Dokud budou stromy, budou i veverky…
Jaro, oznamují zpravidla ptáci - zpěvem. Ale nemusí tomu tak být vždy. Třeba tohle jaro zahájily veverky. 
I když to z obrázků až tak jasně nevyplývá, bylo jich dokonce víc. Máma vyvedla své mladé na první probíhačku na průblescích slunce mezi stromy, které ještě před pár dny halil sněhový háv. Větve byly dosud vlhké a studené, ale sluníčko už hřálo, a tak se radost z jeho paprsků a z možnosti pohybu venku na vzduchu a ve větvích projevila snad i ve tváři té veveří rodinky. A pak že se veverky nesmějí…
Tyhle se smály a radovaly jako lidská mláďata, když mohou prvně do parku a na prolézačky a objevují, jaká je to rozkoš se volně pohybovat, honit se, hrát si na schovávanou a závodit spolu a mezi sebou.
Všechna mláďata jsou vlastně stejná. Nechte to na nich a předvedou vám jiný svět. Bez starostí, bez zbytečností a beze strachu. Svět takový, jaký by měl být, ale není. Ani ten svět veverek v lesíku na pokraji města už takový není… 
Jen kousek odtud se stromy kácí. Jejich stromy. Stromy veverek. A z druhé strany vede silnice. A tak se ten jejich svět mezi tím jedním zlem a tím druhým zlem tenčí. Úměrně s chamtivostí těch, co zde staví a jezdí a nehledí na nic. Tím spíše na veverky.
Co s veverkami? K čemu jsou? Mně přece ten strom stíní a jeho listí mi padá na zahradu. Na mojí zahradu. Tak pilu a dost. A veverky, ty ať si jdou, kam chtějí.
Jenže ony budou muset jít, pokud budou ještě vůbec moci jít, jen a jen tam, kam nechtějí. Protože jich se nikdo na nic neptá…
A tak vnímejme ty chvíle, kdy je ještě alespoň tenhle maličký kousek světa takový, jaký má být, jaký by měl být a jaký už nikdy nebude. Vnímejme jaro a veverky a těšme se z toho, že obojí je tu pro nás. Zatím ještě je. Hravé a bezstarostné. Tak jako jsme kdysi dávno byli i my. My, jako současní jedinci, i my, jako lidstvo vůbec.
Jen ty veverky to snad ještě všechno takhle nechápou. A to je dobře. To je moc dobře…
Text: Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek
