. Ostatně to potvrzuje i letošní Festival v Karlových Varech, který mimo jiné přinese cenu prezidenta festivalu právě Jiřině Bohdalové a při té příležitosti bude znovu uveden – kdysi samozřejmě trezorový - film z roku 1970. Málo se asi ví, že Procházkova povídka posloužila ještě jednou, v roce 1983, opět pod názvem Ohr (Ucho) v rakouské televizi, a že ji tehdy pro ni režíroval Pavel Kohout. Hlavní postavy sice hráli rakouští herci, ale postavu estébáka si vystřihl tehdy též exilový - Pavel Landovský. Při vší úctě k Pavlům Kohoutovi a Landovskému na Kachyňovu verzi z roku 1970 neměli. Nesporně i pro excelentní výkon právě Jiřiny Bohdalové.
Zase znovu a jinak?
Trajkovovo zpracování je tedy už 3. filmovou verzí Procházkovy povídky. Na rozdíl od obou verzí předchozích ale Trajkov především změnil název, už to není Ucho, ale Noc bezMoci, což lze považovat za vynikající a mnohovýznamovou českou slovní hříčku, která o filmu vyvolává vícevrstevné představy. V originále název není – podle nás na www.www-kulturaok-eu.cz– už tak vynalézavý (Honey Night). Druhá zásadní změna je v tom, že Trajkov se původním filmem a povídkou inspiroval a celkem držel, ale dal jí obecnější a tím možná obludnější význam v tom smyslu, že to, co se tam odehrálo i co je jen tušeno, nemusí vůbec patřit jenom do konkrétního Československa a konkrétní doby, ale má to své následovatele ve všech režimech a situacích kdekoli na světě. Což mrazí.
Nemožné se stalo skutkem
Když už si člověk myslí, že z téhož románu nevznikne – je-li opět zfilmován – nic pořádného, leda tak remake předchozího filmu, zjistí, že se může klidně stát i zdánlivě nemožné.
Když Karel Kachyňa vyrobil podle románu Jana Procházky film Ucho, jenž v 70. roce šel do distribuce, bylo a muselo být všem už v době startu normalizace jasné, že místo do distribuce, půjde do … do … no, ano, do sejfu. Trezorový, ba co víc, jeden z nejtrezorovatějších trezorových filmů, tam pak vězel až do bujaré zimy roku 1989. Proč asi? Především proto, že jméno Jan Procházka patřilo rázem k jménům zakázaným. I jen ho vyslovit, bylo o ústa. Natož pak hrát v kinech jeho povídku přetvořenou ve film. Moc nemocná svou mocí se přece nemínila chlubit tím, jak se to dělá, když se obrací politický gard a ´kontrarevoluce´ je dost svébytně, zato hodně účinně, nahrazována ´normalizací´.
Léta ale plynula a po roce 1989 najednou kdosi film ze sejfu vyňal na světlo boží. A konečně jsme si mohli – legálně a všichni, kdo měli zájem - vychutnat herecký koncert Radoslava Brzobohatého a všestranné, tehdy ještě poměrně ne až tak moc známé Jiřiny Bohdalové.
A pak s tím přišel Trajkov
Léta ale plynula a 45 let po Kachyňovi se objevil Trajkov, Albánec žijící a tvořící u nás, a natočil Ucho nově. Proč, pro pána krále, proč právě Ucho, které nemá konkurenci, ptali jsme se. Nebo že by ji mělo? Co si o tom myslet? Otázek přes míru a odpověď nikde žádná. Prakticky až do premiéry - žádná. Zato po premiéře se odpovědi přímo valí. A není divu.
Jednak jde o film pěkný, akčně zrežírovaný a jednak Trajkov tu řeže do neustále opakujících se revolucí jakožto důsledcích moderní doby. Zejména na Balkáně.
To nejpodstatnější nakonec
Film není rozhodně pouhý remake onoho Kachyňova revolučního českého Ucha. Ne. A to hlavně proto, že Jan Procházka napsal konec svého románu jinak. Ano, je to tak. A svébytný režisér, jakým je Trajkov, nelenil a natočil film opravdu přesně podle knihy. Takže především s jiným koncem. Nechte se překvapit, nebo si přečtěte tu správnou verzi románu. Navíc režisér, Albánec, znalý tamních poměrů, transformoval děj do Albánie, tedy do poněkud odlišných reálií. A tak nám sice stejně jako kdysi u Kachyni běhal mráz po zádech, ale teď u Trajkova běhá dokonce ještě víc. Alespoň po těch našich určitě. A na vině je právě ten jiný konec.
Po projekci byla beseda s autory
Se zájmem jsme se zúčastnili. Makedonskou stranu a tvůrčí tým zastupovali Ivo Trajkov a Stole Popov (na foto vpravo). Hlavní slovo měl ale Ivo Trajkov. Už proto, že hovoří česky. Některé z jeho myšlenek z besedy jsme pro vás zaznamenali.
Především šla řeč o tom, proč zvolil téma, které bylo už mimořádně kvalitně natočen?
Ivo Trajkov neznalým připomněl, že ve filmu jsou mnohé důležité odlišnosti od Kachyni.
„Procházkovu povídku Ucho považuji za nadčasovou. Uvědomme si, že dávno není kolem totalita, ale mnohé struktury a hlavně metody, přetrvávají. Dokonce na vyšší technické úrovni. Odposlouchávání, vydírání, vše je tu pořád. Přežívá, žije a bují. Proto jsem natočil Ucho, ale nově, aktualizovaně. Navíc jsem je přesunul do Makedonie a ze 70. let minulého století do 90. let. Tedy do podobné situace a atmosféry, jaká byla tehdy tady u vás. Mohl bych film v čase posunout ještě o něco dále, ale to už existovaly mobily. A mobilní telefon – jak já tvrdím – je zkázou filmu. Máte-li mobil, dá se zavolat a je po dramatu. Celý děj se vyřídí jedním telefonátem. Proto jsem se strefoval na hraniční čas, kde ještě mobil nebyl v každé ruce.“
K otázce, zda viděl Kachyňův film a jak ho ovlivnil, nám Ivo Trajkov sdělil: 
„Musím říci, že pro mne první a hlavní byla Procházkova novela. Film Ucho jsem samozřejmě viděl. Ale dost dávno před tím. Ne v době práce na mém filmu. To jsem se na Kachyňu už raději nedíval. Navíc mě fascinoval originální Procházkův konec. Hlavně to, že je jiný než ve filmu Ucho. Musíme si ale uvědomit, že Kachyňa to točil ve chvíli, kdy bylo Československo už okupováno, což ho nutně - vědomě či podvědomě - muselo ovlivnit.“
A co herci? Ty Kachyňův film nestudovali?
„Ne. Neměli zájem ani důvod. Balkánský film je o jiné realitě, a tu známe moc dobře…“
Dotaz směřoval i k názvu filmu…
„Ano, česká hříčka je skvělá. Ale anglickou verzi nelze překládat, jak se vám zdá, tedy Medová noc. Honey v angličtině znamená dokonce i miláček. Ale i to není ono. Když jsem pátral ve slovnících, našel jsem, že v Anglii se pojmem Honey night, vzdor doslovnosti, označují líbánky. Sice se jim také říká Honeymoon, ale lidově je to Honey night. Česká hříčka se bohužel do angličtiny přetransformovat nedá. Proto budeme film raději do anglicky mluvících zemí případně distribuovat s polopatičtějším podtitulem – Zpráva o stavu manželství.“
Titul: Noc bezMoci/Honey Night/Honey Night
Režie: Ivo Trajkov
Země: Makedonie, Česká republika, Slovinsko
Rok výroby: 2015
Hrají: Nikola Ristanovski, Verica Nedeska, Igor Angelov, Boris Damovski, Nina Jankovic, Sabina Ajrula
Scénář: Ivo Trajkov
Kamera: Milorad Glušica
Střih: Andrija Zafranović
Hudba: Toni Kitanovski
Producent: Robert Jazadžiski
Distributor: i/o post s.r.o.
Kopie: i/o post s.r.o.
Rok výroby: 2015
Délka filmu: 89 minut
Formát filmu: 2k digital
Původní znění: makedonsky
Titulky: anglické, české
Trailer filmu:
https://www.youtube.com/watch?v=7yxCrCAQf8I&feature=player_embedded#t=8
Ivo Trajkov
pochází z makedonské Skopje a vystudoval pražskou FAMU, kde v současnosti vede Katedru střihové skladby. Jeho tvorba, rozkročená mezi Makedonií a Českou republikou, zahrnuje historické drama Velká voda (2004), nominované Makedonií do klání o Oscara za nejlepší cizojazyčný film, českou žánrovou komedii Kanárská spojka (1993), experimentální Movie (2002) i drama Ocas ještěrky (2009).
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, www.febiofest.cz