Eva Kmentová: Žena na slunci /Eva Koťátková: Žena v bedně aneb sucho je jako povodeň či modrý motýl...
hunt kastner - Praha
22. 9. - 16. 11. 2018
Na vernisáži společné (nejednoduché však) výstavy prací Evy Kmentové (1928-1980) a Evy Koťátkové (* 1982), která se konala v rekonstruovaných prostorech žižkovské galerie hunt kastner, byla Eva Koťátková osobně přítomna. Společná výstava obou autorek má za cíl s pomocí jednoduchých obrazů ženy, slunce, keře, hrudníku, bedny otevřít mezigenerační úvahu o feminismu a tělesnosti. Je to o snaze znovu propojit přírodní humánní síly, o krizi laboratorně institucionálně formovaného věta a o významu osobní výpovědi.
„Výstavy Žena na slunci a Žena v bedně jsou již propojeny jejich tituly. Naším záměrem však nebylo sestavit skupinovou výstavu Evy Kmentové a Evy Koťátkové. Při pohledu na celou práci není jasné, zda je pouze jedna nebo dvě. Chceme jen propojit práci obou umělců na místech, kde se skutečně spojí, a nikoli násilně vytvářet kontexty. Chtěli jsme nechat svou individuální autonomii neporušenou. Samozřejmě je pro nás lákavé hledat paralely v jejich práci a snadno je nalézáme na různých úrovních, ale nesmíme generalizovat. O Kmentové, Ludmila Vachtová napsala: " Byla velkým přítelem, ale bilaterální vztahy jí vyhovovaly víc než skupinové vědomí. Šla sama. S absolutní otevřeností přijala každý nový předmět a odmítla vlivy. Bavila se transformacemi. Práce Evy se stále více lišila od toho, co vzniklo v sochařských dílnách její generace. Ve svém vlastním ateliéru v Žižkově zkoušela všechny modality samoty a nezávislosti. Velice ji to potěšilo. " (text: Edit Jeřábková)
Galerijní prostor za dvorem je jakýmsi studiem a narážkou na ateliér Evy Kmentové v Kalinince, kde byly také vystaveny a instalovány cementové reliéfy na výstavě na venkovních stěnách (kde visely po mnoho let).
Žena v bedně může vylíčit ženu, která nesmí, nebo neví, jak se politicky angažovat na veřejnosti.
Na výstavě Eva Koťátková vyobrazila ženu, která vždy sedí doma, čte denní zprávy, dělá výstřižky a posílá je zpátky do oběhu dne, a tak nepřímo komunikuje se světem, který zná jen z druhé ruky a který je odděleně od ní. Pravděpodobně si myslí, že všechny zprávy jsou o ní, že celý svět má zájem o soukromý život. S několika novinkami se identifikuje více a méně. Tato žena říká, že "mé pocity jsou veřejné záležitosti" a pak vstoupí do veřejného prostoru, kde vidí kouli plnou jednotlivých těl, jako je její, a složitost světa ji omráčí, protože o ní vůbec neví. Hledá veřejné fórum, které by sdílelo její emoce. Hlava bez hlavy chce její hlavu zpátky.
Konečně však bedna skrývá v sobě tajemství, které se samozřejmě nevysvětluje jako paralela se ženou! A může to být také místo, kde jsme schopni ukládat naše přání a přání, pokud nebudeme schopni je vyjádřit v každodenním životě. Je to jak psychologický, tak i mytický nápad.
Pro Evu Kmentovou, která je autorem nekonečné a otevřené práce Bedna zázraků, má tato bedna dvojí význam - vytváří společnost účastníků, kteří byli přáteli, známí a členové rodiny a kteří byli koncepčně zainteresováni s výsledky a kteří chtěli spojit inteligenci s aktivnějším postojem, který by přinesl lepší společenskou budoucnost. Kmentová změnila názor na tento přístup, když byla velmi nemocná a byla "uvězněna" v nemocnici, kde ji nikdo nemohl vidět ani přes okno.
Interpretace kresby ´Rostliny´ Evy Kmentové
Bedna je tedy také nemocniční místností plná bolestivých těl. Podobná koncepční práce, jejíž součástí je i její kompletní práce, je od roku 1976 -1979 bez názvu (ruce). Ona vysledovala, vyřezala a shromáždila obrysy rukou členů rodiny a lidí, které znala, které vystavovala ve svém studiu ve Stodole. Každá ruka má jméno a je volně umístěna ve skleněné misce s víkem. Rodina pokračovala v této práci i po smrti Kmentové (výběr z kurátorského textu E. J.).
Eva Kmentová (1928 - 1980 Praha)
- žena sochaře Olbrama Zoubka
- matka Jasana Zoubka a Polany Bregantové
- studia:
1943-1946: Státní odborná škola bytového průmyslu, Praha, František Kment
1946-1951: Vysoká škola umělecko-průmyslová, Praha, Josef Wagner
Ceny: 1976 - Cena Jiřího Koláře
Kurátorka: Edit Jeřábková
Výstavní architekt: Dominik Lang
130 00 Praha 3 - Žižkov
Bořivojova 85
Vstup: volný
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: © Ing. Olga Koníčková