Dny Izraele 2025 aneb 3. ročník minifestivalu, který se koná ve vysočanské Besseder Gallery
Dny Izraele 2025
7. 1. 2025 – 7. 3. 2025
Besseder Gallery
Festival Dny Izraele nabízí pestrý program v podobě
dvou výstav a
mnoha přednášek, koncertů, workshopů a společenských setkání.
Jsou festivaly, monstrózní, s reklamou na všech rozích a ve všech mediích
a přesto jsou malé svým významem a často i společenským přínosem.
A naopak, jsou festivaly skromné,
mimo zájemce a zasvěcené, širší veřejnosti téměř neviditelné,
jejichž náplň však reflektuje vysokou nadčasovou hodnotu a
jejich význam je – zvláště v současné turbulentní době - víc než značný.
O těch bombastických festivalech přinášíme na našem webu informaci, ale ty
skromné ale významné svým obsahem, ty jdeme za www.www-kulturok-eu.cz navštívit a přinášíme o nich článek.
Takovým festivalem je právě probíhající festival nazvaný
Dny Izraele, probíhající ve známé vysočanské galerii - Besseder Gallery.
O výstavě „Cesty k zázrakům“
Besseder Gallery již dvakrát uspořádala výstavy a akce s názvem „Zázraky“.
První byla „Zázraky?!“ (2023) a druhá „Zázraky Znovu!“ (2024).
Letos se tedy koná třetí akce a výstavy. Letošní výstava nazvaná Cesty k zázrakům vznikla na počest Mezinárodního dne památky obětí holocaustu.
Před 80 lety, 27. 1. 1945 byl osvobozen nacistický vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau.
Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka a spoluzakladatelka Rafael Institut (https://www.rafaelinstitut.cz/) v rámci výstavy vedla besedu s umělci Ivanem Bukovským a Hanou Alisa Omer (oba z rodin přeživších Osvětim) o jejich tvorbě v souvislosti s tzv. syndromem 2. generace po holocaustu po 2. světové válce.
Kudy vedly Cesty k zázrakům?
Cesty k zázrakům byl název první z výstav pořádaných v Besseder Gallery v rámci festivalu Dny Izraele. Konala se ve dnech od 7. 1. do - 3.2.2025.
Autory společné výstavy obrazů byli Hana Alisa Omer a Ivan Bukovský. Ačkoli šlo - po výtvarné stránce o dva odlišné tvůrce pracující ve dvou inspirativních uměleckých přístupech, společné jim bylo stále ještě nezbytné léčení psychických a duševních ran post-holocaustové generace.
Oba autoři dostali při zahájení výstavy dvě stejné otázky, která zajímaly většinu přítomných diváků:
Proč „Zázraky“?
Hana Alisa Omer k tomu uvedla:
„Moje matka zázrakem přežila hrůzy vyhlazovacího tábora Osvětim.
Proto jsem zde, moje děti, vnuci a pravnučky.
To, že já jsem se narodila, je zázrak a i moje děti, vnuci a pravnučky jsou zázrak.
Zázraky se vyskytují přirozeně jako projevy lásky, které nás inspirují,
které léčí minulost, a tak uvolňují budoucnost.
Umění je v podstatě bytí v jsoucnu a tedy jedním z nejúčinnějších způsobů,
jak léčit v sobě neurózy a psychické nánosy traumat předků.“
Ivan Bukovský odpověděl následovně:
„Můj otec byl zachráněn v Osvětimi (Auschwitz), maminka v Bergen-Belsenu,
což už samo o sobě je dvojitý zázrak, a proto zde mohu být i já.
A zázrakem je i každé setkání s člověkem, který je naladěn podobně jako já.“
Jak výstava vznikala?
Hana Alisa Omer odpověděla následovně:
„Ivan Bukovský, malíř s pozoruhodným dílem, se silou duchovního dramatu,
s nímž rezonuji hluboko ve své DNA, mě oslovil s otázkou,
zda bychom nechtěli udělat společnou výstavu...
Úžasné.
Jenomže, které z mých děl by bylo vhodné vystavit s jeho obrazy?
Po delším uvažování jsem tedy ze své výtvarné tvořivosti vybrala díla z doby před 50 lety, jež povstala z mého duševního utrpení, tehdy ještě v nevědomé korelaci
k tzv. Syndromu 2. Generace po Holocaustu.“
Ivan Bukovský ke vzniku společné výstavy s Alisou řekl:
„Jeden sběratel (ten, který listuje katalogy, aby zjistil, co je podle něj dobré nebo špatné)
mi řekl, že mi ujel vlak.
Řekl jsem mu, že vůbec ne.
Podíval jsem se, kam vlak jede, a rozhodl jsem se, že půjdu raději pěšky...
Pak jsem se seznámil s Alisou..., viděl jsem její práci na Facebooku a
pozval jsem ji na „společnou procházku krajinou“.
Ne vlakem, ale pěšky - protože takhle toho člověk vidí víc než z vlaku.
Tak vznikla tato výstava.“
Pojem "zázrak" se tradičně vykládá jako nadpřirozené dění, působené Božím zásahem do lidského osudu. V Bibli, jak víme, prvním takovým bylo překročení Rákosového moře lidem Izraele pod vedením Mojžíše. Věda sice již má k tomuto suché metrologické vysvětlení, stejně jako tvrzení, že se to historicky nikdy nestalo, nic to však nemění na tom, že tento, řekněme „mýtus“ dodnes inspiruje nové výklady ideje "vykročení z otroctví ke svobodě". A možná to není žádný zázrak, ale i tak se moc těšíme, že výstavu nám zahájí JUDr. Tomáš Kraus, ředitel Institutu Terezínské iniciativy, jenž dlouhodobě působil též jako tajemník Federace židovských obcí v ČR.
Výstava byla zahájena 7. 1. 2025 a navštívit jsme ji mohli až do 3. 2. 2025.
O autorech výstavy
· Hana Alisa Olmer
Izraelská grafička a malířka Hana Alisa Omer se narodila jako Alžběta Loewyová v roce 1947 v Dunajské Stredě na jižním Slovensku v židovské rodině. Oba její rodiče přežili koncentrační tábory. Její rodný jazyk je maďarština, od útlého dětství však chodila do slovenských škol. Vystudovala v Bratislavě střední Školu uměleckého priemyslu (ŠUP). V roce 1967 odjela s matkou navštívit tety do Izraele a už se nevrátila. V Izraeli získala stipendium na výtvarné Akademii Bezalel v Jeruzalémě, kde studovala grafiku. Později pracovala jako grafička v nakladatelství a zároveň se věnovala vlastní volné tvorbě. V posledních letech žije pravidelně několik měsíců v roce v České republice, kde pracuje její bratr, synovec a syn. Hana Alisa Omer se zajímá o jógu, kabalu, mysticismus a východní náboženství.
· Ivan Bukovský
Ivan Bukovský (* 1949) byl žákem prof. Smetany na Akademii výtvarných umění v Praze (1971-1976). Je členem SVU Mánes a skupiny Lipany a Orbis pictus: Evropa. Svými díly je zastoupen v předních veřejných sbírkách v Česku, včetně Národní galerie, a také ve veřejných i soukromých sbírkách v Polsku, Německu, Rusku, Itálii, Jižní Koreji, Izraeli a USA. Jeho tvorba byla oceněná řadou cen doma i v zahraničí. Vystavuje samostatně od roku 1976. Má na svém kontě 60 samostatných a kolektivních výstav doma i v zahraničí.
AlefBet, je mezinárodně proslulá výstava leptů písmen hebrejské abecedy
Výstava nazvaná ALEFBET, je právě probíhající druhou výstavou konanou v Besseder Gallery v rámci festivalu Dny Izraele od 6. 2. 2025 do 7. 3. 2025. Autory vystavených děl jsou Tenno Sooster a Sergej Bunkov.
Lepty vystavené na výstavě obou autorů v sobě spojují minulost a budoucnost, reálné základy a ohňostroj fantasy, klasické rytiny a rozšířené reality.
Hlavním bonusem pro ty, kteří AlefBet navštívili v prvních třech dnech, byla možná komunikace s autory leptů.
Oba autoři Tenno Sooster a Sergej Bunkov jsou izraelští umělci známí nejen svým talentem, ale moudrým vtipem a nebojí se využívat také moderní technologie.
Kdo si totiž stáhne aplikaci Artivive do chytrého telefonu (Zobrazení a prohlížení animace AR je v podmínkách aplikace Artivive), ten když se pak na obrazy podívá přes obrazovku Artivive, ožijí mu před očima a dokonce se i rozezní. Myšlenku vytvořil a uvedl i do života, Maxim Bunkov, grafik, specialista na vizuální efekty a zástupce mladší generace rodiny Bunkovů.
Vystavená díla jsou na prodej a to, za až překvapivě příznivé ceny.
Doprovodná akce Dnů Izraele - „MŮJ ČERVENÝ NOS“ - 20. 2. 2025 od 19:00 hodin
Další akcí konanou v rámci festivalu Dny Izraele je jednorázová událost, jíž je čtení dokumentární hry Ilji Domanva: MŮJ ČERVENÝ NOS v podání Divadla Malenky z Tel Avivu, která se uskuteční 20. 2. 2025 od 19:00 hodin.
Tato hra mimořádně aktuální hra, vznikla během války, v červenci 2024.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda je možné už nyní psát a inscenovat hry o tom, co se stalo 7. října, nebo zda by se mělo počkat, až válka skončí, vše se uklidní a začne se zapomínat? S tím souvisí i další otázka, jak vyjádřit své vlastní pocity, když jste v centru dění, v situaci, kdy přijímáte raněné v nemocnici Barzilai, zatímco nemocnice samotná je stále ostřelována raketami? A co když je ještě ke všemu jeden z těch, kteří v nemocnici normálně pracovali a nadále pracují, „zdravotní klaun“?
Autor hry, Ilja Domanov, o své hře uvádí:
„Napsal jsem dokumentární hru ‚Můj červený nos‘ o prvních týdnech války
v nemocnici Barzilai očima klauna.
Více než deset let jsem totiž pracoval jako zdravotní klaun právě v této nemocnici,
která se nachází v Aškelonu, několik kilometrů od pásma Gazy.
Od prvních dnů války jsme s kolegou Agarem Hofeshem pracovali
nejen s dětmi, ale i s dospělými pacienty.
Byla to jednotka intenzivní péče, pohotovost, chirurgické a terapeutické oddělení.
Byly to intenzivní dny pro nás všechny, pro celou zemi, to napětí a bolest nás stále provází.
Během práce na hře bylo provedeno 21 rozhovorů.
Jednalo se o lékaře, zdravotnický personál, zaměstnance nemocnice Barzilai,
pacienty nemocnice a zdravotní klauny z Ruska a Ukrajiny - mé kolegy.
Konečná verze obsahuje 7 rozhovorů,
které popisují situaci v prvních trpkých dnech a týdnech války.
Jedná se o mé zkušenosti. Sám jsem ji prožil. A bylo pro mě důležité,
abych si zachoval svůj červený nos na svém místě, abych mohl situaci popsat nestranně.“
MŮJ ČERVENÝ NOS
Režie: Michail Teplitskij
Multimédia - Stanislav Kaplan
Čtení se účastní:
Ilja Domanov, Marianna Arzumanova, Michail Teplickij a herci a režiséři žijící v České republice.
Čtení se koná v ruštině s anglickými titulky
Délka čtení: 1.15 minut.
Text připravil z podkladů Besseder Gallery: Richard Koníček
Ilustrační foto tvoří fotky z 1. výstavy celé akce, Cesty k zázrakům: autor textu
Fotky autorů ze zahájení: Besseder Gallery
Dny Izraele 2025
7. 1. 2025 – 7. 3. 2025
Besseder Gallery
https://www.besedergallery.art/
Více k Ivanu Bukovskému:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/ivan-bukovsky-strahovsky-g-ambit-aneb-rozpeceteny-cas/
