Démanty noc/Diamonds of the night aneb hvězdný debut režiséra Jana Němce bez hvězd
Kino Rudolfinum/Praha - Démanty noci 
srpen 2017
Psal se rok 1964. Čtvrtým rokem se naše stará dobrá ČSR vlekla s dalším ´S´ (jako, že socialistická…) a čtyři roky naopak zbývaly do spřátelené okupace, které ukončily nadějné ´Pražské jaro´ normalizací…. Mezi tím se odbylo čtyřletí, mezidobí od tuha do tuha. Partaj dočasně ukojena dalším ´S´, bdělost cenzorů a papalášů přechodně ochablá a duch tvůrčích duší - oživen náhlou vláhou - ožil. Na plátnech Novou vlnou československé kinematografie.
´
Zatímco před časem jsme na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz psali o filmu Spalovač mrtvol (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/spalovac-mrtvol-aneb-fascinace-funebraka-funeralnim-fanatismem-fasismu/), jenž je brán za poslední snímek z Nové vlny, tak film Démanty noci je vnímán naopak jako ten první z mnoha.
Je dobré posoudit legendy na vlastní oči 
Autor těchto řádek v roce 1964 byl dvanáctiletý kluk. Po průlomovém úspěchu kultovního filmu z roku 1962, Poklad na Stříbrném jezeře, na nějž se stály fronty od někdejšího dnes už zničeného Kina U hradeb, Mosteckou ulicí, pod Juditinou /Malostranskou mosteckou/ věží až na Karlův most, šel právě v roce 1964, další trhák, Vinnetou – Rudý gentleman. Není tedy divu, že tenhle proklukovsky nepřekonatelný ´akčňák´ zastínil jiné filmy, tím spíš pak v témže roce vzniklé Démanty noci. A nedošlo na ně ani pak, do roku 1968, kdy Jan Němec zmizel v emigraci a jeho filmy v trezoru. Ale nedošlo na něj – alespoň u autora těchto řádek - ani po roce 1989, kdy se Jan Němec vrátil do vlasti a jeho filmy na plátna kin.
Jen povědomost o filmu byla v hlavě. Ano, hvězdný film bez hvězd, s neherci, jak potom nadále a s gustem činila i většina ostatní produkce oné zmíněné Nové vlny československého filmu. A tak, znovu musel autor těchto řádek a s ním i diváci (v tomto případě věkově nejednotní) ocenit možnost, jakou nám nabídlo Kino Rudolfinum ve své srpnové nabídce. Chvála mu, že vybírá právě takové a ne jiné filmy. Je totiž dobré posoudit legendy na vlastní oči.
Malá vsuvka o velkém člověku
Tím teď ale, s prominutím, není myšlen přímo Jan Němec, o němž to nesporně platí také, protože s tím se autor řádek osobně setkal po roce 1989 pouze jednou a nebylo to zvláštní setkání.
Řeč je o autoru předlohy, o panu Arnoštu Lustigovi. S tím se, když jedeme na takové – řekl bych – osobní vlně, setkával autor těchto řádek opakovaně. Ne soukromě, ale osobně. Působili jsme tehdy v jisté agentuře, pro niž jsme spolutvořili jeden z tehdy úspěšných, dnes už zaniklých, ´bydlících´ časopisů. Pan Arnošt Lustig tam nechodil kvůli této redakci, ale kvůli agenturní činnosti tohoto vydavatelství. Chodil však na schůzky včas, ba přímo brzy, a tak čekal – zpravidla ve společnosti právě autora těchto řádek – na sjednanou schůzku.
Byla to setkání krátká, nahodilá, několikaminutová, ale úžasná. Takový optimismus, životní nadhled, příval vlídnosti a veselí se jen tak nevidí. I když jsme se bavili o banalitách, sem tam o novinářské práci, pan Arnošt Lustig byl odborník nad jiné, v té době právě (ve svých 70 letech!) šéfredaktor české verze magazínu Playboy. Slovo dalo slovo a charizma, jež z této božsky lidské postavy vyzařovalo, hladilo všechny neduhy doby a působení autora.
Aby bylo jasno, nezmiňuji to proto jen, aby snad padl i nepatrný stín věhlasu pana Arnošta Lustiga na mou nicotnost, zmiňuji to, že po zhlédnutí filmu nedokážu pochopit, jak mohl právě pan Arnošt Lustig, optimista s lidským nadhledem i ve věcech nejčernějších, napsat tak depresivní text…
A teď už o filmu
Ano, je to film nesporně unikátní.
Oceňovaný.
Od vzniku po dnes.
Ale, možná se to bude zdát kacířské, je však divný.
Ano, jde z něj hrůza z nebytí dvou prchajících štvanců, vystavených všemu, jen ne naději. Ta hrůza se přelije i na diváky. Nejeden z kina prchl. Minimalismus – dva, co jen prchají a prchají po celý film jako šílení, bez naděje, ale s její pudovou vidinou, neboť naděje, že se to nějak spraví, je tím posledním, co člověku na konci cesty zbývá. Bojují o holý život. Štváni - mimo jiné - i senilními sudeťáky (mimochodem klienty domovů důchodců z okolí natáčení, z nichž dva jsou dokonce prý praví, neodsouzení Němci, a dokonce bývalí skuteční příslušníci jednotek SS).
Vzpomínky jednoho z prchajících na život před jsou sice logické, ale nějak nepřirozené. Asi jako jejich jsoucnost a neopakovatelnost. Dokud běží, dotud žijí. Kam? Kudy? Neví. Marnost, deprese. Beznaděj, zoufalství.
Zbytky životních sil mizí, ale člověk bojuje dál, dokud to jde.
Ano, tak to nějak asi myslel pan Arnošt Lustig, tak nějak to natočil a snad i vystihl Jan Němec. Ale, a teď je tu ta dávka mého kacířství – nějak to celé vyšumí. Jiná doba? Neumíme si to ani představit? Vžíváme se a už bychom to na jejich místě vzdali? Jsme už asi jiní. A nejsme vehnáni hlavně před hlavně jako oni. Sedíme si přece jen v kině a žijeme si přece jen jinak a v jiné době.
Jako divák jsem chápal vše, co bylo načrtnuto a myšleno, ale jako divák jsem prožíval trauma. Ano, a – teď to bude hodně brutální –netrpělivě jsem při projekci čekal, ať už se ten děj konečně posune. Neposunul. Velkometrážní film by stačil – podle mne, kacíře – na maloformát. Střih a švih. Nebo už jsme tak deformováni akcí, která se v dnešních filmech děje, i když se nic vlastně neděje? Nevím. Ale byl jsem poněkud rozčarován a zklamán.
Přiznávám bez mučení. Rozčarován z filmu bez pointy a zklamán, že tyto své pocity už nemohu probrat se vzácným panem Arnoštem Lustigem. Jistě by se ve své moudrosti neurazil a možná by mi to celé vysvětlil lépe, než se to podařilo Janu Němcovi. Zkrátka a dobře, je dobře vidět legendy na vlastní oči. Zejména, když je na to teď už čas a když tomuto filmu a mně coby divákovi nezaclání– na rozdíl od kdysi – v kinech už skoro nic.
Pro objektivitu ale ještě oficiální text distributora
Obraz útěku dvou českých mladíků z transportu smrti je dynamizovaný a významově prohlubovaný vkomponováním asociativních retrospektiv zážitků a představ jednoho z nich.
V opakovaných projekcích jeho snů, obav a tužeb vše lidské pomalu ustupuje živočišnému, úměrně s rostoucím tlakem ohrožení. Naturalisticky živě zhmotněná situace utečenců - jejich hlad, únava, úzkost, nutkání sebezáchovného pudu - to vše naznačuje pokus o záchranu za jakoukoliv cenu.
Dvojice se stává štvanou zvěří, již loví senilní starci sudetské vesnice, zobrazující vládu bezmocných. Film ztvárňuje proud vědomí, transponují vnitřní vidění do strohé a originálně sevřené podoby, odkrývající hloubku úzkosti, šílené opuštěnosti, poníženého člověčenství, nemožnosti s někým se dorozumět a trápení se člověka jako odcizeného elementu v nepřátelském světě.
Leitmotivem je touha po bezpečí, prezentovaná jako touha po domově. Němcův celovečerní debut patří k absolutní špičce české kinematografie. Zároveň navazuje na jeho krátký absolventský film Sousto, a to především zásluhou kamery, obdivuhodně se pohybující a kreslící smutek a bezútěšnost lesa.
Titul: Démanty noci
Země původu: Československo, 1964
Režie: Jan Němec
Scénář: Jan Němec, Arnošt Lustig
Kamera: Jaroslav Kučera
Hrají:
Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová, Ivan Asič, August Bischof, Josef Koblížek, Josef Koggel, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Oskar Miller, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Procházka, Jan Říha, Anton Schich, Rudolf Stolle, František Vrána a Vladimír Pucholt (dabuje jednoho z prchajících)
Střih: Miroslav Hájek, Jitka Šulcová
Zvuk: František Černý
Scénografie: Oldřich Bosák
Kostýmy: Ester Krumbachová
Žánr: drama - psychologický - válečný - podobenství
Stopáž: 64 minut
V roce 1964 získal film Velkou cenu na MFF v Manheimu
Trailer filmu: https://www.youtube.com/watch?v=a3rox4B7pAY
Hodnocení: 69 %
Richard Koníček
Foto: internet