Duben aneb nebyl přece vždycky jenom duben roku 2021…
Následující řádky nebudou – a to záměrně - o pandemii, respirátorech, vakcinaci, promořování a předvolebním klání. Nebudou ale ani o kytkách, květech, rozkvetlých stromech, keřích, přírodě, která se právě snaží i přes počasí, jež je vskutku aprílové, probouzet ze zimy.
Text jsme zařadili do rubriky už hodně dlouho nepoužitelné rubriky - „Proč bychom se netěšili“. Učinili jsme tak proto, aby tím bylo dost jednoznačně dáno, že o té první tématice to zkrátka nebude a nebude. Nejsme jako všichni…
Následující řádky ale nebudou ani o květech a probouzející se zeleni. O té by se totiž nemělo mluvit. To je přece tak marné, zbytečné a plané. Na květenu je třeba hledět. Mlčky, s obdivem, chápáním a vcítěním. Květeně netřeba slov, netřeba otevírat ústa, nanejvýš v úžasu, ale květeně je třeba otevřít oči a především duši. Tam květy patří a s tou nejlépe souznějí. Z květin je možno, je nutno, je dlužno se těšit.
Proto ta rubrika „Proč bychom se netěšili“. Už se totiž netěšíme více jak rok. Tak se těšme. Těšme se na chvíle, kdy se zase budeme těšit. A vraťme se – při pohledu na ty letošní květiny, které si naštěstí kvetou vzdor všemu a všem, v souladu s rytmem přírody. Vraťme se alespoň ve vzpomínkách do časů, kdy byl ještě duben normálním měsícem, plným normálních věcí, normálního žití, normálních starostí, normálních radostí, normálního očekávání, normálních nadějí, i úplně normální smutků. Kdy byl ještě i ten duben - normální…
Vzpomínky jsou totiž jedinou možnou vnitřní emigrací před současnem, emigrací, která není útěkem, ale je útěchou.
Duben…
Měsíc, jejž si příroda vymyslela jako mezidobí zimy a začátku opravdového jara. Měl v žití i přírodě své pevné místo a jak je vidět, bez něj to nešlo a snad zase někdy nepůjde. Proč?
Inu, blíží se přece máj… A máj si, jak známo, vždy žádal nejvyšší aktivitu osamocených duší, protože máj byl doopravdy a doslova měsícem lásky. A prožívat máj sám, býval vyslovený hřích.
Hledání…
V dubnu hledal každý. Cíle byly různé. Hledaly se partnerky a partneři, hledaly se - v řadách žáků a studentů - školy. Hledali je ti, co měli právě opouštět školní lavice, neboť ukončili studium a se školou se ne a ne rozloučit. Hledali je ale i ti, co školní lavice opustit museli, neboť se studium naopak rozloučilo s nimi.
A tak se v dubnu hledalo i zaměstnání.
Ti, co ze škol vycházeli, i ti, co z nich odcházeli. Ti, první pro vzájemné pochopení mezi studujícími a studiem, ti druzí pro vzájemné nepochopení z obou stran.
Začínal boj o místo.
Ale zdaleka ne jen to, na slunci. Často i to ve stínu. Začínal boj o dobré bydlo. Takové, které jedněm vyčíslí nejlépe výše konta. A daleko méně takové, jež druhým přečísluje touha po seberealizaci.
Blížil se také přece máj.
A tak nastávala i poptávka po sezonním, občas i dlouhodobém, ale rozhodně úzkoprofilovém sortimentu - spřízněné duši. A nabývala na rozměru i naléhavosti a občas to byla i otázka cti, či - dokonce - pudu sebezáchovy.
Tak, ber kde ber.
Bylo to často už tak vážné, že v dubnu byli dokonce nejen muži loveni ženami, jak se dělo běžně celý rok, ale i muži (!), se začínali – jistě, jen přechodně – ujímat dávné historicko-biologické role a lákali do svých tenat emancipované ženy a dívky vůkol.
Každý přiměřeně svým možnostem. Takže čím se dalo a jak to šlo. Nebo si alespoň o sobě v té chvíli mysleli, že mají čím a že to půjde.
Díky tomuto dění propukal, v jinak řádném řádu, chaos, jenž byl umírněn až teprve na stovkách nově položených - dvoukolejných tratí.
Ale, bacha!
Každé koleje se časem někde a nějak křižují, rozbíhají a pak zase sbíhají, ale už jinak a jinde! Tím pádem ale muselo zase po čase zákonitě propukat nové hledání a dokonce i občasné nacházení. A protože se to tak dělo pořád dokola, bylo lze mluvit o normálním koloběhu života…
Ale to už nebývalo věcí dubna. To byl přesah, takže zpět k meritu.
Duben…
Dejme tomu, že bylo tedy nalezeno – i zázraky se dějí – ono nejtutovější zaměstnání, onaa nejlepší škola, ta nejideálnější partnerka či partner, a že nastávající perspektiva nálezů se jevila jako nejoptimálnější a jasně se rýsující až do nedohledna.
Dejme tomu.
Nebo se to – alespoň v onom dubnovém zlomku života – a hlavně v momentě onoho nalezení tak nějak jevilo...
Dejme tomu.
A bylo to to, o co šlo. Končila tím první fáze příprav na máj.
Po první fázi ale propukala fáze druhá…
Svody.
Sváděni byli hoši, občas i dívka, muži, častěji ženy, nejlépe cizí, sváděny byly i blesky prvních jarních bouřek, přívaly vod z hor po tání a tehdy i také hokejové boje na mistrovství světa. A sváděny byly dokonce i smysly z cest - na scestí. Zpravidla tím vším dohromady.
Nebylo divu. Vše bylo v dubnu tak svůdné… Dívky rostly přímo z chodníků… A vše bylo sváděno, aby bylo nakonec přece jen nějak a k něčemu svedeno. Dívky, příroda i představy. Zažínalo se tím vzplanutí nadcházejícího máje.
A svět se točil.
A nejen ten. Točila z toho všeho tak krásně a tak mile i hlava, a točilo i pivo jako křen, a někdy i jedno kvůli druhému.
To byl duben.
Příroda i mnozí z nás se konečně probudili ze zimního spánku. A bylo to tak správné. A zdálo se to být věčné. A bývala tehdy věčná škoda – tohle celé zaspat.
Ale…
No, vzpomínky jsou zkrátka vnitřní emigrací a květy kolem nás, které si ještě pořád žijí a kvetou tak jak bývalo zvykem, zůstávají.
Věnujme jim pohled.
Vypněme rádio, internet, mobil a kdo ví, co, protože to všechno nám ruší pohled na jedinou jistotu, která nám zbývá a zbývat bude, koloběh přírody.
A nedejme si přehlušit ten dubnový čas ničím a nikým.
Text: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DIS.
