Úvod > Eduard Ovčáček / Groteska (70. – 90. léta) aneb tahle groteska měla tak trochu jiný konec

Eduard Ovčáček / Groteska (70. – 90. léta) aneb tahle groteska měla tak trochu jiný konec

19.12.2022 15:51

Eduard Ovčáček

Groteska (70. – 90. léta)

22/10 2022 – 8/1 2023

Museum Kampa – Jana a Medy Mládkových

Nebývá zvykem, abychom se na www.www-kulturaok-eu.,cz věnovali jedné výstavě dvakrát. Jednak nás tok událostí nutí pádit na další akce a informovat návštěvníky našeho webu o dalších a dalších událostech, které stojí za pozornost, a jednak, na to zkrátka není čas.

Dnes ale - snad vůbec poprvé - v historii našeho webu, činíme výjimku. Vracíme se k jedné a téže výstavě podruhé.

Proč?

Z důvodů nejsmutnějších a nevratných.

Autor výstavy, Eduard Ovčáček, už není.

Stručná věta: „Eduard Ovčáček už není“ je jako tečka za dlouhým a pozoruhodným životem. Co více ale vlastně říkat. Za autora nezapomenutelných grafických kouzel a nápadů hovoří jeho dílo a za autora těchto řádek jen obdivné mlčení.

Mlčení, které je vyjádřením, že vlastně není co dodávat.

Slova jsou tu zbytečná a marná.

Náš obdiv se tím nemění, naše radost se setkáváním se s jeho obrazy, obrázky, díly, se bude dostavovat vždy, když se s nimi setkáme a náš smutek, v tom pranic neřeší.

Mistr svého oboru tu přece zůstává.

V naší paměti, v paměti svých žáků, v paměti odborníků i jeho přátel, v paměti nás všech.

A jeho obrazy můžeme mít před očima.

Takže nám, pan Eduard Ovčáček, neodešel – jen se tak trochu vzdálil.

A úctu, kterou si zaslouží, nejlépe vyjádříme tím, že zůstane v našich myslích s námi.

Malé rozloučení s velkým mistrem

Plány a představy… Vše se ale mění. Výstava, která byla zahájena kurátorkou výstavy paní Ilonou Víchovou dne 22. 10. 2022, byla ještě pečlivě připravena autorem a paní kurátorkou. Společně. Na zahájení pražské výstavy už, pravda, pan Ovčáček z jeho Ostravy nedorazil. Ale co, třeba se zúčastní komentované prohlídky, kterou kurátorka připravuje na 10. 12. 2022. A to je teď ještě daleko. Nebylo. Čas vyměřený Eduardu Ovčáčkovi už měl namále. Spěl k datu 5. 12. 2022, kdy se zastavil.

Eduardu Ovčáčkovi navždy, nám po té zprávě minimálně na chvíli. Co dál? Komentovaná prohlídka je domluvena, zvědavými zájemci zamluvena, tak bude. O něm, bez něj. Stejně nás jistě tam - odkudsi - sleduje…

Sešli jsme se. Malá cedulka pod plakátem ve výstavní síni Musea Kampa zvané Konírna oznamovala všem příchozím, že mistr tu s nimi – už – nebude. Už nikdy nebude.

Autor těchto řádek vešel do galerie mezi obrazy, které už nemají svého tvůrce tady a mají ho tam, kde – možná – hodnotí svoji výstavu s paní Medou Mládkovou a je jim tam možná lépe než jim bylo v posledním čase tady.

Vešel jsem, abych si obrazy, o kterých jsem psal nadšeně před dvěma měsíci, prohlédl znovu. A – vlastnost všech obrazů? Vlastnost těch Ovčáčkových? – oslovovaly mě zase, neokoukaly se, ale oslovovaly mě už jinak. V říjnu jako informace o jednom z mnoha směrů tvorby neuvěřitelně všestranného autora, v prosinci jako jeho poslání nám zbyvším, jako odkaz všem co přijdou a přicházet budou.

Přišli. Skupina zájemců o dílo Eduarda Ovčáčka. Ne náhodní diváci. Zájemci, kteří si přišli poslechnout výklad vstřícné a znalé paní kurátorky Ilony Víchové. Mnozí asi nevěděli, jak se věci mají. Mnozí už ano.

Všichni to ale zvěděli, když dorazil Jiří Pospíšil „dědic“ odkazu paní Medy a dobrý duch jejího tak těžce vybojovaného Musea Kampa.

Dorazil s kytičkou a svíčkami. Pár slov uznání a minuta ticha. Výmluvnějšího než dlouhý projev.

Teď už věděli i ti, co dosud netušili. Ano, mistr Ovčáček už žádný další obraz nevytvoří. Věnujme proto tím větší pozornost těm, co nám tu zanechal.

Komentovaná prohlídka

Pan Ovčáček si nemohl pro svoji poslední výstavu vybrat vhodnější kurátorku než Ilonu Víchovou. Jednak je odborně fundovaná a patří k našim největším znalcům díla a životních peripetií které Ovčáček přitahoval, možná i vyhledával a které ho provázely. Ustál je vždy s rovnou páteří a moudrým humorem sdělovaným svými obrazy. Jak nás správně a jasně navedla Ilona Víchová, na každém z obrazů byla mistrova reakce na svět kolem něj, na ty voštiny peripetií, jež ho potkávaly a vždy zůstal ale nad věcí on. V nemilosti režimu a milosti diváků. Nikdy naopak.

Zastavili jsme se u každého z obrazů a najednou se nám odvíjel před očima a ve slovním směrování kurátorské prohlídky, Ovčáček jako člověk, tvůrce, pedagog, myslitel a osobnost nad jiné se nevyvyšující ale čnící.

K tomu jsme jako milý bonus dostali i pár osobních perliček ze setkávání a spolupráce kurátorky s autorem. Tvůrcem, který ze sebe nepotřeboval nic dělat, protože opravdu uměl.

Prohlídka nevyzněla jako loučení, ani jako dojemná tryzna, ale jako další z mnoha výstav tohoto autora, kterých ještě bude u plno při různých příležitostech i v budoucnu. Nic není přece uzavřeno, dílo trvá a žije. Autor může být spokojen. Zaslouží si to.

Všechno je jak má být, až na tu zprávu…

„Českou uměleckou scénu zasáhla na začátku nového týdne velmi smutná zpráva. Ve věku 89 let dnes zemřel grafik, vizuální básník, sochař a malíř Eduard Ovčáček, který se věnoval také pedagogické činnosti.“

Eduard Ovčáček je (žádný byl, je dál) našim asi vůbec nejvýraznějším a také nejsystematičtějším hledačem svébytného fenoménu, písma a písmových znaků.

Narodil se v Třinci, Vysokou školu výtvarných umění absolvoval v Bratislavě a přidal si k ní i stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Jeho vábení písmem jej postupně učinilo vrcholným představitelem směru, který se nazývá Lettrismus. Ovčáček byl totiž celoživotně přímo fascinován písmem. Jeho plynutím, obnaženými tvary liter, dynamikou slova, okamžitým akcentem, kontrapunktem, pronikavým výkřikem nebo naopak lyrickou strukturou, kterou vytváří. Však se mu písmo také zjevuje v jeho obrazech jakožto další část sdělované myšlenky. Písmové znaky se objevují dokonce i v dřevěných reliéfech, v propalované koláži, v malbách i v dílech využívající kombinace uvedených technik. Právem je tedy vnímán jako čelní osobnost lettrismu nejen u nás, ale i ve světě.

Jako v životě každého, kdo prožil zlomový rok 1968, zasáhly tyto události i Eduarda Ovčáčka.

Bytostný demokrat a svobodomyslný člověk se samozřejmě nezdržel aktivní reakce na okupaci. Ne slovem, tvorbou. Vizuální poezií s názvem Lekce velkého A. Vizuální poezie se v té chvíli hodila víc než co jiného. A Ovčáček patří k průkopníkům české vizuální poezie.

K této experimentální poloze moderního básnictví dospěl už počátkem 60. let. V tutéž dobu jako další klasici Josef Hiršal a Bohumila Grögerová. Revolta a statečnost Eduarda Ovčáčka vyvrcholila podpisem Charty 77, který byl i podpisem jeho společenské likvidace a jasnému vřazení se na jednu stranu barikády. Té která nebyla režimu po chuti, protože mu nebyla po vůli. Ovčáček byl tedy režimem šikanován a k naší škodě a škodě vývoje naší kultury, nemohl oficiálně vystavovat. Ale tvořil. Samozřejmě. Jeho dílo se rozpíná od malby, přes plastiku a vypalované dřevěné reliéfy kovovými literami, na které nás také upozornila Ilona Víchová při komentované prohlídce. Dále koláže, které vytváří jak na papír, tak na plátno. K tomu je třeba přičíst i jeho strukturální grafiky a serigrafie (jejíž kolektivní výstava shodou, probíhala právě ve stejné době jako výstava na Kampě v Galerii Hollar a Ovčáčkovy práce tam měly své čestné místo). Ale to stále ještě není konec šíře Ovčáčkova talentu a tvorby. Nesmíme také zapomenout na koláže, digitální tisky, objekty a obrazy a jeho bezbřehé celoživotní zkoumání nejrůznějších variací použití jím tak milovaných písmových znaků. A nakonec jsou tu ještě

jeho rozsáhlé instalace a dokonce i umění – akce.

To vše ale oficiálně nikdo netušil. Až po roce 1989 se zase jeho jméno objevilo na výstavách významných výtvarnických sdružení. Od Spolku výtvarných umělců Mánes po Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

V závěru života stihl ještě Ovčáček vychovat celou generaci svých následovníků, protože se stal pedagogem na nové Fakultě umění při Ostravské univerzitě, jejímž byl dokonce spoluzakladatelem.