Úvod > Dialog s časem - Pavel Baňka a Jindra Viková aneb co se stane, když se sejdou - na víc jak půlstoletí - dva umělci

Dialog s časem - Pavel Baňka a Jindra Viková aneb co se stane, když se sejdou - na víc jak půlstoletí - dva umělci

12.11.2021 18:50

Dialog s časem

Pavel Baňka a Jindra Viková

27. 10. 2021 – 24. 11. 2021

Galerie U Betlémské kaple

Galerie U Betlémské kaple nabízí vytrvale, už deset let, autory a jejich tvorbu, reflektující a mapující české poválečné a současné umění. Nevybírají autory, s ohledem na generační zařazení, vybírají autory, kteří mají názor, dokáží ho sdělit a vyjádřit se tak za nás, kteří to také tak cítíme, ale vyjádřit jakkoli nedovedeme. Není proto nic divného, že nejnovější výstava je společným dílem Pavla Baňky a Jindry Vikové. Patří sem, sem do plejády těch, kteří už dramaturgií galerie U Betlémské kaple prošli.

Snad tak moc neprozradíme, když prozradíme, že Jindra Viková a Pavel Baňka jsou manželé. A to ne jen tak ledajací. Oba jsou umělci, přenesli to i na jejich dceru, oba jsou váženými profesory a vychovávají generace nových autorů, tvůrců, umělců. Zatímco Jindra Viková je sochařka, keramička, malířka, kurátorka, tak Pavel Baňka je fotograf. Oba tedy vidí a vnímají realitu kolem, svět náš vezdejší, tak jak ho my ne-tvůrci sami nevidíme. Až oni nám takové vidění zprostředkovávají. A oba, a tím, se vyznačují především, jsou básníky. Jen k tomu nepoužívají slova a metafory, ale obraz či jeho odraz. Nám srozumitelný a duši hladící.

Jen tak tak…

Na www.www-kulturaok-eu.cz přichází mnoho pozvánek. Některé bychom vyslyšet měli a některé, těch je méně, ale o to je raději dostáváme, bychom navštívit nejen měli, ale především chtěli. Rozhodně k nim patří výstavy Jindry Vikové a Pavla Baňky. Už proto, že jsme v dávné minulosti dokonce měli tu čest kratičce spolupracovat s jejich dcerou Markétou. Ale náš dialog s časem je nám dost limitující. Nelze být všude a vždy, zejména překrývají-li se v čase, termíny výstav až do mnohovrstevna. Ale děj se co děj, na výstavu Dialog s časem jsme se – časem – nakonec probojovali. A dobře jsme udělali. Příjemné místo, příjemná strážkyně galerie, příjemná atmosféra, příjemní autoři a příjemná díla k vystavení. Okouzlen – zvláště v dnešní době poněkud nechtěně „vymknuté z kloubů“, to vše na člověka a jeho zneklidňovanou duši, působí jako utišující prostředek. Jako oáza klidu v moři neklidu.

Co na to Mnislav Zelený?

Úvodní slovo Mnislava Zeleného etnologa, spisovatele a publicisty naznačilo, ž jsme nebyli sami, kdo vnímal výstavu Dialog s časem podobně. Proto si z jeho krásné předmluvy dovolíme částečně citovat.

„Jindra Viková je doma v mnoha materiálech, technikách, stylech, nápadech a doslova po všech kontinentech. Všude jsou její stopy. V galériích, v soukromých sbírkách, na výstavách, na univerzitách, na workshopech, v publikacích.

Její tvorba byla a je doprovázena stále novými a novými nápady, myšlenkami plnými zanícenosti, profesionality a opravdovosti dokumentující naši existenci na této Modré planetě. A to vše rámováno jejím uklidňujícím, i když poněkud tajuplným úsměvem. A proto psát o její z mnoha dalších výstav s nejnovějšími asamblážemi a ´lidskými dráty´, mi připadá vytrženo z kontextu její celoživotní dráhy.

Bohužel jinak to nejde, ale nelze prostě nevidět celou její cestu, kterou za sebou vyryla svou keramikou v hlíně, kamenině či v porcelánu, svými sochami, kresbami, fotokolážemi zrcadlící její svět, její gepardy, brouky, myšky, rejsky čipsíky, které jakoby ji doma obklopovali. Ano, její svět je příroda, ta ji dodává sílu tvořivosti…

Lidské hlavy, obrovské lesknoucí se všemi barvami, jakoby se svou lehkostí doslova vznášely, tajemné masky s jistým vzkazem na rtech, siluety a totemy se zašifrovanou minulostí, závoje a drapérie na tvářích zakrývající krásu nebo něhu, mohutné postavy -monolity kráčející do neznáma, tenké linky tužkami ilustrující básně či stojící lidské ´dráty´ v terénu. Stále se navracejí, možná v jednodušších a jednodušších formách,ve snaze zachytit jen prchavý okamžik, drobný detail, čas.

To vše se přede mnou otevřelo, když jsem měl tu čest vstoupit do jejího hájemství, do ateliéru.

… Byl jsem doslova „utopen“ množstvím objektů, technik, nápadů, myšlenek a materiálů od noblesního porcelánu po šrot a zbytky ze smetišť, které si u ní našly své krásno, loudící o úsměv. Ze všeho však čiší její neustálá cesta někam dál. Nechuť se zastavit a žít z již vybudované podstaty a ždímat ji do nekonečna. A přitom je tak klidná. S lehkostí opouští jeden vrchol své tvorby za druhým, ať již v technice či materiálu, s čímž udivuje celý svět a získává prestižní ceny, aby hledala další cestu v jiném materiálu, v jiných nápadech, v jiném obsahu, v jiném kontextu. Mohla by být spokojená, čeho dosáhla a mohla by úspěchů na světové scéně komerčně využít. Jde však do nových zkoušek, do nových vyzvání a odolává tomuto mámení byznysu… Láká ji, zda obstojí v novém terénu, jakoby hledala a zkoušela sama sebe. Ten její klid získává ze své velké lásky k přírodě, ke všem živým tvorům, tedy i k těm člověčím. Její zvířata přicházejí a mizí, ale člověk se neustále vrací, vynořuje se vždy v nové poloze, v jiném pohledu, v jiném zpracování, v jiné myšlence.

Vždy mně s něčím dostane. Vždy s něčím dostane i návštěvníky jejích výstav, a proto srdečně zvu na každou její akci.

Ze všeho co Jindra Viková stvoří, vyzařuje hřejivý obdiv ke všemu živému. Nerozlišuje! Všichni jsme přece bratři a sestry. Tak to ciťme i my všichni. To je jeden z mnoha vzkazů z dílny Jindry Vikové.

Její hravá tvořivost přináší nejen potřebné radostné úsměvy, ale i hluboké zamyšlení nad námi všemi. Skrytě nám každému říká: ´Je později, než si myslíš.´ Určitě tyto její myšlenky najdete v Galérii u Betlémské kaple. Zdá se, že ani nyní se Jindra Viková nezastaví. Tak se zastavte se pro změnu vy a zastihnete ji tam v její současné tvůrčí fázi společně s jejím životním partnerem Pavlem Baňkou, s jeho filosofickými myšlenkami prezentovanými ve fotografii.

Cykly fotografií Pavla Baňky se pohybují spíše v minimalistických rovinách, které jsou odrazem stavu duše i reflexí krajiny, scény, konstrukce. To vše se pohybuje někde mezi realitou a abstrakcí. Je to hledání sebe sama a našich osudů, které tu běží pod rotujícími hvězdami nad námi, nebo s krajinou před námi, kde vítr pohybuje trávou, kde se k nám valí vlny moře, kde se naše oči snaží zachytit mžitky uplývajícího času kolem nás, v našich snech a představách. Jeho fotografie nejsou jen pouhým odrazem, záznamem reality, ale především pokusem o zastavení věčného koloběhu kolem tak, aby vzniklý obraz co nejvíce připomínal náš neopakovatelný prožitek. Ten jinak vyprchá do prostoru a času, v němž se pohybují tak náhodně do něj vržené naše životy.“

Text: Richard Koníček a Marie Kubíčková, DiS.

Foto. Marie Kubíčková, DiS. (6 x) a internet (3 x)