Úvod > DIY: po tátovi aneb když život (dětství, mládí, stáří) rodičů nás začne zajímat až po jejich smrti či nevědomost hříchu nečiní …

DIY: po tátovi aneb když život (dětství, mládí, stáří) rodičů nás začne zajímat až po jejich smrti či nevědomost hříchu nečiní …

14.01.2020 10:08

A studio Rubín - Praha

10. 1. 2020

A studio Rubín divákům a příznivcům Jana Balabána slíbilo hru podle románu ´Zeptej se táty´.A www.www-kulturaok-eu.cz slíbilo pozvání na premiéru. Splněno. Tak jsme se jako jedni z prvních účastnili premiéry hry v duchu motta sezony: „O čem jsme zapomněli mluvit?“

Jak moc známe své blízké?

V anotaci k představení čteme: „Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky Dagmar Radová staví do popředí svého autorského textu a navazuje tak na téma 52. sezony „O čem jsme zapomněli mluvit?“

Představiteli hrdinů této surreálné detektivky s prvky eseje jsou herecké trio:

Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla pod režijní taktovkou Ewy Zembok.“

„Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jdeme upravovat?“

(Jan Balabán, Zeptej se táty)

Je moc otázek, jež by nás zajímaly, přiblížily či představily nebo zlidštily, případně odhalily nám rodiče. Problém je, že jsme se neptali, když to šlo, když ještě žili. Vůbec nás to nenapadlo. Četné otázky přicházejí, až když nám už nikdo na ně neodpoví. A najednou jsme v nezvyklé, ba - do té chvíle - nemyslitelné situaci.

O svých blízkých nevíme nic moc.

Známe je jen z jedné role. Té, v níž jsme je vnímali, a to nám stačilo. Nepátrali jsme po dalších tvářích, nitrech, tajných stránkách, neřestech, libůstkách, pravých názorech, postojích, osudech, skutečném já. Byli - až do chvíle nebytí - jasní, definitivní. Až pak nás napadá to „o čem jsme zapomněli mluvit“. Vede to k pátrání, hledání, bádání, objevování vazeb, neznáma o známých nejznámějších.

Je to logické, zákonité a mnohdy i nebezpečné.

Lze se dopátrat toho, o čem se nám ani nezdálo?! V kladném smyslu, ale i v záporném. Dopátráváme se, ale je nám toho třeba? Chceme to vědět? A je to důvod k přehodnocení hodnocení toho, jenž nás opustil? A jsme jiní? Nemáme i my své tajné komnaty, o nichž nikdo zatím - neví? A bude-li pak - pátrat, bude třeba také zírat?

Režisérka Ewa Zembok to vidí jasně: „Je to taková detektivka.“

Autorka scénáře Dagmar Radová říká: „Začíná to stejně jako každá správná kriminálka - smrtí. Táta umřel. Dvě sestry stojí uprostřed obýváku. Obýváku, který byl osou jejich dětství. A ani jedna tam už řadu let nebyla - důvody jsou různé. Znáte to. Ale táta byl vždycky táta. Táta byl inspirující osobnost. Nechybí tu něco? V bytě výrazně ubylo - všeho! Vždyť se nás ani nezeptal... Pak se v zámku ozvou klíče. Ale klíče máme jenom my dvě, ne? A najednou se objeví ten… třetí!?

Situační detektivka s prvky eseje o hledání toho, jehož obraz se na základě jediného faktu zcela rozpadá. Jak moc známe svoje blízké?Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mohl nějakou odpověď dát, tady už prostě není. A jaký vlastně byl - jako doopravdy? Pátrání po otci a po vlastní identitě, která se jako křehký koncept buduje od těch druhých, ale důkazy své existence si nakonec každý musí opatřit sám…“

Víc neprozradíme, byla by to škoda…

Jediné, co můžeme prozradit, jsou osoby a obsazení. Začněme strůjcem Janem Balabánem.

Mgr. Jan Balabán se narodil (1961) v Šumperku a opustil nás ve 49 letech (2010) v Ostravě, s níž byl spjat. Povoláním jazykovědec, posláním spisovatel, profesí překladatel, novinář a scenárista. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. A dočkal se za svého života literární pocty nejvyšší, ocenění Magnesia Litera (2005) a znovu - in memoriam - v roce 2011. Hlavní náplň jeho děl jsou tzv. existenciální povídky o lidech v krizi. Nepsal vesele, psal vážně až ponuře. Přesto, či právě proto, byla kniha ´Možná, že odcházíme´ vyhlášena Knihou roku 2004 a dočkala se Státní ceny za literaturu 2004. Což v roce 2010 potkalo i román ´Zeptej se táty´ (Kniha roku 2005).

A studio Rubín ´DIY: po tátovi´

Námětu se ujaly režisérka Ewa Zembok, scénáristka Dagmar Radová a dramaturgyně Lucie Ferenzová, jež nám před premiérou prozradila, že se jí s oběma herečkami i hercem pracovalo velmi dobře. A že v jejich pojetí to není hra vážná ani ponurá, ale často i úsměvná a hravá, a že druhoplánově už jsme tam, kde se všechny povídky Jana Balabána odehrávají. Takže trochu šibeniční humor? Uvidíte. Dodejme, že Ewa Zembok má průpravu v neotřelých inscenacích nekonvenčních scén (Meet Factory, Divadlo Disk, Puls, Tramtárie a HaDivadlo) a aktuálně Divadlo X10 a A studio Rubín. K Dagmar Radové a Lucii Ferenzové netřeba vlastně nic dodávat. Obě A studio Rubín tlačí do osobitosti a spoluvytvářejí z něj scénu, o níž se mluví, ví a je dobré ji nemíjet.

Zbývají protagonisté představení.

Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla.

Tak jsou uváděni v programu. Těžko říci, zda má hlavní roli Halka či Kristýna. Obě excelují až k nevíře. A obě nám, když to tak vezmeme, mluví z duše, ač mnohdy i sprostě. Ale už Miroslav Horníček razil, že sprosté slovo není sprosté, je-li použito tam, kde by jiné bylo neústrojné.

Tady jich zní přehršel, ale sedí jak ulité. A občasné niterní, leč nám divákům naplno předváděné vnitřní pocity postav, zvící vulkanických výbuchů, jsou přesným vyzněním i našich pocitů a reakcí, které ale tutláme, jsa občany distingovanými. No, nic. To se musí vidět.

Nás na www.www-kulturaok-eu.cz mile překvapila Kristýna Frejová. Takovou ji neznáme. Možná naší vlastní vinou. Absolventka pražské DAMU, žačka Jiřího Adamíry, patří do souboru Švandova divadla. Její tvář se ale objevuje i ve filmech a TV seriálech.

A Halka Třešňáková? Herečka, choreografka a unikátní persona alternativních divadel se specifikou na divadlo pohybové. Vystudovala katedru nonverbálního divadla a komedie HAMU. Začala v divadle Alfred ve dvoře, následovaly Roxy/NoD a MeetFactory. Propracovala se ale i na Novou scénu ´Zlaté kapličky´, vystupuje s Divadlem VOSTO5 a spolupracuje s řadou divadel jako pohybová poradkyně a choreografka. Také ji neminuly film a televize, kde uplatňuje svůj nesporný komediální dar. Za vše mluví politicko-satirický seriál Kancelář Blaník.

Oběma dámám trefně přihrává Pavel Neškudla.

Absolvent DAMU působil na scénách divadel Lampion či J. K. Tyla v Plzni.

Aktuálně je členem Divadla v Dlouhé.

I když ho dámy - díky scénáři válcují - neztrácí se mezi nimi,

což rozhodně není snadné.

A nakonec se ještě zmíníme o scénografii a kostýmech. Autorkou je Petra Vlachynská. Hýří tu nápady ústrojnými i neústrojnými, jinotajnými i přímočarými. Absolventka oděvního návrhářství na TU v Liberci, pražské DAMU Katedra scénografie, obor kostým a maska a na Katedře alternativního a loutkového divadla scénografie zaměřené na site-specific theatre. Její jméno a tvůrčí rukopis najdeme ve spojení s osobnostmi jako Jan Nebeský, Jan Frič, Braňo Holiček, Jan Bušta, Spitfire Company či Tante Horse Company. Podílela se na řadě filmů a film Bába (režie Zuzana Kirchnerová/Špidlová) získal 1. místo v sekci studentských filmů v Cannes.