Úvod > Devadesátky - Dana Kyndrová aneb „Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení,“ Josef Moucha, kurátor výstavy

Devadesátky - Dana Kyndrová aneb „Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení,“ Josef Moucha, kurátor výstavy

02.07.2024 17:24

Devadesátky

Dana Kyndrová

13. 6. 2024 - 15. 9. 2024

Leica Gallery Prague o. p. s.

„Pád komunistické moci koncem roku 1989 si fotografka samozřejmě nenechala ujít, zachovala si však hledisko individuality skeptické k masovosti.

Z nových míst promlouvali noví řečníci,

zato tleskající ruce byly mnohdy totožné s těmi,

jež viděla mávat jejich předchůdcům…“

Kurátor výstavy, doc. Mgr. Josef Moucha

„Vážení návštěvníci,

upozorňujeme vás, že fotografie v cyklu „Erotická show“

(umístěné v poslední místnosti)

obsahují sexuálně explicitní záběry.

Prosíme, zvažte tuto skutečnost při rozhodování o prohlídce těchto děl.“

Děkujeme, Leica Gallery

Devadesátky za námi / devadesátky v nás…

Obě výše uvedené citace hovoří o - tak řečených - devadesátkách a obě promlouvají k nám.

Ta první citace si všímá toho zásadního, co přinesla doba, ta druhá toho, co to celé provázelo.

Druhá citace navíc naznačuje posun vnímání veřejností. Co v devadesátkách bylo veřejností vnímáno jako svérázný, leč zákonitý, výtrysk dlouho potlačované svobody, to dnes může vyvolávat nejen pohoršení, ale dokonce i snahu o právní zásahy…

Ale klid, vše – to zásadní i to průvodní – sledoval důstojně, moudře, uvážlivě a příásně dokumentaristický aparát Paní Fotogrrafky, Paní Dany Kyndrové.

Což je zárukou nebulvárnosti, neskandalizace, nepolitikaření a zárukou absence jakéhokoli kalkulu. Fotky paní Kyndrové jsou totiž vždy pravdivé a disponují druhým rozměrem, rozumem. Protože objektiv Paní Kyndrové je objektivní!

Jak, že to vidí kurátor?

Také Pan Fotograf, Josef Moucha, zde ale především kurátor výstavy paní Kyndrové, připravil věcnou, čtivou a zasvěcenou kurátorskou zprávu. Rádi ji přetiskujeme v plném znění.

„Devadesátky jsou pointou velkoryse založeného programu.

Dana Kyndrová se od počátku orientuje na fotografické zaznamenávání a posléze i publikování svědectví o nadčasových společenských otázkách. Zosobňuje autentický realismus, tvořící v české kultuře široké hnutí, kdysi vyhraněné vůči realismu socialistickému, neboli proti doktríně oficiální propagandy.

Chce-li humanistická fotografie znázornit a zprostředkovat poznatky o konkrétních lidech, bývá vstřícná nejenom k divákům, ale též k fotografovaným. Dokumentaristka pochopitelně respektuje ty, kteří si nepřejí být zachyceni. Zároveň nepovažuje za přijatelné scény režírovat a snímky inscenací vydávat za doklady nehrané činnosti. Raději je trpělivá, navazuje neformální kontakty a k fotografování tudíž dochází přirozeně. A nehodlá-li manipulovat s aktéry a s diváky, nepřekvapí, že podléhat iluzím nemíní ani sama…

… V jednom z rozhovorů Dana Kyndrová vzpomínala, že ještě více než dekádu po převratu se ve státních službách, ba přímo na Pražském hradě, držel příslušník tajné policie, jehož vyfotografovala 1. května 1983 v roli ostrahy vládní tribuny při manifestaci spořádanosti obyvatelstva.

Tak jako si o pozornost říká setrvačnost dotyčného prvomájového detailu, můžeme v cyklech autorčiných fotografií nalézat příznaky toho, nakolik v kterém prostředí nadále působila deformace komunistickou ideologií a režimem socialismu. A souběžně sledovat zhoupnutí kyvadla dění k bezradným výstřelkům tělesnosti, zbavené totalitního sešněrování.

Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení. Leč nejsme-li všichni situováni v sociálním ohledu souhlasně, tedy tak nevnímáme ani minulost, ani svět vůbec…

Dana Kyndrová má poměrně vyhraněný názor na to, co ji zajímá, co v jakých okruzích společnosti očekávat a za čím kam jít. Rozhlíží se po životech současníků, hovoří s nimi a ke všemu je fotografuje. Vychází z pozorování, stejně jako z jeho kritického vyhodnocování, zkoumá souvislosti a směřuje k vyvozování závěrů… Tím pádem se zdá, že postupuje od námětu k námětu, aby pokaždé propátrala jeho rysy a vystihla příslušnou podstatu. Také proto nepostrádají Devadesátky klasické dělení na kapitoly. Nicméně rozmanitost zobrazených motivů, podobně jako veškeré součásti díla, propojuje autorka svou motivací.

Daně Kyndrové se nejedná o nic menšího, než o lidský úděl. Je to látka, v níž se hned v mládí našla a zůstává jí věrná – déle než půl století. Ono odvěké dědictví pro ni představuje výzvu nepolevující i nepominutelnou. Člověčenství ji sice zajímá v obecném slova smyslu, jenže médium fotografie dovoluje předvést nanejvýš to, co lidé dělají, čím se zabývají a jak případ od případu vypadá jejich okolí…

Vnitřní život vidět není.

A přece Dana Kyndrová odkazuje i k tomu, co tkví z principu mimo obraz. Jakkoli nahlíží vnější jevy, nekončí u ztvárnění jednotlivých okamžiků. Je to umožněno rozvahou při volbě záběrů a citem pro jejich tematické propojení do kýženého celku. Autorka svým publikacím propůjčuje formu příběhu, vizuální literatury, jak říká. – Rozumí se ovšem literatury faktu. V Devadesátkách se tak potkává někdejší hledisko se stanoviskem zralé zkušenosti. S odstupem času získává původní perspektiva na dramatičnosti; nabízí proměnu bezprostředních postřehů v podobenství.

Devatero knih Dany Kyndrové je vlastně výrazem jejího poslání a tedy i osobního osudu. Vždyť fotografie ukazují nejen to, za čím sama šla. Ukazují rovněž na ni.“

Josef Moucha

Nejen nostalgie a obraz devadesátek, ale i historický dokument

Dana Kyndrová je chtě nechtě nejen zrcadlem doby, jíž je věnována výstava především, tedy devadesátek, ale její fotografie vlastně souběžně s tím přinášejí často i zcela poslední možnost zahlédnout skutečnosti, které doba, vývoj a čas změnily nebo dokonce zcela vymazaly. Autorka byla třeba při tom, když končily kladenské hutě. A my na jejích fotkách vidíme jak to tam tehdy, kdysi, vypadalo. Totéž platí kupříkladu o jejích snímcích z někdejšího našeho výrobce kol značky Eska. Kdo z nás jsme tam kdy byli, kdo z nás to tam mohl vidět? A na kolech Eska jezdila celá generace. Na výstavě nás fotografie paní Kyndrové zavedou ještě na mnohá místa, která už nikdy neuvidíme. Do 1. Akciového pivovaru v Chebu, do pohraničí okolo Aše a Chebu a podobně. Takže - z tohoto pohledu - je výstava i takovým malým historickým exkurzem do míst, o nich se dnešní generace „mileniálů“ už moc nedozví. A měla by. A může, zavítá-li na výstavu fotografií Dany Kyndrové nazvanou jasně a výmluvně – Devadesátky.