Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov aneb „Sním o těle vybaveném mnoha kůžemi.“ E. K.
Eva Koťátková
Moje tělo není ostrov
7/12 2022—4/6 2023
Veletržní palác
Velká dvorana
V dávné Biblické legendě ze Starého zákona, známe příběh o Jonáši a velrybě, příběh o typicky lidské neposlušnosti a již – žel – o poznání méně rozšířeném a opravdu upřímném následném duchovním znovuzrození…
Multimediální a interaktivní výstava ve Velké dvoraně Veletržního paláce nazvaná Moje tělo není ostrov, jejíž autorkou je Eva Koťátková, má (shodou okolností?) právě podobu obrovského těla, částečně rybího možná právě jakési velryby a částečně těla lidského.
Každá součást mnohočetné výstavy divákovi zprostředkovává množství příběhů, jejichž podmanivá litanie se rozléhá celým výstavním prostorem.
Díky své nevyzpytatelné, znepokojivé povaze a způsobu, jakým se odhaluje jako pohlcující krajina, je přístupná každé/mu návštěvníkovi/ci, který/á je ochoten/na naslouchat těmto mnoha příběhům…
"Sněte, jedině tak se něco změní." E. K.
Plocha Velké dvorany se dík invenci autorky stává jakýmsi samostatným světem. Snovým světem. Chceme-li, tak přímo ostrovem kdesi mimo denní ruch. Možná lidupustým, možná zabydleným. Jak pro koho. Návštěvník výstavy, i tohoto ostrova, jde a objevuje, potkává a nachází, střetá se a vítá, s tím, co ostrov nabízí. Bizarní skulptury roztáčí fantazii do obrátek a svádí, jako mořské panny k setkávání, poznávání, prožívání, snění. Tu keř, jinde průvodce „moderní“ civilizace, obří pilulky, buď lék anebo úlet do jinam, oděvy z dílny absurdní fantazie, chapadla tvorů, kteří žili-nežili, žijí-nežijí, skladiště marností i nezbytností. A všude kolem, na nás, do nás, pro nás, buší plakáty - příběhy. Inspirující, burcující, evokující, limitující, bědné i nadějné, žalující i vzpurné. Od vchodu až po konec dvorany neboli od ocasu velryby až po její hlavu. Od ocitnutí se na tomto ostrově snů, až po jeho prozkoumání.
Výstava jako dialog autorky s návštěvníkem
Záměrně je teď použit pojem návštěvník, oproti očekávatelnému označení – divák. Divák se dívá nebo třeba i diví, ale návštěvník vstupuje a prožívá. Návštěvník může zapomenout, že vystavené – nabízené – objekty jsou umělecká díla, protože jsou tu jako výzva k užití. Navštívitelné artefakty jako stimulant vlastní fantazie návštěvníka nabízené a stvořené fantazií autorky. Divák, se tu exponátů nejen dotýká, návštěvník do nich vniká, proniká, objevuje je a jejich funkci i bezhraničnost.
Interaktivitě návštěvníka napomáhá i nástěnka, veřejná to platforma sdílení názorů těch, kteří je sdílet chtějí a potřebují, s těmi, kdož je touží objevovat, vstřebávat, rozšiřovat, komentovat, oponovat jim anebo je rozvíjet – svobodně a po svém. Mysl tu dostává zelenou, nesmysl má na semaforu – stůj. No, posuďte sami, nejsou tyhle výkřiky důvodem k dialogu? Nejsou důvodem k otevření mysli, úst, srdce a vyjádření se, ale zcela po svém?
"Nejsem oběť, naše existence je akt vzpoury."
"Zvykněte si na moje tělo, mně se v něm žije dobře."
"Jdu z práce a mířím do té, za kterou mi nikdo neplatí."
"Jsem ryba oslepená sluncem."
Kdos nevinný hoď kamenem…
Ne tohle rčení mezi nimi není, alespoň ne vepsané. Ale jako by tam za tím vším znělo. Příběhy o něž tu jde, o něž tu autorce jde, a mělo by jít i nám, nejsou vůbec kritické, jsou tolerantní, chápavé a tak nějak s otevřením koncem. Je už jen na nás, abychom si je sami v sobě a po svém uzavřeli. Sen přece také není zpravidla ukončen pointou. Jen probuzením se. Jednou do nadějného světla jindy do zneklidňující tmy.
"Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat" E. K.
Jsme každý/á jinými, jsme všechny/všichni sví. Gender? Zatím světu nevládne. Ale má to tak vůbec být, nebo to tak být naopak nemá…? Kdoví… Otázka hamletovská. Ale tahle výstava, je opravdu a důsledně - pro všechny a všech. Názorem, pohlavím, tělesnými možnostmi (i pro vozíčkáře), i nevidomé (haptické objekty), i neslyšící (nápisy) a dokonce i pro tápající -nechápající (s mobilem v místě vlastního rozumu).
Tolerance všech, ke všem, pro všechny. I pro bloudící, kteří zde chtějí bloudit, i pro ty, co nejistě zařadí zpátečku. A přitom by stačilo, kdyby odhodili svoji sebestřednost, uzavřenost, zaťatost. Třeba by jim k návratu do Velké dvorany – znovu a lépe – mohl dopomoci nadhled. Nejprve ten z vyšších pater Veletržního paláce dolů, na výstavu jako celek a pak – možná – i ten vnitřní, odvazující. Není totiž mnoho výstav, které fungují rozbity na atomy jednotlivých exponátů, stejně jako celek, jsa pak samy o sobě uměleckým dílem. A to výstava Evy Koťátkové právě je.
A teď znovu, fundovaně
Vlastní pocity poučeného diváka – zde tedy návštěvníka – jsou sice fajn, ale až teprve odborný názor kurátorů uvede věci na pravou - od-emocionálnělou – míru. Tak nechť:
„Eva Koťátková ve své tvorbě spojuje objekty, koláže, kostýmy a texty do rozsáhlých, hravých, poetických a často performativních instalací, jimiž poukazuje na to, jak hluboce jsou naše osobní životy ovlivněny naším sociálním prostředím, jeho kódy a normami. Tento vliv je demonstrován složitými mašinériemi, které omezují tělo, ale také nabízejí možnosti jeho proměny. Práce Koťátkové vychází z divadelních prostředků, kritiky psychiatrického étosu a některých forem experimentálního vzdělávání, které rozvíjí v těsném spojení s vyprávěním – vyprávěním skrze fragmenty roztroušené po výstavě coby početné stopy, které skládají obraz tohoto světa.
Výstava Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského. Každá část zprostředkovává nesčetné množství příběhů, jejichž podmanivá litanie se rozléhá celým výstavním prostorem. Díky své nevyzpytatelné, znepokojivé povaze a způsobu, jakým se odhaluje jako pohlcující krajina, je přístupná každé*mu návštěvníkovi*ci, který*á je ochoten*na naslouchat jejím mnoha příběhům. V průběhu výstavy budou každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři*rky, kteří*ré se s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí. Duch celé instalace jako by spočíval ve volání po životě, v němž má větší místo empatie a v němž těla čelí menšímu normativnímu tlaku, které vyslovuje jeden*na z jejích protagonistů*ek: „Sním o těle vybaveném mnoha kůžemi.“
V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti. Těla na útěku, pomíjivá a přechodná; těla, která odmítají být pojmenována; těla, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku; těla, která odmítají mlčet; těla, která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní. Opakující se motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu – ať již dobrovolného, či vynuceného – z jednoho místa či stavu do druhého, tak normativity a kodifikace, která je typickým znakem naší naléhavé touhy zařadit vše do úhledných krabic i našeho strachu z mnohoznačnosti, místo toho, abychom zkusili*y myslet jinak. Instalace vytváří platformu empaticky otevřenou těm, jejichž hlasy – lidské, rostlinné, zvířecí – jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován, jejichž život byl vykořeněn a kteří*ré jsou vystaveni*y nucenému nálepkování a stigmatizaci.“
Kurátorský tým:
Sandra Patron, kurátorka výstavy a ředitelka Muzea současného umění CAPC, Bordeaux
Rado Ištok, kurátor Sbírky moderního a současného umění
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca Nikoníček (8 x) a Richard Koníček (5 x)
Eva Koťátková
Moje tělo není ostrov
7/12 2022—4/6 2023
Veletržní palác
Velká dvorana
Performance:
Každou sobotu od 14.00 do 17.00 hodin je instalace aktivována performery/rkami, kteří/ré se s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje:
o dítěti šikanovaném ve škole,
o krevetě vařené zaživa
o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí.
Podrobnosti: www.ngpprague.cz
ořezm.jpg)
ořezm.jpg)
Více o NGP v roce 2023:
